Můj bratranec Zdenek
Je rok 1954. Mně je pět let, mé sestře Dandě jsou tři, pak je tu ještě devítiletý bratranec Zdenek. Společně posloucháme vyprávění našeho táty a tety Lídy o Vídni, kde se oba narodili. Vždyť Vídeň, to bylo pro nás tři něco tajuplného, něco vzdáleného, něco co určitě nikdy neuvidíme. Představovali jsme si obtloustlé hraběnky, kterým v salonu mého pradědečka měly být ušity šaty stejné, jako měla známá štíhlá herečka z vídeňského Burgteatru. „Krejčovský mistr musel umět zalichotit, aby si vzácné zákaznice nepohněval a přitom je přesvědčil o vhodné fazoně,“ připomínala teta Lída. Stále znovu chceme slyšet historku, jak náš táta jako malý kluk měl ve vile prarodičů ve vídeňském Maueru nakázáno pozdravit babiččiny přítelkyně „ruku líbám dámy“, ale vtipálek strýček Vinci ho navedl, aby řekl „prdel líbám dámy“, což se stalo a bylo z toho velké pozdvižení. Ale taky se dozvídáme, že na kulečník v Maueru spadla za války bomba, a že po válce byla v Rakousku taková bída, že ze Všenor tam babička posílala balíčky s jídlem, aby své rodiče podržela nad vodou.
V roce 1955 žasneme nad velkým zeleno stříbrným modelem auta, který přivezla Zdenkovi babička z Vídně, kam ji jako jedinou z rodiny pustili komunisti na pohřeb jejího bratra Vinciho. Táta nás poučil, že auto je značka Opel, poslední model Olympia Rekord. To nadchlo hlavně Zdenka, který už se o auta začal zajímat. Nás s Dandou okouzlil cizokrajný tvar a všichni tři jsme byli ohromeni tím, že auto je řízené na dálku. Mělo ovšem jednu chybu, Zdenek si s ním nesměl hrát. Někdo z dospělých ho občas vyndal z příborníku, kde bylo vystavené jako vzácnost mezi starým porcelánem a pustil nám ho na podlaze obývacího pokoje ve všenorské vilce mých prarodičů, kde Zdenek s tetou Lídou a strýcem Václavem bydleli. Stejně to dopadlo s panenkami Vídeňačkami, které babička přivezla mně a Dandě. Ty skončily zase v příborníku u nás doma v Cerekvici nad Loučnou. Takže jsme my tři děti společně usoudily, že ve Vídni mají sice krásné a obdivuhodné věci, ale nám jsou v podstatě k ničemu. Vídeň tak pro nás ztratila něco z kouzla, které ji obestíralo.
V tomtéž roce se narodil náš bratr Martin a my s Dandou jsme trávily prázdniny v Mokropsích v Jitřence u druhé babičky. Jednou jsem se zdržela u babičky ve Všenorech až do tmy a Zdenek dostal za úkol doprovodit mě zpátky do Mokropes. Cesta rychle ubíhá, povídáme si kdeco, on plánuje být profesionálním sportovcem, běhá prý nejrychleji ze třídy, možná ale bude námořníkem a já jsem na staršího bratrance náležitě hrdá. Jsme skoro doma, když Zdenek utrousí. „Ty určitě nevíš, jak se rodí děti, tak já ti to povím.“ A už se k tomu chystá, ale já celá vyděšená utíkám, konečně jsem u našich vrátek a honem po schodech nahoru. Strašně se stydím, je mi jasné, že to, co mi Zdenek chtěl vyprávět, určitě nechci slyšet.
Později k nám často Zdenek jezdil, to už jsme bydleli v Ústí nad Labem, radí se s naším tátou, chce po maturitě jít studovat do Polska na námořnickou školu. Zdenek vůbec na našeho tátu hodně dal. Nakonec z toho nic není, studuje nejdříve na ČVUT, pak na Vysoké zemědělské a nakonec si udělá nějaké kurzy a stane se z něj programátor.
Po propuštění z nemocnice v Praze, kde jsem byla v patnácti letech na operaci, mě domů do Ústí doprovází Zdenek. Cestou na nádraží v tramvaji zdvihá někoho ze sedadla, abych si mohla sednout. Dost to na mě zapůsobí. „Mám moc hezkého bratrance,“ myslím si a jsem na něj v té chvíli náležitě hrdá. Zdenek slíbí, že mi přijede na prodlouženou v tanečních a já se těším, jak na něj budou holky zírat!
V roce 1967 nastupuji na VŠE, bydlím v koleji Na Podolí a jsem strašně spokojená se životem. S kamarádkou Janou vymetáme mejdany na blocích, kde bydleli strojaři. Ti znali Zdenka, studoval s nimi v prvním ročníku, pak neudělal zkoušky a ze školy vypadl. Prý pořádal velkolepé tahy, byl tím proslulý.
Na jaře roku 1968 prožíváme všichni opojení z reforem, které slibují svobodnější život. Čteme noviny, které jsme dříve zcela ignorovali a kde se dovídáme pravdu o politických vězních i o dalších utajovaných událostech minulých let, ale také o reformě socializmu, zvané socializmus s lidskou tváří. V té době jsem se jezdila často před zkouškami učit k babičce do Všenor. Večer, když se Zdenek vrátil z Prahy, jsem vždy zašla nahoru, v jeho pokoji jsme pokuřovali a probírali politickou situaci. Zdenek vstoupil do Klubu angažovaných nestraníků, oba jsme uvažovali o vstupu do KSČ, naštěstí k tomu nedošlo. To byla tenkrát taková nálada, že musíme podpořit Dubčeka a proces demokratizace.
Pražské jaro skončilo ruským létem. V srpnu přišli Rusové, v lednu 1969 se upálil Jan Palach, v únoru Jan Zajíc, pak už propukla normalizace naplno a většina z nás se přestala o politiku zajímat. Já jsem se vdala a se Slávkem jsme se nastěhovali do Mokropes do Jitřenky. Zdenek nás tam často navštěvuje, přináší víno a maso z výseku v Holešovicích, společně si z něj pečeme na pánvi skvělé bifteky. Scházíme se i v Praze, Zdenek nás zve do vináren, rádi posedíme třeba v Dubrovníku, oblíbenou máme vinárnu U tří zlatých lvů na Starém Městě, které nikdo neřekne jinak než u pana Kavky. Zdenek známý svými mikrospánky přesně eviduje počet vypitých lahví, pan Kavka ho při placení neoblafne ani náhodou. „Pane Kavka, ty lahve nebyly čtyři, ale tři,“ probouzí se Zdenek při placení. Pan vinárník mu dává za pravdu, snižuje účet, a my pak odjíždíme za ušetřené peníze v šesti taxíkem do Mokropes. Jsou to bohatýrské časy, kdy každá lahev je dopitá do dna.
Všechno ale má svůj konec. V roce 1973 jsem promovala, dcera Andy se vrátila od prarodičů, nastoupila jsem do banky a nastaly jiné starosti, než potloukat se po vinárnách.
A pak přišel rok 1989. Všichni se radujeme z nově nabyté svobody. Naše dcera maturuje a odjíždí do Vídně. Zdenek je potřetí ženatý a má tři děti. Objevují se u něj podnikatelské sklony, dělá programy pro JZD Slušovice a přemýšlí o vlastním podnikání. Už se moc nestýkáme.
Netrvalo dlouho a ze Zdenka se stal úspěšný podnikatel. Změnilo ho to, dal se na politiku, měl spoustu známých z politiky i z podnikání. Z některých z nich jsem neměla dobrý dojem.
Podnikatelské štěstí trvalo několik let, pak se to zlomilo a přišel pád. Zdenek měl velké problémy, za které si podle mého názoru mohl z velké části sám. Soudní řízení se táhla, nevypadalo to moc dobře a mně se zdálo, že můj bratranec a v dětství velký vzor ztratil vůli cokoliv pro svou záchranu udělat. Přitom všem se nám jevil zcela nepochopitelně stále v pohodě, ale vnitřní stresy, které potlačoval v sobě, si vybraly svou daň, zradilo ho zdraví.
V Motolském krematoriu se sešla vlastně jen rodina. Kde jsou ti všichni, kterým mnohdy pomohl a kteří se od něj nakonec v dobách pro něj těžkých odvrátili, táhne mi hlavou. Po pohřbu je možno v obřadní síni napsat něco do vzpomínkové knihy. Mám rozjitřené nervy, pohřby na mě nikdy dobře nepůsobily. Mám chuť napsat do té knihy svou nutkavou myšlenku: „Zdenku, ta lahev přece ještě není dopitá.“ Nakonec nenapíši nic.
