Marcela-Matějková-story

„S důsledností mít problém nebudu! Na dodržování pevných zásad si já odjakživa potrpím“. Tak jsem argumentovala svým známým, kteří mi dávali dobré rady ohledně zdárné výchovy štěněte. Skoro každý z mých rádců ovšem přiznal, že v některé situaci sám důslednost nedodržel a že jeho prohra na daném poli byla vždy prohrou definitivní. Vždyť i chytrá kniha o výchově štěňat praví: „Co dovolíte, to se smí vždycky a co raději nechcete, to se nesmí nikdy“.

Zdálo se mi to jednoduché, ale ukázalo se, že opak je pravdou. První prohru jsem zaznamenala v boji o gauč na verandě. Gauč, stejně jako všechna křesla v naší chalupě, měla Mimi přísně zakázaný. Potom se ale milé štěňátko ztratilo, zdálo se, že definitivně, až po delší době jsem ho nalezla spát celé umorousané jako pytlík neštěstí na zakázaném gauči. Měla jsem takovou radost, že jsem ho  na gauči nejen ležet nechala ale ještě jsem mu přistrčila háčkovaný polštář po babičce, samozřejmě do té doby pro něj rovněž zapovězený. Vždyť babička už nežije a co kdyby ho štěně rozkousalo, to jsem přece nemohla dopustit.

Ovšem chystala jsem se dalším invazím na gauč zamezit všemi dostupnými prostředky. Protože Mimi má svou boudičku právě na verandě, kde se nachází předmětný gauč, rozložila jsem večer na gauč obrovitý deštník. Ráno jsem s uspokojením konstatovala, že Mimi spí v boudičce, gauč zatarasený deštníkem tedy nezdolala. Po několika dnech jsem gauč uvolnila v domnění, že převýchova se zdařila a Mimi to už zkoušet nebude.

V sobotu odpoledne jsem podle svého zvyku sama na gauč zalehla, přikryla jsem se dekou a usnula jsem. Večer mi manžel v počítači ukázal překvapující fotografie uložené v adresáři pod názvem „důkaz“, které pořídil toho dne odpoledne. No co myslíte, že na nich je! Mimi ležící na gauči v mých nohách a také spokojeně dřímající.

Kárat Mimi tak dlouho po činu nemělo cenu, ale na noc jsem před gauč postavila dvě ratanová  křesílka. Ráno bylo všechno v pořádku, Mimi spala v boudičce. Křesla jsem zatím před gaučem nechala, to jsem ovšem netušila, že Mimi sbírá síly k útoku. Každým dnem je mrštnější a výkonnější. Jednou večer jsem už ležela v posteli v ložnici a četla jsem si roztomilé i smutné příhody o zvířátkách sepsané americkým zvěrolékařem Robertem Sharpem pod souhrnným názvem „Psi, že nesmějí do nebe?“. Zrovna jsem dočetla dojemný příběh o starém nemocném velšteriérovi Lupičovi, kterého musel onen zvěrolékař uspat natrvalo a velšteriér nic zlého netuše podal po smrtící injekci svému pánečkovi ještě „pac“, tak jak byl zvyklý vždycky před usnutím.

Zamáčkla jsem slzu a šla se v sladkobolném rozpoložení podívat na Mimi s úmyslem pohladit ji v její boudičce ještě na dobrou noc. Potmě jsem ji tam nějak nemohla najít, tak jsem si rozsvítila, ale Mimi nikde. Najednou buch!, to Mimi přeskočila opěradlo křesílka a seskočila na zem. Ano, správně tušíte, že vždycky nejprve zalezla do boudičky a pak uprostřed noci zalehla na svůj oblíbený gauč. A sil na přeskočení opěradel křesílek už načerpala dost a dost. Rezignovala jsem, křesla jsem vrátila na jejich místo, Mimi jsem pohladila a sama sobě přiznala porážku.

„Ale bude smět jen na ten gauč“, informovala jsem rodinu. Na křesla v jídelně smí jen tehdy, když ji bude někdo z nás chovat. Každý večer když dám spát vnoučata, která tu mám na prázdninách, sedím v křesle v jídelně, Mimi přijde, obejde mě kolem dokola a hup, skočí mi na klín. Já se vždycky na ten okamžik těším, Mimi pohladím, ona usne a já si čtu, nebo koukám na televizi a mám příjemný  pocit, že je všechno v pořádku. Když odejdu spát, přesune se Mimi na klín mému manželovi, sedícímu v druhém křesle a spolu sledují noční zprávy. Jak možná tušíte, netrvalo dlouho a nastal problém. Jednou odpoledne jsem přišla do jídelny a Mimi spokojeně ležela na křesle a ani se nenamáhala z něj při mém příchodu seskočit. Když jsem ji pokárala a z křesla vystrnadila, viditelně otrávená odešla do své boudičky. „To jsem blázen, večer mě k sobě přímo zvou, s paničkou i s páníčkem si hovím v křesle a teď tam nesmím, to mi tedy vysvětlete, co je to za móresy“, dalo se jí vyčíst z očí. No jo, připustila jsem, vždyť má vlastně pravdu, i v té knize přece píší, že co jednou dovolíte, to smí pejsek vždycky. Ale co, jsou to vyřazená křesla z pražského bytu, tak ať si tam tedy leží. „Ale až se na podzim vrátíme do Prahy, tak jde všechna legrace stranou“, oznámila jsem rodině. „Naše krásná tmavomodrá kožená křesla nebude Mimi svými drápky ničit“. „Tak to si ji už nebudeme moct ani pochovat“, konstatoval manžel.

„Hm, to má Slávek pravdu, nebude to už taková večerní idylka bez Mimi na klíně, ale co, do podzimu je ještě daleko, však ono to nějak dopadne“, pomyslela jsem si. „Jsem přece osoba veskrze důsledná, já pořádek uhájím!“

K narozeninám mi děti darovaly mimo jiné tabulku s obrázkem pejska, nápadně podobného naší Mimi. Psí portrét je doprovázen slovy: Nakonec lze většinu páníčků naučit, aby poslouchali svého psa“. Vzala jsem to jako dobrý vtip i jako ponaučení, jak to v některých rodinách s výchovou psa může dopadnout. To se na štěstí nás netýká, vždyť Mimi jasně ví, kdo je v naší rodině pánem!