Marcela-Matějková-story

Maminčin štrúdl byl z těsta taženého a byl vynikající. Já tažené těsto neumím a Slávek si někdy posteskne: Jó maminčin štrúdl! Zato mu však chutná moje jablečná buchta, kterou ve Vyskytenské rodině nikdo neznal.

Entrefilet – (z franc. Entre-mezi a filet-tenká čára, plátek, nitka, tedy něco jako mezičárník).

Literární miniatura, několik řádků, krátký aktuální článek v novinách.

Zde je ovšem na rozdíl od salonu mých předků malebný nepořádek. Stejně jako v zahradě, panuje zde romantika, genius loci umělecky založených lidí. Bílá kachlová kamna, klavír, stolky, křesla, almary. Vše pokryto starými texty, porcelánem, knihami i předměty denní potřeby.

Otec si však přál, aby se jako jediný syn ujal statku. Nágl poslechl, zůstal však více malířem než sedlákem a v malování pokračoval.

Ale přece něco v rodině zůstalo. Je to cínový pohár, který děda dostal od spolucestujícího ve vlaku, když se vracel ze střední Asie do Indie a dál do, Evropy. Byl to Jezíd, který mu v něm nabídl vodu a protože děda, tedy jinověrec, se z něj napil, nevzal si ho zpět. Tak se to v rodině traduje.

Dvě kontroverzní inscenace Prokletí a Naše násilí a vaše násilí od chorvatského režiséra Olivera Frljiče uvedl v květnu festival Divadelní svět Brno. Příznivci a odpůrci těchto her se ve sdělovacích prostředcích dohadují a vznášejí svá pro a proti. Chápu, je to mediálně vděčné téma. Nechápu ale, že o jiném, alespoň pro mne zásadnějším představení se téměř nedočtete. Jedná se o inscenaci Alžběty Michalové – Kubíčkové Jediný život, uváděné v Horáckém divadle v Jihlavě. Není snad osud katolického esejisty, překladatele a básníka Jana Zahradníčka vhodné téma pro naši dnešní liberální společnost?

Manžel tedy ryl a ryl a taky nadával a nadával. Já jsem sázela a sázela. Sousedky totiž ocenily moji snahu o zkrášlení zahrady a nabízely mi další a další odkopky.

Překvapující jsou volné mravy u Mosuů, žijících na jihozápadě Číny. Mosuové praktikují totiž tzv. „navštěvující manželství“.

Kraj Vysočina vypsal v několika kategoriích soutěž „Rodina a jak ji vidím já“. Marcela se účastnila v kategorii literární. 

Tímto příběhem se Marcela účastnila soutěže „Rodina a jak ji vidím já“.

Za kubistickými stavbami rádi cestujeme, není jich mnoho, ale stojí zato. 

Z postranních uliček do parku napochodovalo obrovské množství postav představujících nejen Komenského a další české bratry, ale i třeba řemeslnické spolky, lidi v  krojích, různě maskované děti, vše jsem to ani nebyla schopna postřehnout.

Vaněk a Pauly toho měli mnoho společného. Žili ve stejné době, ve stejné době zemřeli za tragických okolností. Oba měli vřelý vztah k Pelhřimovu, oba byli církevními hodnostáři a to ne jen tak ledajakými, měli titul monsignore. Oba milovali umění, byli zapálení vlastenci, oba se politicky angažovali.

Adamovi je už skoro třináct let a Nele deset, tak kromě zábavy potřebují i něco poučného. A to se nám podařilo zajistit skvěle s červencovými akcemi Občanského sdružení Zelené srdce.

Letos už jsme byli v Žirovnici na prohlídce zámku s vystoupením tanečnic renesančních a gotických tanců, v Třebíči v Malovaném domě na výstavě obrazů Podoby Třebíče a naposledy v Pelhřimově na Dni pro kapli svaté Anny.