Marcela-Matějková-story

Další pes do rodiny

Donedávna jsem žila v domnění, že zvládnout při naší Jack Russell teriérce Mimi, ještě jednoho pejska, by nemusel být zas takový problém. Tedy měla jsem na mysli problém pro mne a mého manžela Slávka. Že by to mohl být problém pro Mimi, mě nenapadlo ani v duchu.

Víme, že Mimi přímo nesnáší cizí kočky, které si v době naší nepřítomnosti zvykly chodit k nám na zahradu. Mimi číhá u francouzského okna, kde má vytaženou žaluzii a přítomnost kočky i v tom nejvzdálenějším koutě zahrady jednoznačně odhalí. To pak má hřbet zježený, zuřivě vysokým hlasem štěká a nám nezbývá nic jiného, než ji pustit ven na náš pozemek, odkud kočky vypráská.

Kočku si asi pořizovat nebudeme, ale další pejsek by jí přece nemohl vadit, naopak, myslela jsem si.

Jak bylo mé myšlení naivní, jsem pochopila až letos, kdy k nám na chalupu přijela moje  maminka se svým čtrnáctiletým křížencem tibetského teriéra Punťou. Mimi Punťu zná už dávno, vždycky se ovšem setkali na neutrální půdě a zřejmě díky tomu mezi nimi nenastaly žádné mimořádné problémy.

Tentokrát to ovšem bylo něco jiného! Punťa vnikl Mimi do jejího výsostného teritoria a ta viditelně znervózněla. Nejprve vyklidila svůj oblíbený polštář v jídelně na parapetu francouzského okna. V jídelně měl totiž svůj pelech Punťa, sice ne na parapetu, ale opodál, u krbu a to stačilo k tomu, aby se Mimi urazila. V rozporu se svými zvyky se stáhla do ložnice, kde má svůj noční pelíšek, ve kterém ovšem ve dne za normálních okolností pobývat odmítá. Jak se ukázalo, v době válečné ho povýšila na místo celodenního azylu, takříkajíc „zalehla na matrace“. Nanosila si tam všechny své hračky, i ty, na které už dávno zapomněla, dokonce i ze zahrady. V pelíšku je chránila vlastním tělem, přičemž se ostřížím zrakem obezřetně rozhlížela, zda se náhodou neblíží Punťa. Stačilo, aby ten nebohý pes procházel kolem ložnice a hned se za jejími zavřenými dveřmi ozývalo výhružné vrčení.

Punťa se naštěstí nenechal vyvést z rovnováhy, rád si už užívá svého zaslouženého klidu. K Miminým hračkám zaujal postoj zcela lhostejný a tak zůstalo slabé příměří zachováno.

Já, maminka i pes Punťa, jsme si podzimní týden na chalupě moc hezky užili. Nemohu ovšem totéž tvrdit o Mimi, která díky prodělanému nervovému vypětí za ten týden viditelně zhubla.

Tak nevím, nevím, jak by to s dalším psím přírůstkem do rodiny dopadlo, lépe řečeno, jak by to dopadlo s Mimi. Raději to snad tedy ani nebudeme zkoušet.