Marcela-Matějková-story

Před více než dvaceti lety jsem se zúčastnila skupinového sezení, při kterém nás psycholožka vyzvala k namalování naší představy spokojenosti, nebo snad štěstí? To už si přesně nepamatuji, ale svůj obrázek mám stále schovaný v tajných deskách. Měla jsem jasno, dům v zahradě plné květin, malé děti a velký pes. Ten dům byla naše chalupa na Vysočině, v té době už skutečně obrostlá ze všech stran žlutými rudbekiemi, různobarevnými floxami, červenými a bílými růžemi a motýlími keři.

Chyběly jen děti, rozuměj nějaká příští vnoučata a ten velký pes.

Teď, po všech těch letech sedím opět na naší rozkvetlé zahradě a nemůžu se vynadívat na tu barevnou krásu před sebou. Vždyť se mi vlastně ta moje představa štěstí naplnila! Dcera se vdala, pak se narodil vnuk Adam a o dva roky později vnučka Nela. Dům s květinami ožil, vnoučata s námi trávila své prázdninové dny a zážitky s nimi byly opravdové zosobnění štěstí. Obzvlášť, když se naše domácnost rozrostla o fenku Mimi. Nebyl to žádný velký pes, jak jsem si to kdysi malovala, ale docela malá Jack Russel teriérka, skvělá parťačka při všech našich výpravách do lesa, nebo ke koupališti. Na nic z toho se nedá zapomenout, na večery na terase, kde kolem nás plály svíčky, na tajná přání, kdykoliv byla spatřena padající hvězda při srpnových perseidách, nebo na slavnostní večeře při různých příležitostech.  A taky na Adamův bunkr ve větvích zlatého deště, odkud sledoval kombajny při žních na nedalekých polích. A co teprve Nelino téměř snové tancování na setmělém trávníku, vypadala tenkrát ze všeho nejvíc jako Rusalka z opery.

Od těch dob uplynulo dost času a stalo se to, čeho jsem se bála a co potká každé milující rodiče i prarodiče, co svět světem stojí. Adam je vysokoškolák, Nela středoškolačka, oba mají své zájmy, k nám do domu se zahradou zavítají už jen málokdy. My jsme přistavěli ještě jeden pokoj, kterému říkáme zahradní a kde pořádáme setkávání s našimi přáteli z Prahy, Brna i různých dalších míst naší republiky. Když se dostaví i naše pražská rodina včetně Adama a Nely, tak to je naše radost největší.

Mimi mezi tím porodila dvě krásné fenečky, jedna z nich našla svůj nový domov tady u nás ve vsi. Měla už také štěňata a my jsme si vzali jejího syna Buddyho. Společně s Mimi s námi absolvovali výšlapy do okolí, což Mimi udržovalo dlouho čilou; dožila se krásných sedmnácti let. Teď už nás rozveseluje jen Buddy, kterého já oslovuji Badyán, a který skáče do našeho rybníka šipku coby mistr světa v plavání.

Na život ve více či méně pokročilém věku si tedy nikterak nemůžeme stěžovat. Vnoučata se vydala svým směrem, stejně jako jsem se já kdysi nakrátko otočila zády ke své milované babičce kvůli kamarádům a kamarádkám.

Co já vím, třeba se námi stále vylepšovaný dům s barevnými květinami všude okolo ještě jednou, někdy v budoucnosti, rozveselí dětskými hlásky. Nebo taky ne. Ale co není, může být. Máme přece vnoučata, tak uvidíme. Zatím nic takového nehrozí, ale říká se přece, nikdy neříkej nikdy.