Často jsem na Hildu v poslední době myslila, vždyť devátého prosince oslavila v příznivém fyzickém a v obdivuhodně výborném duševním stavu už své sedmadevadesáté narozeniny. Naposledy jsem ji potkala někdy před koncem roku na Václavském náměstí. Šla zavěšená do mladíka, s kterým živě komunikovala. Byl snad ten sympatický mladík její pravnuk? Nevím. Nechtěla jsem je rušit a nezpozorována jsem pokračovala dál svým směrem. Bylo to v listopadu, nebo snad v prosinci, přemýšlím teď. Ale vždyť je to jedno, důležité je, že Hilda na mě při tom letmém setkání působila čilým a svěžím dojmem.

Včera jsem narazila na starou fotografii z dětství. Hilda před naší chalupou v Jizerských horách sedí na saních se dvěma malými dětmi - se svým vnoučkem Milošem a s mojí malou sestrou Zuzkou. Podle stáří dětí jsem odhadla, že snímek musel být pořízen někdy počátkem šedesátých let. Hilda s okouzlujícím úsměvem na tváři a v apartní perziánové čapce je elegantní, ačkoliv byla fotografována v ryze rodinném prostředí. Ostatně co se divím, Hilda je na tom zasněženém kopci šaramantní tak jako vždycky a všude. Ani komunistické vězení na tom nic nezměnilo.

Musím se s ní sejít, umiňovala jsem si a bohužel, jak se to často v životě stává, už jsem své předsevzetí nestihla realizovat. Před chvílí jsem obdržela smutnou zprávu – paní Hilda zemřela. Ta společenská paní, která mě téměř padesát let okouzlovala svým humorem, šarmem a nepřekonatelnou životní silou. Nic bližšího o její smrti nevím, ale to není v této chvíli podstatné. Prohlížím si dva drobné keramické obrázky pověšené v naší ložnici nad postelemi. Já a můj manžel jsme je od Hildy dostali před několika lety při její návštěvě u nás. A já jsem si tenkrát pověrčivě přála, aby darované miniaturky v nás živily tutéž vitalitu, jakou se mohla pyšnit Hilda po celý svůj dlouhý život.

Vím, že moje přání bylo bláhové, vždyť vitalita je vrozený rys povahy a tak není v silách sebekrásnější keramiky ji v někom natrvalo probudit. Ale co, Hilda ve mně přece pěstovala pevnou vůli už jako v malé holce! Takže Hildo: „Já se budu snažit, abych za Tebou v té vitalitě alespoň pokulhávala, když už Tě nemohu dohnat. A děkuji ti za všechno“.

31. 1. 2007