Marcela-Matějková-story

Jeden z článků, který jsem četla na Zvířetníku mi připomněl příhodu z naší rodiny - stala se ještě za totáče, tenkrát, když byl poprvé zaveden poplatek za psy a "milující" pánečci se jich houfně zbavovali těmi nejšílenějšími způsoby. Bydleli jsme tenkrát v Ústí nad Labem za městem, moje sestra se večer vracela z rande a na chodníku podél liduprázdné silnice se k ní přidal vlčák, držel se jí jako klíště a dorazil se sestrou až do vily, ve které jsme bydleli.

Teprve na světle se zjistilo, že pes má velkou ránu na hlavě, zřejmě způsobenou sekerou s cílem psa zabít, předtím, než byl vyhozen na pusté silnici z auta. Táta, velký milovník zvířat, Rekovi, jak jsme vlčáka pojmenovali, ránu vyčistil, připravil u kamen pelíšek a bylo zřejmé, že pes zůstane u nás. Ovšem druhý den Rekovi rána ošklivě zhnisala a táta ho musel odvézt k zvěrolékaři k ošetření. Když se vrátil, nastal v rodině smutek. Zvěrolékař zjistil, že pes už má sněť, či co a nezbylo, než ho uspat navždy.

Seděli jsme v kuchyni kolem stolu, rodiče a my, čtyři sourozenci, jako pytel neštěstí, ani hlad jsme neměli, ačkoliv byl čas večeře. Nakonec máma usoudila, že se přece jen jíst musí a rozhodla se ohřát ovocné knedlíky od včerejška. Ovšem, ve špajzce našla jen kastrol shozený z police na zem, knedlíky snědené, zem poctivě vylízanou. Teprve teď si máma uvědomila, že dveře do špajzky byly otevřené, ačkoliv je ráno, před odchodem do práce, určitě zavřela. Ano, bylo to jasné, Rek si otevřel dveře a před smrtí se ještě najedl. To nás tak nějak zklidnilo a při chlebu s máslem jsme na Reka vzpomínali už s menším smutkem.