Kubismus v kostce aneb Bauerova vila
Minulou sobotu jsme v kruhu rodinném oslavili čtyřicáté narozeniny naší dcery Andy a v neděli jsme se, jak se dalo čekat, probudili lehce unaveni. Přesto, anebo právě proto, jsme s manželem usoudili, že se budeme držet původního plánu a vyrazíme do Kostelce nad Černými lesy, kde v zámeckém parku rodiny Smiřických vydýcháme zbytky sobotního flámu a poté se vydáme do Libodřic na prohlídku kubistické vily, kterou pro místního velkostatkáře Bauera navrhl v roce 1912 Josef Gočár.
Zámek v Kostelci nad Černými lesy a lesopark ho obklopující sloužil už od roku 1935 výuce studentů oboru lesního inženýrství na ČVUT, dnes ho obhospodařuje Školní lesní podnik České zemědělské univerzity a na volně přístupném parku je to znát. Studenti se zřejmě pod dohledem svých pedagogů činí, palouky jsou posekané, keře odborně udržované, stejně jako nádherná stromořadí staletých listnáčů. Letos jsme tu dřív než minule a ořechy na nás ještě nepadají, jen drobný déšť.
Přesto nedělní procházka parkem nám udělala moc dobře, jen jsem litovala, že naše fenka Mimi musela zůstat v autě, protože do areálu parku je psům vstup zakázán, čehož jsem mohla sice litovat, ale stejně mi to nebylo nic platné. Ostatně, když jsme špacírovali po perfektně upravených cestách a prohlíželi si nádheru kolem, vůbec jsem se zákazu vstupu psích mazlíčků nedivila.
„Jestlipak tady v zámku studenti taky bydlí,“ přemítala jsem „a mají tady i menzu? A kampak asi chodí ve městě do hospody?“ Zkrátka, studentka z doby před mnoha a mnoha lety se ve mně ozvala. Večer jsem pak na internetu zjistila, že na zámku je zajištěno ubytování a stravování pro stovku studentů, což mě potěšilo.
Z Kostelce nad Černými lesy jsme se vydali do Libodřic za kulturní částí našeho nedělního výletu. Na prohlídku do Bauerovy vily se zájemci musí předem telefonicky objednat, což jsme učinili a v dohodnutém odpoledním čase jsme dorazili na místo. Kubistickou vilu nebylo možno přehlédnout, našli jsme ji bez problémů. Židovský velkostatkář Adolf Bauer si ji nechal postavit v zahradě svého hospodářského dvora, stavba byla dokončena roku 1914. Sám Adolf Bauer si vilu užil jen 15 let, v roce 1929 ve věku padesáti let zemřel. Osud jeho znovu provdané manželky a obou dcer, stejně jako ostatního židovského příbuzenstva, byl snad ještě horší, všichni zahynuli za války v koncentračním táboře. Vilu samozřejmě zabrali Němci pro své účely, po válce v ní sídlil místní národní výbor, a jak bylo za minulého režimu zvykem, stavba notně zchátrala. V roce 2002 objekt zakoupila Nadace českého kubismu a v roce 2008 po komplexní rekonstrukci vlastní stavby, interiérů i prostor technického vybavení, zde bylo veřejnosti zpřístupněno Muzeum a galerie kubistického designu.
Uvnitř vily se nás ujala velice příjemná paní průvodkyně a její úvod mě poněkud překvapil. Pan Bauer zřejmě nebyl tak velký milovník kubismu, jak by se mohlo zdát. Vila byla sice postavena podle plánů Josefa Gočára, navržené kubistické oplocení bylo však realizováno až při současné rekonstrukci, zato široké venkovní schodiště na terasu před halou se v původním návrhu údajně nevyskytuje. Že by pan velkostatkář chtěl širokým schodištěm dodat svému sídlu na okázalosti? Nebo snad schodiště Josef Gočár doplnil dodatečně? Co mě však na panu Bauerovi mrzelo nejvíc? Dům si totiž prý nevybavil kubistickým zařízením, možná dal přednost měšťanskému stylu. To se mohu jen domýšlet, jisté je, že se z původního vybavení nic kromě klasicizující ložnice nezachovalo. Co se ovšem uvnitř zachovalo, to bylo původní zábradlí schodišťové haly, příčky, dělící skleněná pole oken a dveří a původní kryt topného tělesa. A taky kousky tapet a na některých místech malba na stěnách. Na základě těchto původních vzorků byly při rekonstrukci instalovány repliky tapet a obnoveny původní výmalby. Ačkoliv v průvodci se praví, že dekorace stěn nejsou stylově čisté, mně se barevně i vzorkem líbily, hlavně ty s pivoňkami. No co, nejsem žádný kunsthistorik, tak si nějaké to uklouznutí mohu snad dovolit! Pan architekt Lukeš by mě za to ovšem určitě nepochválil, to jsem přesvědčena.
Jinak je ve vile v současné době všechno zařízené stylovým nábytkem, výtvarnými díly a kubistickou keramikou, tak jak je známe z Domu U Černé Matky Boží v Praze. Tady v Bauerově vile to na mě všechno daleko víc působilo, snad proto, že ve mně dobové zařízení umístěné přímo v obytném prostoru vyvolalo dojem bytů prvorepublikových pánů doktorů a inženýrů. Jednotlivé místnosti jsou vybaveny kupříkladu nábytkem z pracovny JUDr. Karla Růžičky z 20. let minulého století od Antonína Procházky, nebo příborníkem a odkládacím stolkem navrženými Josefem Gočárem pro sochaře Jana Štursu. Takové výjimečné kusy lze uvidět na mnoha výstavách, ale kubistické zařízení kuchyně uvidíte snad jen v Bauerově vile.
Celkový dojem interiéru je umocněn originály obrazů, grafiky, porcelánu a keramiky. Přehlédnout se nedala grafika Josefa Čapka a Václava Špály, porcelán a keramika od Pavla Janáka, Vlastislava Hofmana a Rudolfa Stockara,
Při odchodu z vily jsme si ještě prohlédli rodokmen rodiny Bauerů, jejíž členové tak smutně za války skončili. Dodnes snad žijí v Londýně dvě staré dámy, praneteře pana Bauera, které se jako jediné zachránily před Němci ve Velké Británii. O vilu a o její současný osud neprojevily však zájem.
A ještě jedna perlička, která mě zaujala. Pan Bauer se ani do své smrti nedočkal elektrifikace svého sídla, elektrického osvětlení si užili až jeho dědicové a to už jen nakrátko.
Proč vlastně Adolf Bauer zadal stavbu zrovna architektu Gočárovi, není známo. Znal se snad s ním osobně? Nebo mu byl někým doporučen? A proč se pustil do stavby kubistického rodinného sídla, když kubismus mu, jak se zdá, nebyl až tak blízký? Samozřejmě mě tato záhada nenechávala v klidu a po prohlídce jsem na ni zavedla řeč s milou paní průvodkyní. Ta zmínila možnou variantu, že se libodřický velkostatkář mohl zhlédnout ve vile v nedaleké Ratboři. Tam jsme se ještě cestou z Libodřic rozhodně museli zajet podívat a zjistili jsme zajímavé skutečnosti. Dnešní hotel byla původně vila, kterou navrhl ve svém vrcholném období Jan Kotěra v duchu moderny pro rodinu Mandelíků, majitelů ratbořského velkostatku a cukrovaru. Takže Mandelík a Bauer, kolegové velkostatkáři… A další střípek do mozaiky mého pátrání: Hned po absolutoriu UMPRUM nastupuje do Kotěrova ateliéru mladý Josef Gočár. Takže Kotěra a Gočár, kolegové architekti… No řekněte, není to příliš mnoho náhod?
Domů jsme se vrátili plni dojmů, osvěženi na těle i na duchu. Jen naše fenka Mimi se tvářila poněkud rozmrzele, protože celé odpoledne strávila na zadním sedadle auta, cestou se jí dostalo jen krátkého vyvenčení. Z jejího výrazu bylo patrné, že radši by prožila klidnou neděli doma v některém ze svých pelíšků.
