Marcela-Matějková-story

Žije, ptám se? Ano, odpovídá, je až moc čiperný, leze po mřížích nahoru.

Nakonec jsem začala bouchat na okno, až se rozbilo. Rozřízla jsem si ruku, kterou mi nakonec ošetřil pan Vlček, který u nás zrovna byl.

Sen chudého kluka, který koukal výš, a vlastní pílí se vypracoval, se zhroutil.

 Bílá kachlová kamna, klavír, stolky, křesla, almary. Vše pokryto starými texty, porcelánem, knihami i předměty denní potřeby. Modrý pokoj na mě tenkrát působil dojmem, že odsud někdo narychlo odešel…

Myslím, že můžeme směle převzít původní motto z Fra a prohlásit „Nijak to neprožíváme, prostě jsme rádi občas spolu“.

Pro mne ale tahle cesta nebyla z nejpříjemnějších a to kvůli cyklistům, pro které zdejší úzké klikaté pěšinky v silně nerovném terénu byly ideálním místem pro provozování cyklokrosu. Vybavuji si jejich údiv, když se na vrcholu stoupání otočili a Mimi viděli stále za sebou.