Suzy a Bärbel
Mína tady nebyla už spoustu let. Teď přijeli do Josefodola a ubytovali se v penzionu dole pod kopcem. Byl to divný pocit, zastavit auto před bývalým obchodem a nevyjet úzkou silničkou kolem Petránků a dál kolem rybníčku, kde se utopil hajný Rudy, když už nedokázal bojovat s bludy způsobenými zákeřnou nemocí. A ještě o kousek dál, kolem dřevěného domu, který snad nikdy nebyl natřený a horské podnebí ho zbarvilo do šeda, tak jak zestárlé stříbro, a pak už se otevřel pohled na hnědo bíle dřevem obloženou chalupu Tante Elsy a naproti přes silničku na chalupu Mínina dědy. Na rozdíl od Elsiny, byla ta dědova zeleno bílá, kdysi dědou udržovaná a po jeho smrti už jen chátrající. Chalupa, kde Mína prožila všechny školní prázdniny od útlého dětství a kam později jezdila tajně se svým klukem, když se ulili z přednášek na vysoké škole. Jezdili sem tenkrát hlavně na podzim, kdy Pražáci opustili na krátký čas své chalupy, aby se jako kobylky vrátili, až napadne první sníh. Byly to podzimy romantické, ať už venku svítilo podzimní slunce, nebo ať se nad lesy válely husté chuchvalce mlhy. Podzimy, kdy si pobyt v Jizerkách prodlužovali, jak jen to šlo, s myšlenkou, že do zkouškového období je ještě daleko. Podzimy, kdy často došly peníze a v lese na skládce vyhledané staré zálohované lahve pomohly k prodloužení pobytu ještě alespoň o jeden den.
No a pak byl konec. Děda a babi už nežili a chalupa měla najednou příliš majitelů, což většinou společnému majetku nesvědčí. Proto dnes Mína nebude spát v malém pokojíku v patře, kde to vonělo dřevem a snad trochu i senem, které původní majitelé kdysi dávno skladovali přes zimu na půdě.
Tante Elsa k životu na chalupě neodmyslitelně patřila, stejně jako její manžel Josef a spousta jejich koček. Elsa byla Němka, vdova po německém vojákovi a z odsunu ji zachránil český truhlář Josef, který se do ní těsně po válce zamiloval. Elsa, josefodolská rodačka, jako jediná z rodiny zůstala, zbytek rodiny byl odsunut do Německa. Mína a její tři sourozenci Elsu milovali a chodili k ní jako domů. Elsa měla všechny děti z okolí moc ráda, ačkoliv, nebo snad proto, že byla sama bezdětná. Její další láskou byly kočky, měla jich vždycky několik najednou, každé zatoulané kotě nalezlo u ní domov.
Elsa sice mluvila lámaně česky, ale na kočky mluvila výhradně německy. A jména jim dávala taky výhradně německá, a ta se stále opakovala. Jakmile nějaká kočka odešla do věčných lovišť, dostal nový přírůstek její jméno. Nejčastěji si Mína vybavuje jména Suzy a Bärbel. Kočky byly u Elsy v domku všude. Některé odpočívaly na gauči v kuchyni, kam se mezi ně večer po návratu z dílny vtiskl Josef. Kočky to nevyvedlo z rovnováhy, klidně si některá z nich udělala pelíšek z jeho břicha. Jiná kočka se vyhřívala nejraději pod rourou od kamen, další si vyskočila na rádio a jeden černý kocourek nejradši ležel na stole, u kterého Elsa řezala perly pro místní sklárnu. Však to taky kočkami v domku páchlo, to ale nikomu nevadilo, prostě to tak bylo odjakživa a všichni to brali jako danou věc.
Nahoře nad Elsinou chalupou mezi menšími skalami měly kočky své hrobečky. Těch hrobečků tam byla za všechna ta léta spousta, a vždycky na začátku prázdnin se Mína se sourozenci utíkali podívat, jestli nějaký hrobeček během školního roku nepřibyl. Poslední příbytek milovaných kočiček pokrývaly horské květiny, které Elsa na hroby vysazovala, takže to ve stráni mezi kamením vypadalo jako alpinum nějakého výstředního zahradníka. Mína byla ráda, že smrt kočiček nikdy nenastala o prázdninách. Až jednou a tahle vzpomínka je pro Mínu tak nějak nepřijatelná dodnes.
Silnice u chalupy byla tenkrát prašná a auto tady projelo jen velice výjimečně. Na silnici si děti hrály s míčem, večer jim na ní dělali dospělí táborák a děti se okolo něj se zpěvem honily, aby ukořistily volnou židli a nevypadly ze hry. Tak bezpečná to byla v Mínině dětství silnice. Jediné nebezpečí, které silnice skýtala, bylo pekařské auto, které každé ráno okolo chalupy Míniných prarodičů projelo s čerstvým pečivem k podnikové rekreaci nahoře ve stráni, kde se říkalo v Pekle.
Ten den bylo horko už od rána. Mína seděla sama na lavičce před domem a přemýšlela o tom, jestli jim dneska udělají dospělí bojovku lesem, jak dětem včera slíbili. Naproti u Elsy se vyhřívala na dřevěné terásce u vchodu Suzy. „To auto zase jede hrozně rychle,“ pomyslela si Mína, když uviděla v zatáčce jet pekaře. „Zase nám zvíří prach ze silnice až do oken.“ Kousek před lavičkou ale auto trochu zpomalilo a hrnulo se jakoby přes nějakou překážku dál. Mína vzhlédla a uviděla něco strašného. Na silnici ležela Bärbel, cukala sebou a střeva se rozkládala okolo ní po silnici. Mína se dala do strašného křiku a v nepředstavitelné hrůze vběhla do chalupy. Z toho dne už neví nic jiného, než že babi ji uložila do postele, dala jí aspirin a seděla u ní, dokud Mína neusnula. Téhož dne přibyl nahoře ve skalce nový hrob.
Od té doby se už Mína nad Elsin domek nikdy nevypravila. A rozhodně to nemá v úmyslu ani dnes, kdy jde okolo kdysi jejich chalupy, která už patří jiným majitelům a z prašné silničky jejího dětství se stala docela rušná asfaltka.
