Jdi na obsah Jdi na menu
 


Třebíč a paní galeristka

13. 12. 2011

Třebíč, to je už naše stálice. Každé prázdniny, když pobýváme na naší chalupě na Vysočině, alespoň jednou vyrazíme do Třebíče. Musím se přiznat, že mě na tomto městě nejvíc láká jeho židovská čtvrť. Dochovalo se tady 123 původních domů, včetně dvou synagog, radnice, rabinátu, chudobince, nemocnice a dvou škol. Není divu, že čtvrť i se židovským hřbitovem byla v roce 2003 zapsána do seznamu památek UNESCO, současně s katolickou bazilikou svatého Prokopa.

My s manželem se židovskou čtvrtí rádi procházíme, obdivujeme úzké uličky s rozpěrnými oblouky, kterým se říká prampouchy, a já si představuji, jak asi tady probíhal život původních obyvatel. Určitě v domcích nalepených na sebe bylo plno dílniček a krámků se vším možným i nemožným a uličky se hemžily typickým židovským obyvatelstvem.

 Židovský hřbitov nahoře na svahu kopce Hrádek působí na mě tajemným dojmem dávných časů. Hřbitov je zachovalý díky péči třebíčských patriotů, kteří se o něj starali už v dobách minulého režimu, kdy zájem o významné památky tohoto druhu byl pramalý. Nápisy na nejstarších pomnících, namačkaných těsně vedle sebe ve staré části hřbitova, nejsou často vlivem času čitelné, na jiných lze ještě rozeznat hebrejské nápisy, kterým sice nerozumím, ale o to víc podněcují moji fantazii. Nikdy neopomenu dát na vrchol některého starého náhrobku kamínek, tak jak to ostatně dělám na všech židovských hřbitovech, od doby, kdy jsem tento zvyk poznala v Izraeli. Některé náhrobky jsou renesanční, jiné barokní a další zase klasicistní. Nechybí tu samozřejmě ani velké obelisky z 2. poloviny devatenáctého století, ani hroby z doby do 40. let století dvacátého. Mnoho impozantních pomníků patří rodině Subaků, která v Třebíči vlastnila velkou koželužnu. Když se tak procházíme hřbitovem, nemohu se srovnat s tím, že z místních židovských obyvatel se vrátilo z koncentračních táborů pouhých deset osob. Nevím, jaký byl další osud těchto navrátilců, ale předpokládám, že žít v Třebíči nezůstal po válce žádný z nich. Nebo snad ano? Jezdí sem snad z ciziny příbuzní někoho z nich?

Po procházce zajdeme většinou do některé kavárny či čajovny, kterých je tady v židovské čtvrti dost. Jak už to tak bývá, nové vznikají a některé starší zase zanikají. Co ale zůstává stále na svém místě, to je Galerie Anděl paní Šmýdové.

Do té se vždycky těšíme, tu si nikdy nenecháme ujít. V dolní části galerie jsou artefakty všeho druhu, od starožitností po výrobky uměleckého kovářství, zajímavé dřevěné předměty, ale také levné drobnosti z chráněných dílen. K mání jsou tu rovněž úžasné výrobky zrakově postižených výtvarníků ze sdružení Slepíši z Tasova, které založili manželé Axmanovi.

Nikdy si tady neopomenu zakoupit alespoň nějakou maličkost, zhotovenou postiženými dětmi. Chci jejich snahu podpořit, ale nejen to. Ony totiž ty drobnosti jsou často velice krásné. Co už vlastním? Tak třeba malý modře zdobený dřevěný váleček na šňůrce a mé okolí ho považuje za velice originální šperk. Nebo veselé sluníčko, to se dá zavěsit na zeď, ale já ho nosím na krku. Krásná letní ozdoba budí rovněž zaslouženou pozornost. Jednou z prvních věcí, kterou jsem si tady zakoupila, je porcelánová mistička s motivem fialového hroznu, lemovaná alpakovou mřížkou, jakou můžeme vidět na některých artefaktech navržených Josefem Hofmannem. Na spodní straně je miska značena sovičkou v kroužku, z leva od sovičky je písmeno G., a z pravé strany písmeno M. To celé je obkrouženo nápisem Made in Czechoslowakia. Kdopak asi tuhle mističku měl ve své domácnosti? A kde a kdy byla vyrobena? Snad byla stvořena v porcelánce bratří Martinů v Hlubanech. Z iniciál Gustava a Kristiána se možná v době první republiky používalo jen G. Pak výrobek někdo koupil a jak si představuji, vystavil ho v parádním pokoji na příborníku. Ne, na příborníku ne, spíš na malém kávovém stolku, pokrytém ručně háčkovanou dečkou. Nebo to bylo všechno úplně jinak? Ať je to tak či onak, já mám tuhle, dnes už starožitnost, moc ráda.

Galerie má ještě horní patro, do něj se musí vystoupat po točitých schodech. Tam jsou převážně obrazy, dva z nich jsme v minulosti zakoupili a visí na čestném místě v naší chalupě. Oba jsou od třebíčského malíře Josefa Hrubeše, oba s židovskou tematikou, jak taky jinak. Na jednom je ulička v židovském městě a na druhém starý rabín.

Letošní léto jsme se do Třebíče s manželem vypravili také, tentokrát ovšem se zcela jiným cílem. Našla jsem totiž v novinách upoutávku na výstavu obrazů a fotografií Podoby Třebíče, konanou v Galerii Malovaný dům v roce oslav 910. výročí založení třebíčského benediktinského kláštera. Výstavu jsme navštívili a byla to nádhera! Obrazy známých i méně známých malířů, fotografie i skvělé bromolejotisky měly jednoho společného jmenovatele, ukazovaly město Třebíč a jeho vývoj za posledních 150 let. Ačkoliv nepocházíme z Třebíče a jezdíme sem většinou jen jednou ročně, nadšení nás ve výstavní síni neopouštělo. A co teprve místní, ti museli být naprosto u vytržení. Sami jsme toho ostatně byli svědky. Chvíli po nás vstoupily dovnitř dvě dámy, jedna hodně stará, opírající se o hůlku a druhá tak o generaci mladší, zřejmě její dcera. V některých chvílích měla ta stará paní slzy v očích. „Podívej, to je Stařečka, támhle krásný pohled na svatého Martina a Jejkovská brána. Na tenhle dům se ještě pamatuji, ale už je dávno zbouraný, a semhle jsem chodila na procházky s Toníkem, jo, kde jsou ty časy!“ Musím se přiznat, že dojetí té staré paní se přeneslo i na mne. Takhle možná, jestli se toho ovšem dožiji, si budu jednou prohlížet obrazy či fotografie mého rodného města. Budu vzpomínat na dobu dávno uplynulou, za kterou se město měnilo někdy k lepšímu, jindy k horšímu a budu vědět, že dalších jeho změn se už zřejmě nedožiji. Brr, honem od té představy pryč!

Z Malovaného domu manžel zamířil k autu, které jsme zaparkovali na náměstí. „A co galerie v židovské čtvrti, tam přece musíme zajít, ne?“ Manžel se zasmál: „To víš, že jo, já jsem jenom čekal, až mi to připomeneš.“ A tak jsme šli, z náměstí průchodem k řece a pak přes most na druhou stranu a bez dalšího zdržování rovnou do Blahoslavovy ulice, kde se galerie Anděl nachází. Nevím proč, ale najednou mě napadlo: „Co když ta krásná a sympatická paní galeristka předala obchod někomu jinému. To by pak už nemělo cenu sem vůbec chodit.“ Ale dopadlo to dobře, k mému velkému potěšení tam byla a jsem přesvědčena, že stále bude. Kdepak, tahle oduševnělá paní by určitě svou galerii neopustila! Pozdravili jsme se jako staří známí, moc pěkně jsme si všichni tři popovídali a potěšili se nádhernými starožitnými šperky. Nemohu však mít všechno, tak jsem zakoupila alespoň roztomilý červený rámeček na fotografii a lituji, že jsem nevzala i ten druhý. Ukázalo se, že galeristka paní Šmýdová je tetou kurátorky výstavy Podoby Třebíče, kterou jsme s manželem právě shlédli. Zajedno jsme byli v kladném hodnocení výstavy, s jedinou výhradou, že u popisu většiny děl nebyl letopočet vzniku, který by nám, kteří nejsme rodáky, pomohl zařadit proměny v čase. 

Paní galeristka nám slíbila, že předá naši e-mailovou adresu své neteři, zajímal nás totiž osud vystavovaného votivního obrazu, původně věnovaného bazilice Panny Marie v Mariazell.

Rozloučili jsme se s tím, že určitě zase dorazíme. A já jsem venku před galerií vyjádřila svůj pocit slovy Bohumila Hrabala: „Bylo to poetické odpoledne!“

 

P. S. Zanedlouho jsme od magistry Pálkové dostali odpověď na náš dotaz: „Votivní obraz Třebíče (olej na plátně, 100 x 130 cm) je umístěn ve farním kostele sv. Martina v Třebíči, pochází z roku 1766 a původně byl věnovaný bazilice Panny Marie v Mariazell. Nyní je v Mariazell jeho kopie a v Třebíči visí originál.“

Vysočina říjen 2011

 

 

Náhledy fotografií ze složky Třebíč

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář