Marcela-Matějková-story

Poslední příbytek milovaných kočiček pokrývaly horské květiny, které Elsa na hroby vysazovala, takže to ve stráni mezi kamením vypadalo jako alpinum nějakého výstředního zahradníka. 

Mína teď s úžasem hledí dolů, pod ní jsou skály ostře lomené, vytvářejí svislé hladké plochy, některé kratší, jiné dlouhé, mezi nimi trhliny, pak jakoby vyhloubené lavóry a zase další svislé skály. 

V Josefodole se o něm mluvilo jako o překladateli. Proslýchalo se, že za války fungoval přímo na Pražském hradě, překládal z němčiny do češtiny a naopak. Říkejme mu proto Překladatel.

Slovo dalo slovo, chtělo by se mi použít klišé. Jenže to nelze, Elsa česky neuměla a Josef neuměl německy. Se slovy to bylo z těchto důvodů zřejmě slabší, ale zalíbení v sobě našli.

„Já muset mačkat perle, já zurück bejt, ve sklárna už na ten perle čekat,“ prohlašovala téměř v každou denní i večerní dobu, protože pozadu s prací byla stále.

Pojď sem honem, Elsa za svobodna byla přece příjmením Neumann a její maminka měla trafiku, tady to bude.

Cestou domů do Prahy mi vzpomínky na Elsu víří v hlavě. Já sama jsem na chvíli malé dítě, Elsa mě drží na klíně, plácá se do stehen a jódluje. Pak zase vidím Elsiny kočky, Bärbl, Suzinu, Pinkrle a já nevím, jak se všechny ještě jmenovaly, vždycky jich měla plnou chalupu.