Jak Mimi ztratila smečku
Poslední letošní lednový víkend jsme si naplánovali chalupu a běžky. Počasí je příznivé, je škoda toho nevyužít, řekli jsme si s manželem Slávkem. Ten si vzal dovolenou na pondělí, aby to stálo zato. V pátek jsme vyrazili na Vysočinu a v sobotu už jsme uháněli vyjetou stopou směrem k poutnímu kopci Křemešník. Já mám běžky s tulením pásem, tak jsem si do kopečka vyšlapovala jako čáp. Slávek byl na tom hůř, lyže mu dost podkluzovaly, byla jsem proto neustále vpředu, fenka Mimi skotačila chvíli přede mnou, chvíli za mnou a vždy doběhla až ke Slávkovi, který naši smečku uzavíral.
Navštívit hospůdku na Křemešníku jsme tentokrát neměli výjimečně v úmyslu, těsně pod vrcholem Křemešníku jsme výstup nahoru ukončili a jinudy, přes vesničku Branišov, jsme sestupovali do údolí.
Za Branišovem nás očekávala zrada, nikde široko daleko žádná vyjetá stopa směrem k nám do Vyskytné. Nabízela se jen jedna stopa, ale u té nebylo jasné, kudy a kam by nás dovedla. A plahočit se hlubokým sněhem po navátých polích? To se nám nechtělo. Slávek zvolil únikovou variantu – odepnul běžky a rozhodl se, že dál bude postupovat pěšky po frézou odhrnuté a štěrkem posypané silničce do Vyskytné. Tady se naše cesty rozdělily, protože já jsem zvolila trasu po nejisté stopě a Mimi jsem vyzvala, ať se přidá ke mně. Někam mě to dovede, nebudu se plahočit s lyžemi v rukou až do chalupy. A Mimi by na silnici mohlo přejet auto, ať jde raději se mnou.
Mimi se sice v první chvíli přidala ke mně, ale takhle ona si rozhodně výpravu své smečky nepředstavovala. Musí nás přece udržet pohromadě! Ode mne se odpojila a vrátila se ke Slávkovi na silnici. To bylo naposledy, kdy jsem ji v průběhu našeho putování zahlédla, byla jsem přesvědčena, že se vracejí domů společně se Slávkem. Stopa mě nakonec oklikou dovedla až do naší vesnice, byla to krásná cesta a já jsem se těšila, jak o ní budu nadšeně informovat zbytek výpravy. To jsem ovšem netušila, co v té době vyvádí naše fenka Mimi.
Slávek jdoucí po silnici si vůbec nevšiml, že Mimi se vydala za ním. V domnění, že naše teriérka putuje se mnou zavátou plání, sestupoval pěšky po silnici. Po nějaké době, už téměř před vesnicí, uslyšel odněkud ze vzdáleného lesíka ve směru mnou zvolené stopy zuřivé, později už zoufalé štěkání. Zpozorněl a nakonec usoudil, že ležím někde v závěji a Mimi se snaží ho přivolat. Vrátil se tedy zpět po silnici, stále s lyžemi v rukou a potom již na běžkách se po mé stopě vydal zachraňovat domnělého ztroskotance. Naštěstí. Já jsem sice byla živá a zdravá a tou dobou už dole ve vsi, ale Mimi, která zřejmě neustále obíhala delší a delší vzdálenost mezi námi oběma, nakonec ztratila naši stopu. To poté, co ji zlákal pach zvěře, který ji dovedl ke krmítku ve vzdáleném lesíku. Tam propadla panice a začala štěkat. Až do chvíle, než ji našel páneček.
Všechno dobře dopadlo, nakonec jsme se všichni v pořádku sešli doma. Ale nám se Slávkem se dostalo velkého ponaučení. Mimi svou smečku chce mít pohromadě, nějaké courání jeden sem, druhý tam, to ona prostě nesnese.
Co by se stalo, kdyby se Slávek nevydal za psím štěkotem a teprve doma bychom zjistili, že Mimi chybí? Samozřejmě, vydali bychom se ji hledat. Ale kam by Mimi zatím doputovala? Podařilo by se nám ji vůbec najít? Nebo by zachytila naši stopu a sama se vrátila? Jak by se zachoval myslivec na posedu, když by zpozoroval volně pobíhajícího psa bez doprovodu? Lépe nedomýšlet!
Mám mnohokrát ověřenou zkušenost, že se Mimi ke mně při našich procházkách vrací poté, co se krátce proběhne po louce, či po lese. To je pravda a platí to stále. Pokud nás půjde ovšem příště víc a rozešli bychom se, musí jeden z nás převzít za Mimi zodpovědnost. Onen pověřený člen smečky je povinen Mimi dovést na místo určení. Nejlépe na vodítku.
