Sedmé narozeninové ráno
Venku je tma, to ještě budou všichni určitě spát, myslí si Mína. Nejradši by vstala z postele a všechny vzbudila, vždyť má dneska narozeniny a už sedmé! Před nedávnem byla v Praze na operaci a teprve teď má obvazy z ruky dole. Vloni jí všichni přáli k narozeninám před obědem, ale letos přijdou určitě už ráno. Mína si je tím jistá, vždyť ji přece tak litovali, že musela zase na operaci!
Nejdříve vstává vždycky babi. Nedá se nic dělat, Mína musí počkat, až dole vrznou dveře od záchodu. To bude znamení, že babi je vzhůru. Záchod mají tady na chalupě bez splachování, říká se mu suchý.
Zato je ale ze záchodového okénka nejkrásnější výhled do údolí říčky Kamenice. Voda je v ní ledová, ale velké balvany vytvářejí jezírka a tam se chodí Mína s ostatními dětmi z chalupy někdy koupat. Babi a maminky ostatních kamarádů sedí na louce na břehu, pletou svetry a probírají všechny možné i nemožné události.
To je dobře, že babi má tolik známých s dětmi, kteří společně s námi jezdí na prázdniny do naší velké chalupy sem do Jizerek, pomyslí si ještě Mína, ale v tom dole vrzly dveře od záchodu! Hurá, babi je vzhůru a může se začít slavit.
Mína čeká v posteli, určitě sem za ní za chvilku všichni přijdou a přinesou jí dárky. Ale už to trvá nějak dlouho a pořád nic, to na mě zapomněli nebo co? Z pokojů se ozývají hlasy a v kuchyni cinká nádobí. „Snídaně,“ ozve se ze zdola a následuje dupot po schodech. Jen Mína se šourá pomalu, cítí se ošizená. V kuchyni je obvyklý ruch, k snídani jsou čerstvé housky s máslem a s malinovým džemem. To Mína miluje, ale dneska jí nějak nechutná. Vždyť ten den měl být slavnostní a ono je všechno stejné jako kdykoliv jindy.
Aťsi, já si vystačím i sama, když mě nemají rádi!
„Jdu si nahoru číst,“ oznamuje a odchází od nedojedené snídaně.
Je jí smutno, a tak otevře svoji oblíbenou knížku Čumil a Chytrouš, kterou už zná skoro nazpaměť. Mína si dnes připadá jako pejsek Čumil z té knížky, který je přesvědčen, že má doma samá příkoří, uteče a na cestě ho čeká plno nesnází. Na konci ho naštěstí zachrání pes Chytrouš. Mína si ale dnes vybírá z knížky jen samé smutné pasáže, protože i jí je těžko.
Půjdu se projít a schválně vyjdu zadním vchodem, aby mě nikdo neviděl, pomyslí si a zaklapne knihu.
Potichu, aby ji nikdo neslyšel, jde si ještě pro svého milovaného plyšového Méďu. Toho bere všude sebou.
Pomalu jde po cestě, ani neví vlastně kam. Hlavně že jim všem ukáže, budou ji určitě hledat a budou mít o ni strach. Ale dobře jim tak! Už ví, kam půjde, do rozvalin. Tam si někdy s ostatními dětmi tajně chodí hrát, je to tam strašidelné a musejí dávat pozor, aby nespadly ze skal nakupených cikcak na sobě. Z jedné strany se dá po kamenech vyjít až úplně nahoru, na druhou stranu je kamenitý neschůdný sráz. Dneska sem jde Mína poprvé sama a trochu se bojí. Ale ať, kdyby se jí něco stalo, to by všichni brečeli, pak by teprve poznali, o koho přišli, kdyby umřela.
Mína už je úplně nahoře a nečekaně v sobě nachází odvahu naklonit se dolů směrem z neschůdné strany rozvalin. Toho se zatím odvážil jen kamarád Herbert, kterému je už dvanáct let. Mína teď s úžasem hledí dolů, pod ní jsou skály ostře lomené, vytvářejí svislé hladké plochy, některé kratší, jiné dlouhé, mezi nimi trhliny, pak jakoby vyhloubené lavóry a zase další svislé skály. Hluboko dole je hromada obrovských balvanů; úplné kamenné moře. To by bylo, kdyby se nějaká další skála utrhla a spadla dolů, leká se najednou Mína a chce pryč, chce zpátky za ostatními do chalupy. Ještě jednou pohlédne z nebezpečného srázu, zachytí se rukou a v tom se stane něco strašného.
Méďa, její milovaný Méďa padá dolů, mlátí sebou o kratší i dlouhé hrany skal a pak mizí v rozsedlině někde uprostřed srázu. Mína je jako opařená, stojí vysoko na skále, z téhle strany není šance slézt a Méďu hledat. Nebrečí, jen má pocit strašné beznaděje a bolesti. Když jí brali v nemocnici kůži z břicha bez umrtvení, tak to hrozně bolelo. Ale tahle bolest je úplně jiná, je daleko horší, něco tak bolavého ještě Mína nezažila. Stojí tam dlouho, vzpomene si, jak ji zřízenec veze nemocniční chodbou z operačního sálu a na chodbě jí babi podává malého plyšového medvídka. Ten Méďa byl od babi, a proto ho Mína tak bezmezně milovala.
Ani neví jak, otočí se a sejde bezpečnou stranou z rozvalin dolů.
K chalupě se blíží zrovna, když kostelní zvon v městečku oznamuje poledne. Zvuk se nese údolím, odráží se od okolních kopců, to se Míně tady v horách moc líbí a na poledne ráda čeká. Vyzvánění jí vždycky připadalo jako nějaká radostná zvěst, ale dneska má pocit, že ji v životě už nic radostného nečeká.
Blíží se k chalupě a vidí, že je tam mimořádně živo. Dospělí už na trávník vynesli dlouhý stůl a židle, babi honem staví na stůl vázu ze zeleného skla, ve které je obrovská kytice lučního kvítí. Děti pobíhají kolem, každý s nějakým balíčkem v ruce a s tajuplným výrazem ve tváři. Že Mína není v chalupě, nikdo v tom zmatku ani nezaznamenal.
Ale teď už je na stole i dort a babi volá: „Míno, nech už toho čtení a pojď dolů, všichni tady na tebe čekáme!“ Babi totiž ví, že Mína je velký knihomol a do knihy se zavrtá klidně na celé dopoledne.
Mína přichází k vyzdobenému stolu, právě když babi zapaluje sedm svíček na dortu. Nesmím jim zkazit radost, hlavně babi ne, mají mě asi přece jenom rádi, pomyslí si Mína. Budu se tvářit, jako by se nic nestalo. Sfoukává svíčky na dortu, vybaluje dárky od všech přítomných, ten od babi si nechává nakonec. Rozvazuje růžovou mašličku na zlatém celofánu a vybaluje malou modro-bíle proužkovanou pletenou kabelku. Vypadá úplně jako kabelka pro dospělé dámy, liší se jen velikostí.
„To jsem ti upletla pro tvého Méďu, všude ho taháš s sebou, tak ať se mu v té taštičce pěkně bydlí.“
Mína má pocit, že se jí svírá něco v krku, že se snad udusí. Pak vlítne babi do náručí a propukne v nezadržitelný, zoufalý pláč.
