Marcela-Matějková-story

Moje první vzpomínka na Elsu. Jsme u táboráku před chalupou, kterou náš děda nedávno koupil po odsunutých Němcích v Josefově Dole v Jizerských horách. Jsem ještě docela malá a sousedka z domku odnaproti, kterou zvědavost přivedla k našemu ohýnku, se mi zamlouvá. Protože je veselá a je s ní legrace. Černé vlasy rozčísnuté pěšinkou uprostřed jí vykukují z pod šátku, jehož cípy jsou uvázány na temeni hlavy. Připadá mi to, jakoby jí na hlavě seděl motýl. Sousedka mě bere na klín a nabádá mě: „Marcela, ty mně říkat teta, já bejt teď tvoje teta, teta Elsa. Já sama děti nemít, tak ty teď bejt meine Nichte.“ Elsa je hodně tlustá, sedí se mi na jejím klíně hezky. Jsem ráda, že teď mám takovouhle tetu a líbí se mi ještě víc, když zanotuje písničku nějakým nesrozumitelným jazykem. Houpe se přitom do rytmu a plácá se do stehen. Později se dozvím, že tomu zpěvu se říká jódlování. Všechno se pokazí, když z jejího domku vyjde hubený vysoký mužský. Elsa zmlkne, postaví mě na zem a urychleně se loučí: „Já muset teď hned domů, Jósef by zlobit, on nemít rád, když já zpívat dojč.“

            Od té doby se Elsa stala nedílnou součástí všech letních i zimních prázdnin, které jsme v jizerkách trávili. Jako vlastní tetu jsem ji brala nejen já, ale i mí tři mladší sourozenci, o které se postupně naše rodina rozrostla. Elsa věděla všechno, co se tady v Josefodole kdy šustlo. Otázkou bylo, zda se jednalo o skutečnost, nebo o tetinu fantazii. A tu měla víc než bujnou.

            Naši chalupu vlastnili původně Elsini přátelé, rodina truhláře. Nábytek ve všech místnostech chalupy vyrobil sám otec rodiny. Dole v rozlehlých sklepích měli ustájený dobytek, dokonce prý chovali i koně. Klenutá stáj ve sklepení naší chalupy tomu nasvědčuje.

            Teta byla vždy přesvědčena, že ještě než truhlářova rodina musela nedobrovolně opustit svůj dům, ukryla někde uvnitř drahocenné předměty. Pokud vím, tak jediná „cennost“, která byla v naší chalupě kdy nalezena, byl Mein Kampf, který objevil táta když vyměňoval zpuchřelé prkno ve zdi. Elsina fantazie byla bezbřehá. Protože my jsme do naší chalupy jezdili jen o prázdninách, byla Elsa přesvědčena, že truhlář se v době naší nepřítomnosti přes kopečky vrací do chalupy a to zejména v obdobích podzimních plískanic. „Já vidět v okýnko vašeho sklepa, že on tam svítit baterkou. Ale vy to neříkat můj Jósef, on by zlobit, že já bláznit. Ale já nebláznit, já mít recht, bestimmt.“

            Jako malé mi bylo divné, proč se Elsa jmenuje Sommerová, když strejda Josef má příjmení Černohorský. Bydleli spolu přece v domku naproti nám, tak jak je to tedy možné? Podivovala jsem se tomu, protože bydlení na hromádce nebylo v době mého dětství běžným zvykem, jako je tomu dnes.

            Vysvětlení se mi dostalo později. Elsa byla mladá, když její manžel odešel těsně po svatbě do války bojovat za Německo. Novomanželé Sommerovi se stačili před jeho odchodem ještě přestěhovat do dřevěného domku v kopci nad městečkem, tam, kde později Elsa žila s Josefem Černohorským. Mladý Sommer padl u Stalingradu a Elsa zůstala až do konce války v domku sama.

            „Marcela, to bejt hrozný, když skončit válka. My Němci nemít vůbec nic k jídlo, já muset chodit s ruksakem po horách a prosit o trochu brambor nový lidi, co to tady po válce obsadit. Oni mi nadávat do německých schweinen, marný jim říkat, že my s manžel nikdy ve straně nebejt. Zachránil mě Jósef, jinak by mi brát i tahle chalupa.“

            Tou stranou myslela Elsa NSDAP, zřejmě v ní opravdu nebyla, ale od vysídlení do Německa ji nezachránila tato skutečnost, nýbrž Josef Černohorský. Přišel hned po skončení války s prvními novými osídlenci z východních Čech. Byl vyučený truhlář, ale řemeslem se tady v pohraničí začal živit až později. Z počátku fungoval jako předák nově příchozích, považovaných tenkrát za zlatokopy. Já jsem znala strejdu jako slušného člověka a jako nějakého pobertu jsem ho rozhodně nikdy nevnímala. Na počátku padesátých let jsem byla malá holka a nebyla jsem v té době schopna problematiku odsunu Němců a s tím spojené otázky chápat. Taky mě to pranic nezajímalo. Já jsem tetu Elsu měla ráda a strejdy jsem trochu bála, protože to byl mrzout a nemluva. Nic jiného mi na něm v dětství nevadilo, později už ani to ne.

            Josef přišel do Josefodola a tady se seznámil s mladou vdovou, Němkou Elsou. Slovo dalo slovo, chtělo by se mi použít klišé. Jenže to nelze, Elsa česky neuměla a Josef neuměl německy. Se slovy to bylo z těchto důvodů zřejmě slabší, ale zalíbení v sobě našli. Josef se k Else hbitě nastěhoval a její domek prohlásil za sídlo revolučního štábu. Tím zachránil domek pro Elsu a Elsu před odsunem do Německa.

            Podle mého názoru se k sobě ti dva moc nehodili. Elsa malá, tlustá; Josef hubený a vysoký. To by jistě nebylo ani tak na závadu, ale Elsa byla veselá, samý zpěv, Jósef, jak mu říkala, byl zamlklý introvert, dá se říct bručoun. Zřejmě jim to nevadilo a soužití to bylo docela dobré. Josef časem, když dokončil svoji revoluční misi, začal dole v městečku  truhlařit, Elsa mačkala doma v kuchyni perle, jak ona svůj způsob obživy nazývala.

            „Já muset mačkat perle, já zurück bejt, ve sklárna už na ten perle čekat,“ prohlašovala téměř v každou denní i večerní dobu, protože pozadu s prací byla stále. Nakonec se nedalo nic dělat a Elsa zasedla k svému plynovému přístroji, nahřála nad plamenem dutou, průhlednou, nebo zlacenou skleněnou tyč a pak ji vsunula mezi čelisti stroje. Klap, udělalo to vždycky, čelisti se otevřely a místo tyče se objevily korálky, pevně spojené jeden k druhému. Po vychladnutí teta vzala ostrý pilník a korálky od sebe rychlými, navyklými pohyby oddělovala, přičemž jeden po druhém padal do připravené krabice.  

            Pro nás děti bylo mačkání perel oblíbená podívaná, dodneška cítím pach plynu, kterým byla Elsina kuchyň prostoupena. Skleněné tyče si Elsa, stejně jako ostatní domácí skláři v okolí, vozila zdola ze sklárny, v létě na dvoukoláku, v zimě na sáních, kterým se tady v jizerskohorském dialektu říkalo rolf. Rolf, to nebyly sáně ledajaké, vyznačoval se provazovým výpletem v dolní části a ruční brzdou, která byla upevněna nahoře na opěradle sedátka ukončeného rukovětí. Lyžiny byly prodlouženy dozadu a ten, kdo řídil saně, na nich stál, odrážel se jednou nohou jako na koloběžce, poháněl saně po rovině a při cestě z kopce stisknul jednu nebo obě páky brzdy, od kterých vedlo táhlo dolů. Zobáček brzdy se pak zakousl do sněhu a sáňky zahnuly na jednu či druhou stranu, nebo zmírnily rychlost podle přání řidiče. Stejné sáně - rolf se zachovaly po původních obyvatelích na půdě i v naší chalupě.  Kde vzal rolf své jméno, mi dlouho nebylo jasné, záhadu tohoto pojmenování jsem snad rozluštila až s pomocí německo-českého slovníku. Zřejmě šlo o zkomoleninu německého označení pro sáňky – der Rodel.  

            Elsa měla coby válečná vdova po svém prvním manželovi Sommerovi ze západního Německa důchod. „My se nemoct s Jósef vzít, já by přicházet o ta důchod z Německo,“ stěžovala si nám vždycky a bylo zřejmé, že jí život na hromádce mrzí. Obrovsky ji těšilo, když ji lidé oslovovali paní Černohorská, to byla v sedmém nebi.

            „Marcela, ty poď podívat, já ti něco ukázat, to ty byla koukat.“ Elsa mě vedla do svého, různými poklady přecpaného pokoje a já jsem čekala zase nějakou krásu, jako třeba sněžící kouli. Tentokrát to bylo něco úplně jiného, co mi vyrazilo dech. „Marcela, ty teď zavřít oči a otočit se a až já řeknout teď, ty na mě podívat.“

            „Teď!“ Zaznělo, já jsem otevřela oči a v údivu ustrnula. Elsa na hlavě neměla svůj obvyklý účes, kterým se honosila ještě před malou chviličkou, to znamená, v téhle době už značně prošedivělé vlasy hladce učesané na pěšinku uprostřed a tenké copy otočené natěsno nahoru kolem hlavy a tam zvláštním způsobem svázané. Teď ji zdobila hnědá paruka, samý prstýnek.

            „To nebejt silon, to bejt pravý vlasy, mně to poslat tetičko z Německo, když my teď mít svatbu s Jósef.“ Nevím přesně, kdy se tato příhoda s parukou udála, ale myslím, že to bylo někdy v šedesátých letech. Západní Němci někdy v té době přehodnotili svůj přístup k válečným vdovám a důchod mohly nadále nárokovat i znovu vdané ženy. Tak se Elsa dočkala a konečně se stala paní Černohorskou.

            Někdy v té době se k Černohorským nastěhoval strejdův syn z prvního manželství, taky Josef. Ráno oba Josefové scházeli dolů do truhlářské díly, oba s kastrůlky s obědem od Elsy v síťovce. Vypadalo to na idylu, ale pro Elsu opak byl pravdou. Mladý Josef  jí neustále dost neurvalým způsobem předhazoval její německou národnost, pro tetu to bylo opravdu trudné období, které skončilo až Josefovou svatbou a jeho odstěhováním se za novomanželkou do nedaleké Smržovky. Absurdní bylo, že Josefova vyvolená byla rovněž z německé rodiny a manželé se po čase vystěhovali do západního Německa, kde zřejmě žijí dodnes.

            Když jsem začala chodit se svým pozdějším manželem, vzala jsem ho na zapřenou do Josefodola. Naše máma byla velice puritánsky založená a nějaké ježdění s klukem přes noc mně a mým sestrám zásadně netolerovala. Já jsem ovšem v té době už žila v Praze na koleji, takže máma neměla přes moji osobu náležitý přehled.

            „Marcela, ty to neříkat maminko, že ty tu bejt s pán,“ nabádala mě Elsa, když jsme se chystali k návratu do Prahy. „Maminko by móc zlobit, kdyby ona vědět, že ty tu s pán, ty nic neříct, já taky nic neříct, Jósef taky nic neříct,“ zdůraznila teta ještě.

            Josef tedy skutečně nic neřekl, to při jeho málomluvnosti ani nehrozilo. Zato Elsa novou situací žila, vždyť mě houpala na klíně, když jsem byla malá a teď tohle! S někým tu novinu musela probrat a možnost se naskytla už za týden. Moji rodiče se z Ústí nad Labem, kde v té době žili, vypravili na víkend do Josefodola. Ještě ani neodemkli dveře naší chalupy a už na ně volala Elsa ze zápraží svého domu. „Marcela mít tady sebou pán, móc pěknej pán.“ To byla celá Elsa, žádné tajemství neudržela. Ovšem kdo by se jí mohl divit, s Josefem si moc nepopovídala.

            Elsa Josefa přežila snad o deset let. Když zemřel na rakovinu žaludku, který ho trápil už mnoho let před smrtí, zůstala Elsa v domku sama. Perly už nemačkala, ale ještě dlouho to byla činorodá a veselá ženská, která ráda přišla na drby. Teprve ke konci života hodně sešla a neměla snad už ani vůli žít. Bylo jasné, že sama ve své chaloupce vysoko nad městečkem už být nemůže. Josef měl kromě syna taky ještě z prvního manželství dceru. Ta si nakonec vzala Elsu k sobě, snad někam k České Lípě. Pohřeb se konal tam. Elsa prožila téměř celý svůj život v Jizerských horách, nejdál se dostala do Jablonce, nebo dokonce až do Liberce? Dál to určitě nebylo. Teprve když už to téměř nevnímala, cestovala na své poměry daleko, autem do Lužických hor. Zpátky se vrátila až po smrti, pohřbena je na josefodolském hřbitově. Její chalupu koupili starší manželé z Liberce, ti ji zanedlouho prodali dalším rekreantům, tentokrát pražákům.

            Zvenku vypadá Elsina dřevěná chalupa stále stejně. Vevnitř ji prý noví majitelé z gruntu přebudovali. Bodejť by ne, Elsin domek se suchým záchodem bez koupelny rozhodně neodpovídal dnešním požadavkům na pohodlí a komfort. Já jsem od Elsiny smrti v její chalupě nebyla a jsem ráda. Nic mi nekazí vzpomínku na chladnou chodbu, kde bývaly složeny krabice se skleněnými tyčemi, případně s hotovými perlami, připravenými k odvozu do sklárny. V chodbě taky vždycky trůnil bez ohledu na roční období už zmíněný rolf.  Z chodby se šlo do pokoje, rovněž studeného, protože nikdy nebyl vytápěný. Tady Elsa vystavovala své největší poklady, různé cetky, jako byla třeba už zmíněná sněžící koule se sněhulákem uprostřed. Takových darů od kamarádek z Německa, z dnešního pohledu nemožných kýčů, Elsa vlastnila mnoho a milovala je. Nám dětem je ráda ukazovala a my jsme jimi byly okouzleny stejně jako ona sama. Třeba fotografie mladých holek sice oblečených v dirndlu, ale uvelebených ve více či méně  lascivních polohách na kanapátkách a popíjejících pivo z tupláků, nebo šnaps ze štamprliček, to lechtalo naši dětskou obrazotvornost. Bylo nám jasné, že se jedná o něco, o čem je lepší nemluvit před babičkou, která přísně střežila naše mravy. Tak jsme si tohle dětské tajemství nechaly raději pro sebe.

A pak hlavní obytná místnost, útulná kuchyň s kamínky uprostřed. Tady bylo vždycky teplo, topilo se tu i v létě, sneslo se to, protože chalupa měla zadní stranu přilepenou ke skále. Tady v kuchyni se jedlo, na gauči u zdi rád po práci polehával strejda Josef, v jeho nohách byly stulené do klubíčka všechny kočky, které v té které době měly v domku svůj domov. Nejraději vzpomínám na mourovatou Bärbl, zrzavou Suzinu i černou Ernerl, ty patřily k mému josefodolskému dětství. Elsa kočky milovala a ty se, pokud neležely se strejdou na kanapi, motaly kolem ní a projevovaly jí přízeň lísáním kolem nohou, ať už v kuchyni u okna mačkala perle, vařila, nebo myla nádobí ve škopku, který stál stále na kamnech. Voda se nosila ze studánky hned vedle domu. Vodovod v té době ještě dávno v Josefodole zaveden nebyl. Elsa o jejich studni mluvila zásadně jako o „studynko“. Elsina čeština se rozhodně nevyznačovala gramatickou vytříbeností, ale snaha se jí nedá upřít. Rozhodně se s námi vždycky bez problému domluvila.

Na Elsu a její domek vzpomínám s nostalgií, vždycky jsem to tam měla ráda, už proto, že jsem v téhle horské chalupě byla kdykoliv bezvýhradně vítána.