Marcela-Matějková-story

V průběhu studia museli tehdy studenti projít povinnou praxí. Táta ji absolvoval v cukrovaru v Cerekvici nad Loučnou, vystavěném v letech 1873 až 1875 jako akciový rolnický cukrovar.

Naše rodina v Cerekvici bydlela v třípokojovém bytě v přízemí domu stojícího přímo u vrátnice do cukrovaru.

Hodně jsme kamarádily s Jarkou a Božkou Kučerovými, s jejich starším bratrem Bobšem, s Jiřinou Jetelovou a s Lídou Domínovou. Lída byla stejně stará jako já a byla to moje nejlepší cerekvická kamarádka.

Martin říkal „do kanálu hapala, Robková vytáhla.“

Za železnou oponu se v padesátých letech nesmělo a na pohřeb bratra se dostala do Vídně jen babička.

Na Vánoce už byla pohoda a klid, kampaňový ruch skončil. Na Štědrý den odpoledne s námi dětmi chodil děda na procházku do Bučiny a večer jsme s tátou koukali oknem dětského pokoje, kdy se na staré truhlárně rozsvítí světýlko a přijde Ježíšek.

V Cerekvici je škola nedaleko cukrovaru, při silnici do vesnice. Je to moderní budova s velkými okny, která pochází z roku 1938, kdy bylo v novostavbě Újezdní měšťanské školy zahájeno pravidelné vyučování.

S Lídou Domínovou, při vystoupení cerekvického pěveckého souboru jsme, nahlas z první řady, zúčastnily zpěvu písně „uvázali krávu u tr, tr, tr, uvázali krávu u trna.“ Bohužel, ve sboru účinkovala také moje i Lídina pozdější učitelka...

Ředitel Jiskra, jako velký straník, vymohl povolení k odjezdu na EXPO 58 i pro našeho tátu. Takže odjeli nakonec vlakem do Bruselu spolu.

Přiběhl k nám vrátný a následně pan Vlček s tím, že u nás byli tajní. Estébáci chtěli ještě tátu zadržet.

Vzpomínané prázdninové putování z Ústí nad Labem do Cerekvice v létě 1967 bylo zároveň mým posledním setkáním s funkčním cerekvickým cukrovarem.

Jako většina rodin cukrovarských úředníků a techniků, stěhovala se i naše rodina na různá místa, vždycky do cukrovaru, kde tátu potřebovali. A tak jsme žili kromě Cerekvice taky v Chrudimi, v Ústí nad Labem a svou kariéru náš táta zakončil v Praze.

Já osobně považuji za krajinu svého dětství rovinu, ve které leží při řece Loučné obec Cerekvice nad Loučnou.

Na jaře roku 1959 se naše, tenkrát teprve pětičlenná rodina, přestěhovala do Chrudimi.

 Jak se dalo očekávat, přítomnost slečny Jarmily v domě nebyla právě šťastnou okolností a ovlivnila nepříznivě náš rodinný život v Chrudimi.

Moje čtvrtá třída se nacházela v takzvané Zelené škole, kam jsem chodila ještě také do páté třídy.

Děti ve třídě mě, na rozdíl od dětí ve škole Cerekvické, neměly moc rády, čemuž se dnes už vůbec nedivím. Byla jsem nová a ještě ke všemu šprtna.

V té době byla mojí nejlepší kamarádkou Helenou Košťálovou, které její babička říkala Lenka a Lenka to tudíž byla i pro mne.

Naší další spolubydlící na koleji byla moje bývalá spolužačka z gymnázia v Ústí nad Labem, Jana Nýznerová. Všechny tři - já, Lenka i Jana, jsme si společný život na koleji opravdu užívaly a naše přátelství vytrvalo i po ukončení vysoké školy.

K mému velkému smutku ani jedna z těchto mých dávných kamarádek už nežije.

Moje nadšení nad příhodami Vlaštovek: Rogera, Titty, Johna a Zuzany a jejich kamarádek Amazonek: Nancy a Peggy, neznalo mezí. Dodneška si pamatuji na rozechvělý pocit z toho, zda se mi podaří v knihovně ukořistit nějaký další díl.

Nesmím zapomenout na knížku po tátovi o pejscích, Čumilovi a Chytroušovi. Knížku napsal Tobiáš Eliáš Tisovský, který se po studiu techniky v Praze stal chemikem v cukrovaru v Králově Městci.

V jednom krásném letním dni, těsně před mým odjezdem na Strahov, jsme si s mámou vyšly samy dvě na procházku za Chrudim. Máma byla v osmém měsíci těhotenství, ale šlo se nám báječně.

Nejprve jsme měli auto Tudora s motorem z Pikoly a táta ho stále opravoval.

Bába spráskla ruce a potají naši malou sestřičku zhodnotila slovy „ta je ale ošklivá!“. Nikdo by byl neřekl, že z naší nejmladší sestry bude jednou taková hezká a hlavně díky barvě vlasů zajímavá holka.

Křtiny se na přání mámy konaly v chrudimském kostele Nanebevzetí panny Marie.

Pokud by dnes už někomu jeho jméno nic neříkalo, stačí připomenout mýdlo s jelenem.

Táta vypráví jeden z oblíbených protikomunistických vtipů. Korpulentní paní, nebo spíš soudružka? ředitelka se směje, až se zajíká.

Jelikož naše devítiletka se nacházela přímo u divadla, často jsme viděli baletky vycházet zadním vchodem z divadla. V mých očích ty obstarožní, tak maximálně třicetileté, na mě působily vyžilým dojmem.

Po Labi pluly stovky, nebo snad tisíce? bludiček vyrobených při dílnách ve všech ústeckých školách. Celá ta atmosféra, světýlka na řece, lidé kolem, to všechno ještě zvyšovalo moji sklíčenost a smutek.

Naše rodina jezdila na Telnici v zimě týden co týden. Autobus nás vysadil v dolní části obce Telnice, nahoru na tak zvané cvičné louky jsme už stoupali po svých.

Před ústeckým cukrovarem zastavil stříbrný mercedes s vídeňskou poznávací značkou. Táta pak musel vysvětlovat, ač sám nestraník, na stranické buňce v cukrovaru, jak to vlastně s tím jeho narozením ve Vídni bylo.

Cyklistické výlety s tátou nebyly většinou žádná selanka. Použila jsem tedy přední ruční brzdu a průšvih byl hotov.

V Ústí se konal opakovaně pochod nazvaný „100 km za 24 hodin“. Já a moje kamarádka ze střední školy, Eva Trnková, jsme se chtěly rozhodně zúčastnit.

Máma se přimlouvala, táta nadával, chvíli odolával, ale nakonec povolil a škemrající důchodkyni do cukrovaru přijal.

Táta se odmítal několika desetikorunami zabývat a jednou se dokonce dostal do místního plátku Průboj, kde byl zaměstnankyněmi kostkárny označen za protilidového intelektuála, pohrdajícího dělnickou třídou.

Všechny ty „prima kluky“, jak se o cukrovarských řemeslnících vždy vyjadřoval, pozval do hospody na pivo.

Pamatuji si dobře, jak máma s Dandou, obě ve starých vysloužilých kabátech a v rukavicích s ustřiženými prsty na rukou, seděly na otočných židličkách u klavíru v ledovém pokoji a hrály čtyřručně.

Každý týden odcházel Martin z domova s tímto hudebním nástrojem a naši věřili, že ho hra na housle baví.

... „dělejte si se mnou co chcete, já jsem pro krásu a hotovo!“

Vyráběla se v tehdejší Deutsche demokratische republik, zkráceně DDR, od toho zlidovělý název dederonka.

„Marcelko, ty máš geniální talent na to, jak se zohyzdit,“ ale já jsem se cítila výborně.

Buď tady budu tady já, nebo ta myš. Do večera ji chytíš, nebo odjedu ještě nočním vlakem k našim.

Po Barborce se u nás vystřídaly ještě kočky tři, nakonec kocourek Honza.

Kočka Barbora porodila ve čtvrtém pokoji na dně skříně mé sestry Marcely.

Máma zbledla, otočila se na podpatku a rozčileně a rezolutně prohlásila, že okamžitě jede domů do Ústí.

Ještě za svobodna měl táta svou první motorku, v rodině se traduje, že to byla značka Indian.

Tahle dobře sehraná dvojice otce a syna patřila ke koloritu Čajkovského ulice.

Na chodbě tam dodneška straší stará nefunkční plynová lednice.

Tati, co bys řekl tomu, kdybych tě pozval na nějaký ten kousek do hospody?