Výběr z diskuse k povídce „Hodinky PRIM, to byl v rodině pojem“
Výběr z diskuse k povídce „Hodinky PRIM, to byl v rodině pojem“
Povídka „Hodinky PRIM, to byl v rodině pojem“ vyšla na Neviditelném psu v rubrice Kultura 20.12.2007 a 28.12.2008 v rubrice Zvířetník-Člověčiny. http://neviditelnypes.lidovky.cz/hledej.asp?search=marcela%2Bmat%ECjkov%E1&search.x=15&search.y=8
Obě vydání provázela rozsáhlá diskuse a byla by škoda čtenáře povídky na mých stránkách s ní neseznámit. Kriteriem výběru byl pouze vztah k tématu povídky. Ty příspěvky, které měly charakter chatu mezi čtenáři, nebo se jednalo o vánoční pozdravy, jsem nezařadila.
Díky za hezké příspěvky a věřím, že udělají radost a pobaví i vás.
Majkkl: Krásná povídka ..., pobrečel jsem si. Moc dobře jste to napsala...
Blanka K.: Líbilo se, pěkné, pokračujte dál v psaní. Milé předvánoční počteníčko.
KP: Moc fajn. Pište dál. Máte co říct. A nedejte se!
MaRi: Moc pěkné, taky mám v knihovně jednu zabalenou knížku, protože tatínkovy narozeniny byly později...
Abyt: Ach jo, babičky! Děkuji za pohlazení po duši.
Saul: Moc pěkné. To je opravdu pěkné povídání a hotová kapka rosy v té záplavě .... No však jste to taky četli.
Honzak: Pěkně sepsáno! Autorka bude zhruba můj ročník, myslím, že jsem ji v těch panťácích občas i viděl. Přeji jí i všem blízkým zdraví a štěstí.
Já na svoji oblíbenou babičku vzpomínám vždy, kdy si jejím litinovým otvírákem otevírám pivo. Musí mu být tak 90-100 let.
Zdeněk: Hodinky PRIM se dělaly (a dělají) v Novém Městě nad Metují. Pěkný článek.
Stanislav: Hodinky PRIM se dělaly (a dělají) v Novém Městě nad Metují. Ale už jen tělíčka a ciferníky, strojky už ne ... Jinak ovšem díky za povídku, přes můj odpor k Primkám děkuju!
VL: Hodinky PRIM se dělaly (a dělají) v Novém Městě nad Metují. Ale dělají, ovšem jsou na speciální objednávku. Ostatně hodinky PRIM nosí i Klaus. Myslím že je to platinový PRIM Spartak Exclusive 40, který si můžete, za 501 000 Kč objednat i Vy.
VěraZ: Pěkný článek a ještě jedná malá poznámka. První své hodinky jsem dostala v roce 1953 a byly to PRIMKY. Od té doby uteklo hodně vody a dostala jsem několik jiných hodinek i slavnějších značek, ale PRIMKY stále mám. A kdykoliv mým hodinkám dojdou baterky, vytáhnu prastaré PRIMKY, natáhnu, zaklepu s nimi a ony zase jdou a ochotně slouží!
Quetzal: Jo, tohle stálo za přečtení:
Pamětník: Na Psa příliš kvalitní. V roce 1996, když Pes začínal, byl skoro každý příspěvek kvalita, ptákoviny byly zřídka. Nyní je ten poměr, BOHUŽEL, zcela obracený. Takový kvalitní příspěvek, jako tento, se objeví zřídkavěji než jednou za týden. Nejde mi o téma, mám na mysli myšlenkově-literární úroveň.
Dalmatin: Četla jsem už dopoledne, ale pochválit mohu až nyní. Taky mi to vyvolalo vzpomínky na babičku, která by zase 22.12. měla narozeniny. Sláva našim babičkám!
Zkumbabka: Starý, hezký, vzpomínkový,to já ráda: Já mám své první hodinky a stále myslím jdoucí. Z NDR panečku! To jsou mé poklady...
Myš: Moc krásné. Marcelo, to je moc krásné povídání a připomnělo mi mojí babičku, která mi před odjezdem na zkoušky dělala křížek na čele a mačkala pěsti, až jí ruce bolely. Byla to skvělá bábinka a udělala by pro mě první poslední a já jí vděčím za nádherné dětství.
Jo a pro hodinky mám velkou slabost, hodně jich zničím a odřu, když blbnu s dětmi.
YGA: Krásné povídání, moc se mi líbilo - i když mi zas něco spadlo do oka! Děkuji.
Karolína: Až se mi tu zarosily oči. I já mám jeden neotevřený dárek. Vzhledem k mé vrozené starostlivosti "aby něco nechybělo" kupuji vánoční dárky už v průběhu roku. Když se třeba někdo zmíní, že by se mu líbilo to či to, koupím to třeba v květnu a zabalím a nechám na místečku, vyhrazeném pro dárky a postupně přidávám další. Takhle chtěl tatínek novou dýmku-kořenovku. Tak jsem ji kdesi v cizině pro něj koupila někdy v půlce roku při své služební cestě, zabalila a těšila se, jakou z ní bude mít o vánocích pod stromečkem radost. 23.11. zemřel. Dodnes je dýmka v balíčku u jeho fotografie. Tak mi to tak všechno přišlo smutné a zároveň ze života. Krásně napsané a opravdu povídání "chytlo za srdíčko".
Tapuz: Taky jsem dostala hodinky PRIM jako dítko školou povinné. Už je to víc než pětatřicet let.. Kulaté, ručně natahovací, bílý ciferník se zlatými čísly, 17 kamenů. Dodnes je mám a dodnes slouží, když si nechci zrovna brát krásnější drahé hodinky. Zrovna před pár dny jsem si nechávala dát nový řemínek a před lety jsem nechávala vyměnit sklíčko, to přece jen za dětských let poněkud utrpělo. Šlapou přesně, jen se musí natahovat, to už je dneska trochu nezvyk.
Je to moc krásné povídání. Láskyplné, nostalgické. Připomíná mi všechny ty mé blízké, se kterými si můžu povídat už jen v duchu a ve vzpomínkách.
Taky mi zůstal jeden nepředaný dárek. Už to bude deset let, co je zabalený a uložený. Nikdy jsem ho nevyndala a neotevřela a nevím, jestli to někdy udělám. S takovou radostí jsem ho vybírala a najednou nebylo, komu ho dát. No, i takový je život.
Aida: Moc hezké, už před pár dny na hlavní stránce se mi tohle povídání líbilo, jen jsem si nenašla čas to pod článek napsat...
Vave: Mají ohromnou sílu Tvé vzpomínky, milá Marcelo, sílu a krásu a je v nich tolik o době nedávno minulé a o člověku a o lásce, že se chce jedné až brečet. Děkuji Ti. A těším se na další Tvé vyprávění.
Medvídek: Moc hezounké. Nevím jestli se hodinky PRIM ještě vyrábí, ale byl jsem kdysi v naší prodejně hodin a jednotlivé značky tam měly své "expozice" a vedle Casio, Rotax a já nevím čeho všeho ještě, tam Prim byly taky a vypadaly velmi moderně a nemusely se rozhodně v přemíře západních a japonských hodinek stydět, aspoň za vzhled ne, jak je to s kvalitou to nevím.
Aida: Vyrábějí, akorát je to trošku jiná cenová kategorie...
Rpuť: "Hodinky Prim do každé rodiny", tak to nějak bylo, není-liž pravda?
A jen koukám, jak se nám tu líhne jeden povídkář za druhým. Moc hezké!
LENKA S: Dostala jsem své první hodinky též od milované bábrlinky. Mám je dodneška, i když už nejdou, a opravit je nelze. Dodneška slyším to, co mi má babička kladla na srdce, když mi je v pololetí 1. třídy připínala. Říkala:"Leni, chtěla jsem ti sice hodinky dát až na konci školního roku, ale vidím, že je ti jich velmi zapotřebí už dnes. Nemůžu se už déle dívat na to, jak zase dostáváš zbytečný výprask, protože zas jdeš ze školy tak pozdě. Hleď, aby se tohle už víckrát nestalo. Nemůžu tě přece pořád jen omlouvat a bránit, že nemůžeš opravdu vědět, kolik těch hodin vlastně je, když svoje hodinky nemáš. Nyní to víš a už se přestaň toulat!"hovořila tiše, ale přísně .
Tyhle hodinky byly zcela obyčejné, ruské a značku měly Uran. Mám je dodneška, když již ale nejdou a opravit je už nelze. Jsou památkou na mou bábrlinku. Vydržely tehdy hodně a přežily všechny moje pády, kotrmelce a úrazy, tu noc, co babička má umřela, se hodinky zastavily nadobro. Tehdy jsem netušila, že babičku v noci odvezli do špitálu. Nikdo mi nic doma neřekl. Nebyl čas na dlouhé vysvětlování, protože jsme všichni zaspali. Měla jsem ten den 12. narozeniny a moc jsem se těšila na návrat ze školy a svou velikou oslavu. Když jsem však s hlasitým a radostným zpěvem dorazila domů, zpražila mne starší sestra. Zcela bez přípravy se na mne nevybíravě obořila slovy: " Ty Náno, hloupá a pitomá,!co si tu tak vesele vyzpěvuješ, když babička dnes v noci umřela!!!?!“
Pamatuji se, že ten nádherný a s láskou babičkou upečený dort mi byl předán mamkou, ale já jej ani neochutnala. Letos v noci ze 16. na 17. prosince to bylo už 42 let, ale já nezapomněla a nezapomenu nikdy.
I když povídka byla napsaná velice pěkně, probudila ve mně stesk. Vím zcela bezpečně, že babička se ze starého Mostu odstěhovat do těch ohavných paneláků nechtěla. Říkala to sice stále, ale nikdo jí nevěřil. Dnes jsem si zcela jista tím, že svůj boj o život vzdala. Kdo ví?...
P i t r ý s e k: Hodinky Prim také zdobily moji hubenou dětskou pacičku. Ale já je dostala od své milované tety, kmotry a svědkyně (asi v deseti). Také k vánocům. Byly kulaté a v ouškách měly nadvojato protažený tenký, kulatý řemínek. Dlouho jsem je opatrovala, ale roky letěly, pár stěhování k tomu, už je nemám. Tak mi je ta Tvoje krásná povídka, připomenula. Od svých milých, babičky a dědy přeslicových, jsem k desátým narozeninám dostala zlatý řetízek s medailónkem. Je na něm andílek. Ach jo, brzy, brzičko bude tomu rovné půlstoletí. Asi si v ten den, který už dávno neslavím, pro vzpomínku na babí a dědu, ten přívěsek na krk dám. Pamatuji, jak mi babička položila k talířku malou červenou krabičku a v ní, na červeném sametu, ten drobný šperk.
RenataE : Moc pěkná povídka: I v naší rodině jsou jedny hodinky s příběhem. Prvorepublikové důstojnické hodinky Longines. Mám je po dědečkovi, a dostala jsem je ještě za jeho života. Moc jsem si jich považovala a nosila je i v počínající éře digitálek, i když byly tak veliké, že přesahovaly přes dívčí zápěstí. Prostě jsem uvolnila řemínek a nosila je jako náramek. Pak jsem je na dlouhou dobu schovala do šuplíku. Před rokem je objevil můj synek. Jeho zápěstí je na ně opravdu ještě příliš útlé, ale už má hodinky zamluvené. Jen co do nich doroste, bude se pyšnit tím, že jeho pradědeček byl důstojníkem.
Hana W: Ach jo, ty krásné vánoce z dětství a hodné babičky a dědečci....
A moc krásně napsané.
Rpuť: Vidím, že hodinkové téma vydrželo. Aby ne - vždyť hodinky jsou velmi osobním předmětem. Taky mám spoustu hodinek. Po tetičkách, babičkách, dědečcích atp. Některé cenné, jiné obyčejné, většinou s německými či švýcarskými strojky. Šperky i obyčejné cibule. Ovšem jedny jsou skutečně originální, protože to vlastně nejsou hodinky osobní, ba vlastně ani pokojové a původně vůbec nebyly určeny do bytu. Byly vyrobeny někdy kolem r. 1940 a zasazeny do palubní desky německé stíhačky Messerschmidt. V roce 1942 tu stíhačku sestřelil český pilot RAF v bitvě o Anglii. Když letadlo našli, byly palubní hodiny nepoškozené. A tak je vymontoval, našel vhodný dřevěný špalík, vydlabal a hodinky do něj zasadil. Po válce je pak věnoval mé tetě.
A tak mi tu teď stojí na stole, abych je nezapomněla občas natáhnout. Koukám na ně a myslím na jeden osud elitního pilota, kterého po té, co za svět nasazoval krk a vrátil se domů zavřeli na 12 let. A tak znovu odešel a dožil v Anglii v jednom domově pro vysloužilé piloty, protože Anglie si svých vojáků vážila.
A mimochodem, ty hodinky i po těch skoro 70 letech stále jdou. Přesně!
Evva: krásné čtení, stránky si ukládám a co nejdřív se tam vrátím.
Jakub S.: Vprostřed celostěnové tmavé obývací stěny mého vyhlídkového pokoje na knoflíku visí velké dvouplášťové stříbrné kapesní omegovky, bez skla. Můj nejmilovanější děda, malíř, mineralog, krásný frajer, druh Bezručův, člen PSMU a úžasný druh celého mého dětství si je koupil za svou první vánoční výplatu v Hypoteční a zemědělské bance moravské, proti Zemskému divadlu, aby mu pak řádně odměřovaly čas. Byly s ním u nás do devadesátky, pak u maminky a dnes je mám já. A TEĎ mi došlo: je to právě sto let!! 1907! Díky, Marcelo!
Tak mi n ě c o připomnělo, čím a kým se mám se svýma vnoučkama řídit. No vida. A teď jdu klidně spát.
