Marcela-Matějková-story

Červen 2008

S u t a

            Počasí jim přálo a přestože byl teprve květen, denně se koupali a opalovali. Moře bylo tyrkysově modré, písek na pláži zlatý, za kempem se týčily vysoké hory. Takové to bylo na Jadranu v Černé Hoře, kde klienti jedné cestovní kanceláře z Čech před rokem trávili dovolenou. Pleskavica i pršut byly vynikající, lahodná vína Krstač a Vranač i tradiční rakija cenově dostupné. To všechno dohromady přispělo ke sblížení účastníků zájezdu hned v prvních dnech.

            Delegátka cestovní kanceláře byla sympatická dáma, která sebou na své destinaci v Černé Hoře měla od května až do října svou tříletou fenku českého fouska Bibinu. Bibina běhala po rekreačním areálu zcela svobodně, tolerována zaměstnanci objektu. Byl to totiž pes někomu patřící, tudíž respektovaný. Na rozdíl od spousty psů potulných, kterých tu bylo stejně jako všude jinde na jihu víc než dost. S těmi personál v rukavičkách nejednal, spíše naopak. To vedlo k velkému rozladění a kritice těch rekreantů, kteří své psí miláčky zanechali po dobu dovolené doma, v péči babiček, sousedek, či jiných náhradních páníčků, vždy ovšem pečlivě prověřených po stránce vztahu ke zvířatům.

            Jinak ale čas u Jadranu plynul v klidu a míru. Všechno má ale svůj konec, pobyt se přehoupl přes polovinu, pak čas ještě poposkočil a zbývalo už jen pár dnů do odjezdu do České republiky. A právě tehdy došlo k tomu, co ukončilo většině našich turistů v rekreačním objektu idylku, do té doby téměř kýčovitou.

            V onen den se rozhodlo několik rekreantů navštívit návrší Golo brdo s pozůstatky turecké pevnosti. Procházka na místo určení se měla konat z větší části po pláži, všichni se tedy ještě vrátili po snídani z restaurace do svých bungalovů, se záměrem ošetřit se opalovacím krémem, vzít si plavky, peníze a vůbec všechno, co člověk potřebuje na cestu v horkém dni.

            Před jedním z bungalovů se tísnila parta dětí; všechny na bobku zaujatě sledovaly něco pod prkennou teráskou. Jak se ukázalo, to něco byla  čerstvě vržená štěňátka a u nich vyzáblá fena, rezavá s černým flekem na hřbetě.

            „To je snad to ubohé zvíře, co ho včera hnal holí správce odsud pryč. Vrátilo se, chudinka, aby si  kolem stanů a bungalovů našlo něco k snědku. Já mám s těmi opuštěnými zvířátky soucit, vždycky, když je v televizi pořad „Chcete mě“, nejradši bych si nějakého toho pejska vzala a jednou to určitě udělám. Teď ale musíme nakrmit tady tu fenu, má tolik starostí s malýma a sama je tak zubožená,“ litovala ustaranou psí mámu důchodkyně Zdena, kterou tady milovaly všechny děti, protože se jim věnovala raději, než by s manželem posedávala v hospůdce na pláži.

            „Neboj holka, my tvým dětičkám nic neuděláme; no tak, malá, my máme taky doma pejsky, my tě o hladu nenecháme,“ přidávali se další rekreanti.         

            Golo brdo nenavštívili ani tento, ani žádný z dalších zbývajících dnů. Události kolem štěňat a jejich mámy nabraly totiž nečekaný spád.

            Chumel lidí kolem bungalovu upoutal pozornost zřízenců rekreačního objektu a zanedlouho se objevil člověk s lopatou a černým pytlem. Rozhodným gestem rozhrnul hlouček dětí a dospělých, rozněžnělých nad tím nenadálým nadělením, a začal fenu, chránící svých sedm krásných štěňátek lopatou mlátit, s úmyslem, jak sám řekl, zlikvidovat ji jednou provždy. Štěňata se chystal nacpat do pytle a utopit. Potulný pes, natožpak s mladýma, nemá v areálu co dělat. To byl dle jeho vlastních slov argument ospravedlňující jeho počínání.

            „To jste člověk, že takhle zacházíte se zvířaty?“ Zdena se na zřízence, rozpřahujícího se lopatou k další ráně, vrhla s křikem jako první. Její manžel vytrhl muži lopatu z ruky, ostatní okolostojící ječeli jeden přes druhého a hnali chlapa pryč.

Jen prozatím, jak byl zřízenec skálopevně přesvědčen. Však on najde vhodnou chvíli, kdy tomu neřádu udělá konec. Nejdříve to ale nahlásí správci, ten už zjedná pořádek, to mají ti změkčilí Češi smůlu.

            Rekreanti fenu ošetřili, zadní nohu měla natřikrát přeraženou; bezvládnou. Začali se o ni starat a ona se zase dojemně starala o svých novorozených šest fenek a jednoho pejska. Nikdo z českých turistů už neměl náladu na nějaké velké radovánky. Osud psí rodinky nebyl nikomu z nich lhostejný, v hlídání mámy i jejích novorozeňátek se všichni obětavě střídali.

Správce objektu přišel osobně obhlédnout situaci a univerzální řečí jihu se snažil vzbouřence přesvědčit o své pravdě. „Gospodin, gospodja oprostite, já vas rušim, ale až vy otiči, ne mogu tak ostat, persónal muss das liquidieren  puppy dog menšije, to dobar pro ně. Da, to vám jasno, recite mi, šta je ovo? Molim vas, já tady ne mogu sedam gladnych štěňát imati. A samé fenky skóro, ty mladé záse, to neču, to ne mogu! Weg mit dem Zeug!“

            Rekreanti nechtěli jeho argumenty slyšet, šel si tedy stěžovat k české delegátce. „Drugarice delegátka, meni je zlo, oprostíte. Obrite me i ošišajte! ale to ti váši, to Mordsskandal. Hočete li mi pokazati, šta mogu sdělat. Sie muss weg. Srčna kap, ať tu čubu schvátí …“

            Delegátka přišla přesvědčovat, „lidičky, chápu vás, sama mám přece taky pejska, už třetího v pořadí, ale ten můj se vrátí se mnou domů. Tahle máma se sedmi přírůstky tady ovšem musí zůstat a všichni by se toulali dál. Jděte do vody, odveďte děti, ať je to nerozruší, já zavolám zřízence a za chvíli bude po všem. Věřte mi, tady to jinak nejde. Bude to ještě ze všech možností ta nejhumánnější.“

            Děti brečely nahlas, oči si utírali i dospělí. To přece nemůžeme dopustit!

            „Ta delegátka mi byla docela sympatická. Ale teď mi vypadla z oka, to mi věřte,“ znechuceně si ulevila Zdena a ještě svůj odsudek zdůraznila, „jako kdyby neměla taky psa, kterého vypiplala od štěněte. Já to nechápu, je to od ní zbabělost a hnusota.“

             Večer dali děti spát a na terase jednoho z bungalovů se konala válečná porada, zúčastnila se i delegátka; pilo se víno i rakije, cikády k tomu ječely a plán dostával podobu, zatím rámcovou, ale plán to už byl. Překážky, které se z počátku večera jevily jako nepřekonatelné, zdály se být s postupující nocí stále bezvýznamnější. Bylo dohodnuto – fena i se štěňaty bude pozítří dopravena do Česka spolu s rekreanty, tady by byl s celou psí rodinou konec a na to nechtěl nikdo ani pomyslet.

            Řidiči autobusu dlouho váhali, kdyby psí rodinu cestou do Čech objevili celníci, mohli by přijít o práci. Černého pasažéra, lépe řečeno celou rodinu černých pasažérů, by vysvětlili opravdu jen ztěží. A ještě k tomu bez mezinárodního veterinárního průkazu!

            Nakonec to rozsekla mladá dvojice Markéta a Ondra z Děčína, kteří se dosud s ostatními moc nekamarádili; věnovali se vodním sportům, nebo a to ještě častěji, sami sobě ve svém bungalovu. Po příhodě se štěňaty se ale začali s ostatními na konspiraci aktivně podílet.

„My jsme tady na rozdíl od vás ostatních autem, seženeme krabici a štěňata odvezeme. Autobusem pojede jen fena, to bude jednodušší,“ rozhodl Ondra.

„Vida, a já jsem si myslela, že ta Markéta je taková frcína a ten její jen libovej frajer a ejhle, oni to jsou docela hodný lidi. Sice nejsou oddaný, vždyť se každej jmenuje jinak, ale pochopení pro němou tvář mají a to je hlavní,“ zhodnotila vstřícné gesto večer v ústraní Zdena.

            Řidiči kývli, samotnou fenu snad propašují. Delegátka, už zase všemi označená za milou a sympatickou ženskou, nabídla na cestu pas svého českého fouska, to pro každý případ. Po návratu domů jí ho Zdena vrátí poštou.

            Riskovali všichni, ale pro dobrou věc, a snad proto všechno klaplo. Fena se zavázanou nohou a nadopovaná kinedrilem prospala téměř celou cestu autobusem pod zadním sedadlem.

Štěňata v pořádku v krabici dorazila autem do Děčína. Nic se neprovalilo, nikdo na nic nepřišel, imigrace psí rodinky do Česka byla dotažena do konce.

            „Na hranicích se Srbskem jsme se báli celníků víc, než když jsme pašovali za socialismu z Drážďan kozačky. Tam hrozilo jen, že nám boty seberou, ale tady šlo o záchranu toho zvířete,“ shodli se cestující autobusem při vystupování v Čechách.

            Markéta s Ondrou své malé svěřence vezli s klidnou myslí. Nějaké nebezpečí jim ani na mysl nepřišlo, štěňata bylo třeba převézt, tak je převezli, jaképak s tím párání.

            Zdena nečekala na pořad „Chcete mě,“ rozhodla se ještě v kempu, a tak psí máma žije u ní a jejího manžela. Cestovala na veterinární průkaz pod jménem Bibina a to jméno jí zůstalo. Bibina, které zřízenec v kempu zpřerážel lopatou nohu, zůstala částečně chromá, ale snaží se a běhá po třech. Z počátku byla ještě hodně bázlivá, ale to se zlepšovalo každým dnem. Určitá ostražitost jí ale asi zůstane navždy, jako následek toho, co prožila. Její současná rodina ji hýčká, a oblíbili si ji i všichni v okolí, vždyť tolik zkusila. Kdo by ji neměl rád!

Zdejší veterinář Bibinu odhadl jako balkánského honiče, dokonce snad  čistokrevného. Jak se ocitla na potulce, není jasné, byla i kupírovaná, tak zřejmě kdysi v Černé Hoře někomu patřila. Vyhodili ji z domu? Nebo snad utekla sama? Kdoví, v kempu už byla hodně zbědovaná. Ale to je dnes jedno, hlavně, že našla útočiště u hodných lidí, i když víc než tisíc kilometrů daleko od rodného Balkánu.

            Štěňata zůstala u Markéty v její děčínské garsonce dva dny. Pak si pro ně přijela Zdena a odvezla je do péče jejich psí mámy. Tři ze štěňat si hned zamluvili účastníci zájezdu. Pro další čtyři začalo hledání vhodných páníčků.

            Markéta označila sice štěňata za demoliční četu, ale ta četa jí za krátkou dobu pobytu v její garsonce tak přirostla k srdci, že každého potenciálního zájemce o štěně lustrovala ze všech možných i nemožných stránek, pomalu jakoby se jednalo o adopci dětí. Jedno ze štěňat ostatně našlo spokojený domov u její sestry v Krušných horách.

            Nakonec všechna štěňátka šťastně zakotvila. Jejich případ se totiž stal prostřednictvím vyprávění rekreantů, žijících v různých koutech republiky, tak populární, že o zájemce opravdu nebyla nouze.

            Proč se tohle vyprávění jmenuje Suta? To je jednoduché. Jednu z fenek si vzali ke svým dvěma jezevčíkům manželé, rovněž účastníci onoho pamětihodného rekreačního pobytu v Černé Hoře, kde počasí přálo, přestože byl teprve květen, moře bylo tyrkysově modré, písek na pláži zlatý a za kempem se týčily vysoké hory. A kde rekreanti i delegátka cestovní kanceláře byli shodou okolností téměř všichni milovníci zvířátek. A ti ostatní byli „jen“ hodní lidé. No a místo, kde se tenhle pravdivý psí příběh započal, se jmenuje Sutomore. Manželé pojmenovali svou milou a přátelskou fenku, na kterou nedají dopustit, po tomhle letovisku daleko na Balkáně – Suta. Tak proto!