Marcela-Matějková-story

Historie slečny Ornsteinové téměř detektivní

*Vracející se vzpomínka*

Naše maminka Dagmar Smetanová ráda vzpomínala na zásadní události ze svého dětství a mládí, které ji nějakým způsobem ovlivnily. Velice často vyprávěla nám, svým čtyřem dětem, o slečně Ornsteinové, učitelce ve škole v Horních Mokropsech v době předválečné a válečné. Ta se stala se pro Dáďu velkým ideálem a vzorem.

Na mě tato mámina vzpomínka vždycky hodně působila. Bylo mi líto, že se už nikdy se slečnou nesešla, ačkoliv jak jsem věděla, slečna koncentrák přežila. Naše maminka po válce ještě studovala, vdala se, brzy po svatbě se rodina odstěhovala mimo Prahu a postupně jsme se narodili my čtyři sourozenci. Máma si stále slibovala, že se někdy bývalou slečnu Ornsteinovou pokusí vyhledat, ale při velké rodině a všech povinnostech k tomu nikdy nedošlo.

Když nás maminka coby už téměř devadesátiletá paní jednou zase přijela navštívit a povzdechla si, že slečna Ornsteinová už možná nežije a jak ji mrzí, že se už nesešly, rozhodla jsem se: Já její vyprávění popíši svými slovy, ať v rodině zůstane alespoň ta vzpomínka.

Stalo se, příběh jsem umístila na své internetové stránky a 5. 12. 2011 byl rovněž uveřejněn na webu Ondřeje Nefa Neviditelný pes v tomto znění:

Slečna Orensteinová

První učitelkou v Jitřence na byt a stravu byla slečna Dvořáčková. Přišla do Horních Mokropes hned po absolvování učitelského ústavu a pan řídící Bezděk přišel za babičkou s prosbou: "Milostpaní, potřeboval bych ubytování pro mladou učitelku, je svobodná, nikoho tu nezná, a tak mě napadlo, že u vás ve vile by se třeba nějaký pokojík pro ni našel. Obědy by jí dávala moje paní u nás ve škole, ale kdyby nějaká večeře u vás mohla být, slečna učitelka by byla určitě vděčná. Babička souhlasila, slečně zařídila nahoře v patře pěkný pokoj, snídala a večeřela dole v kuchyni s rodinou a byla v Jitřence dlouhou dobu velice spokojená. Tak nastala v Jitřence tradice učitelských podnájmů.

Deník, který se Dáďa psala ve svých patnácti letech.

Poslední v řadě učitelských podnájemníků v Jitřence byla slečna Orensteinová. V té době byla Dáďa už dospívající dívka, navštěvovala měšťanku v Radotíně a slečna s ní jednala skoro jako se sobě rovnou a to se Dádě moc zamlouvalo. Slečnu ráda navštěvovala v jejím pokojíku nahoře v patře, kde se Dáďa cítila jako v úplně jiném světě. Slečnin pokoj na ni působil nezvykle romanticky, protože učitelka si ho vyzdobila podle svého a to Dáďu okouzlilo. Okno bylo zakryté bílými, jakoby nadýchanými záclonkami, ty slečna sama vyšila stříbrnými hedvábnými nitkami. Večer, když společně pily čaj ze skleněných šálků zasazených do stříbrných držátek, zatahovaly přes záclonku na okně závěs z blankytně modré látky, na které byly zobrazeny plachetnice plující po moři. Ze stejné látky s plachetnicemi byl i přehoz s nabíraným kanýrem na posteli. Slečna totiž snila o tom, že se jednou určitě podívá na Jadran, k moři, o kterém jí Dáďa tak zaníceně vyprávěla. Jindy zase slečna učitelka líčila život v malém jihočeském městě, kde její tatínek vlastnil obchod s textilem.

"Maminka do zaměstnání nikdy nechodila, starala se o mne a o bratra. Bratr je o dost mladší než já a chodí do gymnázia tam u nás; je sice teprve v sekundě, ale po maturitě chce na Karlově univerzitě studovat medicínu. Víš, Dádinko, my jsme sice židé, ale náboženské tradice udržujeme už jen symbolicky. Tatínek s maminkou chodí do synagogy, ale my s bratrem jsme dávno přestali a rodiče nám to nemají za zlé. Kamarádíme se s židy i s křesťany a nestaráme se o to, kdo na co věří nebo jestli je dokonce ateista. Ovšem obě mé babičky vedly košer domácnosti, představ si, že u nich se vařilo v jiném nádobí maso a v jiném mléko," vyprávěla slečna učitelka a Dáďa její vyprávění sledovala s velkým zájmem; taktně přitom ovšem zamlčela, že její dědeček, pocházející ze silně protižidovské Polné, často na své židovské kolegy z branže nasazoval. "Jó Židi, ty v tom umějí chodit, kdepak na ně my ostatní nemáme," nechával se často slyšet.

Ale na slečnu Orensteinovou nedal on ani babička dopustit. "Je to slušná dívka a to je pro mne hlavní. Tady ve vsi ji mají všichni rádi a je jim úplně jedno, že je Židovka. Když ji sem rodiče na začátku přivezli, viděla jsem, že to jsou moc milí lidé, kteří kvůli dětem slaví dokonce i Vánoce s dárky a se stromečkem," vykládala babička a dědeček dodával: "To máš pravdu, slečnu už beru, jako by byla naše vlastní, a Dáďa se od ní toho může hodně naučit."

Dobré časy ubíhaly a přicházely špatné, které se postupně měnily na přímo tragické. Německo zbrojilo a sílila tam nenávist proti Židům. V roce 1933 přinesly noviny zprávu, že v Mariánských Lázních byl německými fašisty úkladně zavražděn německý židovský filosof Theodor Lessing. Politická vražda vyvolala paniku nejen v Československu, ale i v dalších demokratických zemích. O události se psalo jako o první oběti fašismu v Československu.

Když v září 1938 Němci zabrali Sudety, stávala se slečna Orensteinová čím dál zasmušilejší a svěřovala se Dádě: "Dádinko, já mám z toho uřvaného Hitlera strašný strach, hlavně se bojím o naše doma, o maminku, o tatínka, o bratra. Ale i o sebe, odjakživa jsem chtěla být učitelkou a teď v Německu už Židé nesmí učit, představ si to! "

Jednou v zimě seděla slečna se všemi dole v kuchyni u večeře a babička při poslechu rozhlasu lamentovala: "Pro Boha svatého, co se to v tom Německu děje a co bude tady s námi?" A v tom došlo k něčemu, k čemu dojít nemělo. Dědeček se totiž neudržel a nehledě na přítomnost slečny Orensteinové vykřikl: "Za to všechno můžou židáci!"

Slečna strnula v úleku, pak položila příbor, rozplakala se a utekla nahoru do svého pokoje. Ráno před vyučováním si snesla dolů zavazadla se všemi svými věcmi; v kuchyni byla jen babička, dědeček odjel brzy ráno do Prahy a Dáďa do Radotína.

"Paní Holubová, moc vám za všechno děkuji, až do včerejška jsem u vás byla spokojená, ale teď už tady být nemůžu. Ve statku pronajímají pokoje, jeden je volný. Pozdravujte Dádinku, tu knížku od Karoliny Světlé, kterou jsem jí půjčila, ať si nechá na památku. A ať za mnou nechodí, bylo by to moc smutné setkání pro nás obě. " Babička ustrnula: "Slečno, neblázněte, nikam nechoďte, vždyť našeho dědečka znáte, on to přeci tak nemyslí, zůstaňte u nás, prosím vás." Ale slečna už potichu za sebou zavřela dveře od kuchyně a odešla z Jitřenky navždy.

Dáďa byla nešťastná, když zjistila, co se stalo, a chtěla se za slečnou učitelkou hned do statku vypravit. Ale babička ji zarazila: "Dáďo, nechoď tam, slečna si to nepřeje a má pravdu, jen by vás to obě rozesmutnilo." Dáďa na ni tedy jen se smutkem vzpomínala a knížku od ní opatrovala jako svátost. Věděla o slečně i nadále všechno od své kamarádky Milušky, dcery statkáře, u kterého učitelka bydlela. Slečna stále učila v mokropeské obecné škole a ve vsi se těšila všeobecné přízni. Když v březnu 1939 Němci vtrhli do Prahy, dostala Dáďa o učitelku strach. "Co s ní, babičko, teď bude?" Babička neodpověděla, jen smutně pokrčila rameny.

Nastal poslední měsíc školy toho smutného roku 1939. Dáďa ten den měla vyučování jen dopoledne a vracela se ze školy odpoledním vlakem. V Mokropsech se v té době na zastávce přecházelo na druhý peron po lávce nad kolejemi. Dáďa už byla nahoře, když z druhé strany přijížděl vlak směrem na Prahu. V tom uviděla na nástupišti slečnu Orensteinovou obklopenou dětmi z její třídy. Šly ji doprovodit, ve škole už učit jako Židovka nesměla.

"Slečno učitelko, slečno učitelko, počkejte na mě!" Dáďa odhodila školní tašku a běžela, co nejrychleji mohla, s lávky po schodech dolů. "Slečno, prosím vás, počkejte chvilku," ale v tom spadla ze schodů a pod nimi zůstala ležet s bezvládnou rukou. Slečna učitelka mezitím nastoupila do vlaku a odjížděla směrem na Prahu. Dáďa se s ní rozloučit nestačila.

Dáďa v době, kdy se přátelila se slečnou.

V září 1941 nastoupil v Praze nový říšský protektor Reinhard Heydrich. Dva dny na to vydal výnos nařizující uzavření všech židovských synagog a modliteben. Současně nařídil uvalit ochrannou vazbu na Čechy, kteří zvlášť demonstrativně projeví své přátelství k Židům, tj. nařídil je uvěznit v koncentračním táboře. Židovské osoby starší šesti let byly od nástupu Heydrich na Pražský hrad povinny nosit žlutou hvězdu.

V té době navštěvovala už Dáďa v Praze v Podskalské ulici rodinnou školu. Jednou čekala na Palackého náměstí na tramvaj a najednou ji na druhé straně ulice uviděla. Měla na kabátě velkou žlutou hvězdu, ale byla to ona, slečna učitelka. "Slečno Orensteinová," vykřikla Dáďa a už běžela mezi auty za ní.

"Ne, Dádinko, se mnou nesmíš mluvit, byly bychom obě nešťastné," a dodala: "Pozdravuj babičku a maminku, často na vás vzpomínám." Tehdy Dáďa viděla svou židovskou přítelkyni naposledy.

První transport Židů z Protektorátu Čechy a Morava do Terezína byl vypraven 4. 12. 1941. Celkově terezínským ghettem prošlo na 155 tisíc lidí, z nich druhou světovou válku nepřežilo 118 tisíc osob.

*Židovský památník Černovice*

Myslela jsem, že sdílením vzpomínky už nemohu udělat pro připomenutí slečny Ornsteinové víc, ale opak byl pravdou. Můj příspěvek na Neviditelném psu se zřejmě dostal do širšího povědomí a v srpnu 2012 jsem na e-mail obdržela následující text:

Židovský památník Černovice slaví 10. výročí svého trvání. To nás inspirovalo k uspořádání 9. až 11. listopadu 2012 vzpomínkového víkendu na židovské spoluobčany z Černovic u Tábora a okolí. V Černovicích žili až do roku 1942 Židé. Na počátku druhé světové války zde bylo několik židovských rodin. A dnes? Stejně jako v mnoha jiných okolních obcích nežijí ani v Černovicích Židé žádní. Občanské sdružení „Židovský památník Černovice“, které zde postavilo stejnojmenný památník, by si spolu s Vámi chtělo položit otázku, zda po staletí židovského osídlení a sousedského života s jinými obyvateli po Židech v Černovicích něco zůstalo. K úspěchu výstavy můžete přispět i Vy: Přineste „něco židovského“, něco, co má pro Vás židovský aspekt. Může se jednat o nějaký židovský předmět, nebo se k předmětu může vázat osobní příběh, ve kterém hraje roli něco židovského. Doneste nám prosím Váš příběh na listu papíru A4 až bezprostředně před výstavou. Výstavu rychle sestavíme. V neděli dopoledne se bude konat slavnostní zahájení. Poté bude moci každý, kdo bude chtít, přečíst ve čtenářském fóru publiku svůj vlastní příběh. Jan Arend - pravnuk Viléma Nagelstocka, který žil do roku 1920 v Černovicích - pak okomentuje výstavu a vše, co se nashromáždí, ze své vlastní odborné a osobní perspektivy.

Katarina Holländerová a Michal Arend

To mne potěšilo a odpověděla jsem, že se ráda zúčastním. Poté jsme však byla vyzvána v termínu konání výstavy na léčbu do Mariánských Lázní a tak přišel čas na plán B, na výstavu bez mojí účasti. O vše další už se postaral můj manžel, který poprosil naši společnou kamarádku Irenu Tausingerovou, aby mě na výstavě zastoupila. Irena souhlasila a můj manžel Slávek vše vyřídil s paní Holländerovou. Ta obratem odpověděla:

Milý pán Matějka, ďakujeme, že ste sa o to takto výborne postarali, aj s fotkou. Samozrejme, že ten text bude prijatý do výstavy, a budeme radi, keď pani Tausingerova ten text prečíta. Najlepšie by bolo, ak by sa ešte aj pani Matejkova mohla odfotiť, ako drží svoj "objekt" v ruke. Keďže sa osobne nemôže zúčastniť, by sme ju predsa aj s fotkou mohli začleniť do publikácie. Ďakujeme a prajeme dobru liečbu. Katka Holländerova

A tak se stalo, že jak moje Slečna Ornsteinová, tak Irena se svým úvodním slovem jsme se staly součástí Dokumentačního sborníku k výstavě Něco židovského, konané 11. listopadu 2012.

Irena mě více než kvalifikovaně na výstavě zastoupila a před mým textem přečetla své úvodní slovo:

Když jsem před lety začala navštěvovat kurs tvůrčího psaní Dar slova, netušila jsem, kolik tím získám přátel. Jedním z nich je paní Marcela Matějková, autorka povídky Slečna Ornsteinová. Povídku jsem znala, Marcela ji četla při našem pravidelném setkání absolventů kursu. Příběh na mne udělal velký dojem, připomněl mi řadu příbuzných, zavražděných v období šoa. Pak zapůsobil duch Černovic, abych citovala p. Arenda. Marcela mi pověděla o chystaném projektu a chtěla svou povídkou přispět k tématu "něco židovského". Ale vlivem okolností bylo zřejmé, že se nemůže zúčastnit. Obrátila se na mne, zda bych její text nepřečetla; myslím, že právě proto, že mám k tématu citový vztah. Se svým židovstvím jsem se netajila. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem památník navštívila brzy po jeho otevření. Bylo to spíše věcí náhody než cílená akce. Ale (opět ve shodě s p. Arendem) jsem přesvědčená, že to není pouhá náhoda.

Věděla jsem, že povídka je psaná na základě vzpomínek maminky paní Marcely. Dokonce se zachoval deníček, který si Marcelina maminka psala a který mi byl s důvěrou zapůjčen. Bylo mi jasné, že slečna Ornsteinová je skutečná osoba, sáhla jsem tedy do Terezínské pamětní knihy a zjistila nesrovnalosti v příjmení. Obrátila jsem se na Marcelu s dotazy. Co ještě ví o slečně? Jak se jmenovala jménem? Přežila? Paní Marcela byla zprvu mými otázkami vyvedená z míry, Nenapadlo ji, že mne to bude zajímat. Trvala jsem však na tom, že chci vědět víc, když mám její povídku číst. Tak se vyptala své maminky, která okamžitě reagovala. Slečna se jmenovala Marta, pocházela z Jižních Čech, snad z Budějovic, měla mladšího bratra, ještě před transportem do Terezína se vdala a jmenovala se Bleierová. Tentokrát jsem už našla, co jsem hledala: Marta Bleierová, transport Dh z Prahy do Terezína 8. 7. 1943, ve stejném transportu je uveden Otta Bleier, s největší pravděpodobností její manžel, který však není mezi přeživšími. Jeho cesta vedla do Osvětimi (Ek 28. 9. 1944), Marta ho následovala transportem Em 1.10.1944, osvobozena v Birnbaumel. Marcela ještě nalezla na internetu jména vychovatelek z Terezína, je mezi nimi jméno Marty Bleierové.(svědectví Michaely Vidlákové rozené Lauscherové, které byla deportována ve svých šesti letech.)

Proč tolik zájmu o slečnu? Protože si myslím, že si ho, stejně jako kterákoliv oběť nacistů, zaslouží. Právě tak, jako mají všichni jméno, tak mají i osudy a mělo by se při každé příležitosti připomínat, že to byli lidé, jedni z nás, kteří byli zavražděni.

Irena Tausingerová

Irena mě následně informovala do lázní:

Ahoj, jsem tak plná dojmů, že nevím, co napsat. Omlouvám se za "selhání", protože jsem se pod vlivem atmosféry a všeho, co bylo řečeno, napsáno a ukázáno, málem rozplakala při čtení povídky. A to jsem ji nečetla poprvé. Lidé, které jsem tam potkala, mi narušili pocit dlouhotrvající skepse, za což jsem jim nesmírně vděčná. A vám samozřejmě také, protože díky vám jsem se o tom dozvěděla. Ještě porozprávíme. Irena

Irena v pátrání o slečně Ornsteinové, respektive Martě Bleierové odvedla v roce 2012 obrovský kus práce. Nyní už bylo zřejmé, že Marta se vrátila z koncentračního tábora coby vdova. Myslely jsme si s maminkou, že o dalším osudu se už zřejmě nic nedozvíme…

Židovský památník Černovice 1.5.2024

*Setkání*

V roce 2015 o Velikonocích, kdy u nás máma zrovna byla, došlo k zásadnímu obratu. Dostala jsem mail od mně neznámé Štěpánky Bendové, kde sděluje, že je vnučka slečny Ornsteinové, že se sestrou pátrají po osudech své babičky a zda by se s námi mohla i se svým otcem setkat. Nemusím snad příliš zdůrazňovat, že naše nadšení neznalo mezí. Ale nastaly otázky – Marta Bleierová tedy měla dítě, ale s kým?

Na vše jsme dostali odpovědi hned následující týden v modřanské kavárně, kde jsme se sešli s vnučkou a synem Marty panem Martinem Lomem. Bylo to moc milé setkání a pro nás zjištění nových informací. Třeba to, že paní Bleierová se zachránila ještě s jednou vězeňkyní útěkem z pochodu smrti. Schovaly se ve staré opuštěné kůlně, kde z hladu lízaly krém na boty. To bylo jediné, co ve své skrýši našly. Jak jsme předpokládali, paní Marta nyní už nežila. Po návratu z koncentráku toužila po dítěti, ale nechtěla mít trvalého partnera. Měla ho nakonec se spisovatelem Zdeňkem Adlou. Na matriku svého syna nechala zapsat pod svým novým příjmením Lomová jako Martina Loma. Na bližší informace ohledně vztahu jeho rodičů jsem se netroufla pana Loma zeptat, ale ke svému synovi se prý Zdeněk Adla hlásil. Doma jsem se podívala na internetu na Wikipedii a zjistila jsem toto:

Zdeněk Adla - jeho manželkou byla spisovatelka Věra Adlová. Má dceru Mgr. Světlanu Spiwokovou, která je zlatnicí-šperkařkou a restaurátorkou, a nemanželského syna Martina Loma.

Paní Štěpánka Bendová mě ještě poprosila, zda by nebylo možno zjistit, jaký osud potkal rodiče slečny Ornsteinové, Adolfa Ornsteina a Josefinu Ornsteinovou. Tady zapracovala opět Irena Tausingerová:

16. 4. 2015
Ahoj, můj zdroj je Terezínská pamětní kniha a tam jsem našla toto: Adolf Ornstein, nar. 12. 4. 1878 byl transportován do Terezína z Klatov, transport Cd 26. 11. 1942 a z Terezína do Osvětimi transportem Cq 20. 1. 1943. Jelikož byl ze Sušice, je to logické, že to bylo právě z Klatov. Spolu s ním je uvedená ve stejných transportech Ornsteinová Karla, nar. 26. 12. 1882. Není to tedy Josefina, ale může jít o chybu v knize nebo si spletli jméno potomci. V knize bohužel nejsou uvedená jména žen za svobodna. Pro úplnost dodávám, že je v Klatovském transportu ještě Olga, nar.19. 10. 1810, ta však byla transportována do Osvětimi později (Dm 6. 9. 1943.)

Vše nasvědčuje tomu, že Adolf tvořil manželský pár s výše jmenovanou Karlou. Většinou byli totiž manželé transportováni společně.

Zdraví Irena

PS je to vzrušující, ale taky strašně smutné.

*Učitelka*

Podle svědectví mé maminky, byla slečna Ornsteinová v Horních Mokropsech před válkou a v prvních letech války jako učitelka na obecné škole velice oblíbená.

Od jejího syna pana Loma vím, že před odchodem do Terezína ještě učila v pražské židovské škole.

O působení v Terezíně už pod jménem Bleierová mám informace od paní Michaely Vidlákové, se kterou mě seznámila kamarádka Irena Tausingerová. Paní Vidláková rozená Lauscherová byla do Terezína transportována ve svých šesti letech s rodiči. Její maminka, také učitelka, vedla v Terezíně spolu s Martou Bleierovou Denní domov L 218, kam byla přidělena i malá Michaela. Při našich setkáních ve Slávii mi paní Vidláková vyprávěla, jak se obě učitelky pokoušely děti i v tak těžkých podmínkách něco naučit a zabavit je smysluplnou činností. Oblíbenější prý byla laskavá slečna Orensteinová.

Pátrala jsem na internetu, a zjistila následující informace uvedené v časopise Terezínská iniciativa.

Terezínští vychovatelé

Redakce časopisu Terezínská iniciativa dostala před časem dopis Petra Erbena z Izraele upozorňující na velký dluh pracovníkům Jugendfürsorge, odboru péče o mládež, jimž my, kdo jsme jako děti a mládež zažili internaci v Terezíně, vděčíme za to, že za daných omezených možností udělali vše pro to, aby náš život v Terezíně byl co nejsnesitelnější, aby nám dodali tělesné a duševní síly, aby nás vybavili vědomostmi i morálkou. Jejich jména a obětavá práce jsou občas zmiňována v článcích, vzpomínkách a přednáškách, ale pokud víme, nebylo jim dosud věnováno souborné odborné zpracování a nás, kdo ještě můžeme svými vzpomínkami tuto mezeru doplnit, ubývá. Snad se někdy najde historik, který bude schopen tento dluh splatit.

Uvádíme proto seznam jmen, která se Petru Erbenovi podařilo shromáždit a který jsme v několika případech sami doplnili o některá další jména. Nicméně seznam je neúplný a především nic neříká o jejich nositelích, o jejich přístupu k dětem, o jejich povaze, o jejich práci.

Prosíme proto, kdo si vzpomenete na někoho dalšího, doplňte náš seznam. Připojte své vzpomínky na učitele, vychovatele, vedoucí dětí a mládeže v Terezíně, abychom mohli shromáždit co nejvíc materiálu o této významné kapitole terezínského života. Přiložený seznam je neúplný, někde chybí osobní jméno, někde příjmení, přezdívka. Nicméně máme v ruce zatím snad nejúplnější seznam těch, kteří v Terezíně o děti a mládež pečovali, a Petru Erbenovi za něj upřímně děkujeme. S vaší pomocí se jej snad podaří upřesnit a rozšířit.

Odbor péče o mládež v Terezíně 1942 - 1945

Vedoucí: Egon (Gonda) Redlich Denní domov L 218: Q 609

Fredy Hirsch Marta Bleierová Otta Bleier

Zástupce: Bedřich Prager Irma Lauscherová

V časopise Terezínská iniciativa je doloženo, že manžel Marty Otto Bleier patřil také mezi terezínské vychovatele. Z Osvětimi se na rozdíl od své manželky nevrátil.

A na závěr ještě k pedagogické činnosti Marty, kde vystupuje už coby Marta Lomová. Její syn mi poslal ofocený článek novinářky Libuše Koubské, nazvaný „Všechno, co potřebuju vědět, jsem se naučila v Ječné“. Paní Koubská zde vzpomíná s velkou láskou a úctou na svou milovanou paní učitelku Lomovou. Stejně jako moje maminka se stejnou láskou a úctou až do své smrti vzpomínala na mladou slečnu Ornsteinovou, učitelku z Horních Mokropes.

Tím končí příběh Marty Ornsteinové, později Bleierové a ještě později Lomové, kterou jsem znala z vyprávění naší maminky jako slečnu Ornsteinovou. A tou už pro mne zůstane ve vzpomínkách na naši mámu navždy.