Mimi marodí
Je pátek odpoledne, tropická vedra dnes dle předpovědi počasí vrcholí. Horko už je celé tři týdny, Mimi nechce v tom žáru chodit po sluníčku, tak zůstáváme přes den radši na zahradě, až večer obejdeme vesnici, nebo jdeme ke koupališti. To mám v plánu i dnes, jakmile přijede z Prahy manžel Slávek, vyrazíme se vykoupat. Zatím si čtu v chládku na horní zahradě v novinách horory o naší povolební situaci, Mimi leží vedle mne na zemi a jako vždy okousává, na co přijde. Občas ji okřiknu, ale proboha, co má to zvíře za život! Vždyť už chudák neví, co vlastně má dovoleno, když si ani nemůže dřívko, nebo něco ještě lepšího, okousat. A tak ji nechávám, snad nesní nic špatného. Stejně je to div, že jí ještě není špatně z toho všeho, co na zemi sebere!
Slyším auto, že by to byl už Slávek? Vždyť ještě nejsou ani tři hodiny, to nemůže být on. Ale skutečně, je to on! Z práce je pustili kvůli velkým vedrům domů dříve. Mimi se k němu řítí až jí ouška vlají, je z pánečka nadšená, a on z ní taky. Nedá se nic dělat, já jsem se holt s příchodem naší psí slečny dostala až na druhou kolej!
Jíme se Slávkem na zahradě bublaninu s višněmi, kterou jsem včera upekla a smějeme se Mimi, která běhá rychlým tempem ve velkých obloucích po celé zahradě. Ale co se to děje? Mimi se prudce zastavila a zvrací. Aha, už je to tady, říkáme si. Však on se jí vyčistí žaludek a bude to v pořádku. Ale není. Mimi zvrací znovu a znovu, pak už nemá co zvracet, ale žaludek se jí obrací naprázdno. Celá jakoby zhubla a je vidět, že je jí moc špatně. Honem hledám ve svých pěti knihách o štěněčí výchově, výživě, nemocech a já nevím o čem všem ještě. V záplavě všech možných informací ale nemůžu stále najít žádnou konstruktivní radu.
Mimi si mezitím zalezla pod hustě rozrostlou růži, odkud ji Slávek vytahuje a pokládá ji do stínu na polštářek. Ale Mimi tam nechce být a zalézá do hustých trsů trvalek, kde bez hnutí leží a k nám zdvihá jen zoufalý pohled. Najednou si vybavuji erdelteriéra Astora, trpělivého společníka našich dětských prázdninových her u babičky a dědy ve Všenorech. Jednoho dne si zalezl do křoví. Když stále nevylézal, šli jsme pro dědu. Astorovi už nebylo pomoci, byl mrtvý. Říkám to nahlas a Slávek si už bez dalšího otálení jde pro doklady. Mimi pokládáme do cestovní tašky a vyjíždíme směrem do Humpolce. Tam by měli mít ordinační dobu u veterináře až do šesti hodin. Slávek se cestou opakovaně ptá „co Mimi? Jak jí je“. „Zdá se mi trochu lepší, spí a klidněji dýchá“ odpovídám s nadějí v hlase. Ale už zastavujeme před patrovým domem. Je to tady, jak dosvědčuje nápis „Veterinární ordinace pro koně a malá zvířata“. Čekárna je příjemně klimatizována, moderně zařízena, po stěnách řada certifikátů, dosvědčujících, že dva zdejší veterináři a jedna veterinářka nezanedbávají další vzdělávání v oblasti léčení všech možných oblastí zvířecích neduhů.
Od starého pána, který je tu s pěkným foxteriérem se dovídáme, že dnes ordinuje paní doktorka. Čekárna je na tak pozdní páteční hodinu dost plná. Vlčák, již zmíněný foxteriér, rezavý jezevčík a po nás přichází ještě mladá dívka s majestátním ridgebackem s pruhem opačně rostoucí srsti na hřbetě. To už se ale zdá, že Mimi nějak ožívá, mladou fenku ridgebacka Natállku totiž má známá rodina nedaleko naší chalupy a Mimi ji bezmezně miluje a obdivuje. Natálka má Mimi taky v oblibě, ale mohou si hrát jen přes plot, protože kdyby Natálka přátelsky Mimi pohladila tlapkou, zůstali bychom asi bez psa. Teď se Mimi snaží dostat z tašky a navázat kontakt s ridgebackem jménem Hřebík, což jí sice nedovolím, ale mám radost, že už jí zřejmě trochu otrnulo.
Když přijdeme na řadu, Mimi už se v tašce ošívá a kouká, jak z ní vypadnout. Paní doktorka je mladá a moc sympatická, prohlíží důkladně Mimi a poslouchá ji stetoskopem. Konstatuje, že bříško je ještě stále hodně plynovaté, asi něco snědla, ale taky to může být z přehřátí od toho vedra. Mimi dostává jednu injekci na zklidnění žaludku a druhou na zklidnění střev. Paní doktorka je přesvědčena, že už to bude v pořádku, ale ubezpečuje mě, že na mobilní telefon můžeme kdykoliv volat i po ordinační době. Naštěstí to není zapotřebí a Mimi doma spokojeně usíná na gauči na verandě, kam od té doby co se ztratila smí.. My už na koupaliště nejdeme, nemůžeme ji tu nechat samotnou, to snad všichni chápete! Ale největší vedro už pominulo, my popíjíme na zahradě dobré víno a pohoda je výborná, protože Mimi je už zase v pořádku.
Za čtrnáct dní má naše fenka absolvovat další očkování a samozřejmě, že s ní pojedeme zase do Humpolce, jak jsem se sympatickou paní doktorkou v průběhu lékařského zákroku domluvila.
