Marcela-Matějková-story

Počátkem března 2023 mi přišla pozvánka od vedoucího oddělení historie Mgr. Martina Krska z muzea Ústí nad Labem. Okamžitě jsem se rozhodla, že do Ústí pojedu, vždyť jsem se na knize také svým příspěvkem podílela!

Jak to všechno začalo? V květnu 2020 jsem si do své literární koláže „2020 – rok s koronavirem“ zapsala:

Různé instituce v jarní covidové době vyhlašovaly akce pro děti, nebo pro seniory. Můj spolužák ze ZDŠ v Ústí nad Labem mě upozornil na akci, kterou vyhlásilo ústecké muzeum:

„Muzeum spouští seriál „Kvůli koronaviru nemůžete ven? Skříně už máte třikrát přerovnané? Pište paměti!“ S touto výzvou mířilo pod označením „Paměti z karantény“v dubnu k seniorům Muzeum města Ústí nad Labem. V ideálním případě chce průběžně vybrané pasáže zveřejňovat a pak z nich vydat i knížku.

Spolužák Láďa mě přesvědčil, abych tam poslala svoje vzpomínky na život v Ústí nad Labem. Poslala jsem tedy panu Krskovi celý soubor s názvem Mé sladké dětství a ani jsem si nemyslela, že by snad něco z toho mohlo zaujmout a být uveřejněno. Avšak pan magistr Krsek mi obratem odepsal:

Ctěná paní Matějková, velmi Vám děkuji za zpřístupnění Vašich vzpomínek na život v Ústí, pro současné obyvatele města budou bezesporu poutavé. Celé Vaše paměti zařadíme do naší muzejní knihovny, tak budou k dispozici případným badatelům. Zároveň bychom rádi některé pasáže zveřejnili na internetu v rámci našeho seriálu „Paměti z karantény“. K tomu by bylo fajn získat od Vás nějaké fotografie z Vašeho rodinného alba, které se týkají života v Ústí.

Budu se moc těšit na obrazový materiál.

Srdečně Vás zdravím z Vašeho osudového Ústí, Martin Krsek, vedoucí historického oddělení.

Nemusím snad ani připomínat, jakou jsem měla radost a hned jsem odpověděla:

Vážený pane Krsku, se zájmem jsem si přečetla všech sedm dílů "Pamětí z karantény". O příběhu s kožíškem jsem slyšela i v rozhlase. Těším se na další příběhy, byl to báječný nápad realizovat tuto akci.

Posílám vám fotografie, které můžete dle úvahy použít. Zdravím  Marcela Matějková.

Následně přišel od pana Krska poslední mail, týkající se celé záležitosti:

Hezký den, úryvky z Vašich pamětí, které jsme v pátek zveřejnili na facebooku, mají hezký ohlas. Ještě jednou moc děkuji za Vaše zapojení. Srdečně zdravím, Martin Krsek.

Epidemie pohasla a na události s koronavirem jsme postupně začali vzpomínat jako na něco zcela mimořádného, co nás potkalo, přežili jsme to a teď už budeme zažívat zase něco jiného a určitě lepšího.

A do toho přišla pozvánka na 14. 3. 2023 na křest knihy Paměti z karantény, konající se přesně tři roky od chvíle, kdy koronavirus ochromil Českou republiku. Na křest knihy mě doprovodil kamarád Láďa s manželkou, vždyť nebýt jeho, nikdy bych se této akce nezúčastnila!

Atmosféra odpoledne a večera za hojné účasti návštěvníků byla výjimečná a kniha Paměti z karantény předčila veškerá má očekávání. Exkluzivní je nejen její dvoujazyčná podoba, grafická úprava, ale především obsah, neboť se na něm podíleli občané Ústí nad Labem ať dnes žijí kdekoliv.

Výzvy, aby lidé v zastaveném čase, kdy se nemohlo opravdu nic, než sedět doma, sepsali svoje zajímavé vzpomínky, využily tisíce lidí nejen z Ústí nad Labem, ale i z jiných regionů republiky a dokonce i z Německa (v knize samotné jsou zastoupeny čtyři příspěvky německých občanů, z toho dvou vysídlenců). Stovky jich zveřejnilo ústecké muzeum na svých facebookových stránkách, které měly náhle až stotisícovou návštěvnost.

Na křtu jsem poznala krásnou dámu paní Erike Lischke-Bahníkovou, jejíž vzpomínka Kožíšek byla coby první příspěvek celé akce uvedena v rozhlase. Paní Lischke-Bahníková dostala úkol větrat kožíšek od odsunutých Němců, který se nevešel do jejich zavazadel při odsunu. Kožíšek ji hřál při studiích v Praze v hubených letech padesátých, stejně jako mě v letech šedesátých hřál kabát s límcem z polární lišky po mé babičce narozené ve Vídni. Studenti měli vždy hluboko do kapsy a mnohé věci z minulosti se hodily do garderoby hlavně mladých děvčat. Ale nejen jich, i můj spolužák na Vysoké škole ekonomické a pozdější švagr Zdeněk dělal při studiích parádu v perziánovém kožíšku po předcích.

Do tisku bylo zařazeno třináct příspěvků, pamětí z války, z odsunu, z normalizace atd. Je zároveň připomínkou covidové pandemie, tedy doby, na kterou bychom rádi zapomněli. Kniha byla pokřtěna stylově, totiž v rouškách, které byly symbolem počátku celé covidové doby, a místo tradičního šampusu byl použit dezinfekční prostředek. Součástí večera bylo představení všech třinácti přispěvatelů osobně.

A já jsem hrdá na to, že jsem byla jedním z těch třinácti přispěvatelů, jejichž příspěvky byly vybrány do knihy Paměti z karantény, která byla věnována pozůstalým obětí koronaviru.