Lázeňský švihák Venda
Náš děda Venda se narodil v chudé doškové chalupě v Horních Mokropsech, jeho rodiče byli bezzemci, živili se pletením košíků. Přesto nechali všechny své syny vyučit řemeslu. Venda se vyučil drogistou v Praze na Smíchově. Nevím, jak hluboké znalosti získávají dnešní učni, ale děda byl mistr ve svém oboru. O složení nových barev a dalších drogistických novinek se zajímal až do pozdního věku, ačkoliv o svůj obchod po roce 1948 přišel a nadále se živil jako stavební dělník.
V drogérii na Smíchově byl nejprve učněm, pak tovaryšem, příručím a po smrti pana šéfa obchod od jeho vdovy koupil. Vendovi se v době První republiky dařilo po všech stránkách. Obchod pod jeho vedením vzkvétal, takže ho zanedlouho Venda nechal vybavit novodobým nábytkem a rozšířil sortiment o nejnovější současné produkty od kosmetiky po barvy i tehdy volně prodejné léky.
Venda byl v té době dosud svobodný mládenec a z vyprávění vím, že v mládí byl velký bonviván. Rád se hezky oblékal, s kamarádem Chvojkou, také drogistou vždy v neděli korzovali se stříbrnými špacírkami, po Ferdinandce, jak se tenkrát říkalo ještě postaru Národní třídě. Po čase si Chvojka pořídil červenou érovku a oba mladí muži začali spolu cestovat po Evropě. Lákal je hlavně jih, projezdili jižní Francii a Itálii.
Venda od mládí obdivoval Marii, která s rodiči jezdila z Prahy do Mokropes na letní byt, kde si rodina později nechala postavit vilu Jitřenku. Marie se posléze vdala za pražského bankovního úředníka, narodila se jim dcera Dáďa a nastěhovali se do Jitřenky.
Tady se to zamotává, Dáďa se stala maminkou nás čtyř sourozenců, Marie naší babičkou. Ale kde se vzal děda Venda? To bylo tak. První manželství Marie vydrželo jen dva roky a bylo na žádost Marie rozvedeno.
Za nějaký čas se v Sokole Marie blíže seznámila s Vendou a na začátku války se vzali. Dáďa sice Vendu respektovala, ale velice často se scházela se svým pravým otcem, který ji přivedl k zájmu o umění a literaturu. Pro ni byl Venda jen druhým manželem maminky. Zato pro nás čtyři sourozence to už nebyl žádný cizí element, byl to prostě náš děda.
Já jsem se narodila v roce 1949, v rodině byla ještě v té době služka, elegantní Marie každou chvíli s jinou barvou vlasů pomáhala v pokladně a zákazníci ji obdivovali. Děda měl v drogerii další tři zaměstnance a to byl kámen úrazu. Z kluka z doškové chalupy se rázem pro vládnoucí komunisty stal velkokapitalista a buržoazní živel. Drogerie mu byla zabrána, moderní nábytek si pan šéf mohl milostivě odvézt. Na zahradě nad Jitřenkou se objevily nové nevzhledné boudy a pod nimi byl nábytek uskladněn.
Chvojka se rozhodl emigrovat, dokud to ještě šlo. Přemlouval Vendu, aby i s rodinou udělal totéž. Argumentoval tím, že u nás už bývalé živnostníky nic dobrého nečeká. Venda se intenzivně učil anglicky, Marie ale emigraci odmítla. Tak se z úspěšného pana šéfa stal pomocný dělník u Staveb silnic a železnic. Chvojka se usadil v Texasu.
Z módního šviháka se stal k velké nelibosti Marie nespolečenský mrzout. Skončily návštěvy tanečních sálů, kde Venda tančil nejraději moderní tance. Skončily společné dovolené v lázních Běloves i pobyty v Polné.
Sen chudého kluka, který koukal výš, a vlastní pílí se vypracoval, se zhroutil. Naše babička už si s ním nic neužila, jak často připomínala. Zato pro nás byl tím nejlepším dědou, který pro nás dělal, co nám na očích viděl.
Někdy v šedesátých letech dostal děda poukaz na lázně v Dubí u Teplic. A já jsem měla to štěstí a čest, poznat dědu jako bývalého bonvivána, tak jak jsme ho my vnoučata vůbec neznali. Jela jsem totiž dědu do těch lázní navštívit. Čekal na mě v Teplicích u vlaku z Ústí, kde jsme tehdy s rodiči bydleli. Málem bych ho nepoznala, na sobě nový kabát a klobouk, vyleštěné kožené boty, kožené rukavice. V Teplicích mě pozval do nejlepší kavárny ve městě. Poté jsme jeli autobusem do Dubí, děda se chtěl pochlubit vnučkou „holkám a klukům“. V malé místní cukrárně, už ne tak honosné, jako byla ta teplická, seděli důchodci a důchodkyně, kteří věděli, že Venda sebou přiveze sedmnáctiletou vnučku. V malých lázních, kde bylo málo rozptýlení, to byla význačná událost, a jak se ukázalo, Venda zde byl velice oblíbený. Pánové přistrčili dva stoly k sobě a sesedli jsme se dohromady s celou Vendovou partou. Děda byl ke mně i ostatním dámám galantní a můj ostych za chvíli roztál po štamprličce griotky, kterou mi podstrčil za dědovými zády jeden z přítomných pánů. Musím uznat, že jsem si s nimi se všemi užila příjemné odpoledne. Jsem za to setkání s úplně jiným dědou moc ráda.
I když ten pravý děda je přece jenom ten v montérkách se šibalským úsměvem v modrých očích.
