Marcela-Matějková-story

Na Jižním Městě jsme bydleli 37 let.

V roce 1977 jsme byli nadšeni novým třípokojovým bytem v paneláku na úplném konci Hájů téměř u Milíčovského lesa, skousli jsme proto bláto, absenci občanského vybavení i probíhající výstavbu kolem. Pracovali jsme v centru Prahy, každé ráno jsme se přeplněným autobusem přesunuli na stanici metra Budějovická a odsud dál na Václavské náměstí. Dceru se nám podařilo přes známé umístit ve školce v širším okolí našeho domu, potraviny jsme nakupovali v jediném obchodě až za hlavní páteřní silnicí Hájů.

O potížích růstu vznikajícího nového sídliště na jižním okraji Prahy toho bylo napsáno víc než dost, takže zápory života mezi náklaďáky a panely nebudu už připomínat. Byli jsme mladí a náladu nám nekazily ani nelichotivé názory našich známých na sídliště, které jsme my postupně začali považovat za své.

Za bezmála čtyřicet let života na Jižním Městě jsme poznali řadu zajímavých místních lidí z oblasti kultury, mezi nimi třeba historika a dlouholetého kronikáře Jižního Města Jiřího Bartoně, sochaře a keramika Milana Martiníka, novináře Jiřího Poláka nebo autora knihy Sen o chodské tvrzi Miroslava Pavlíka. S Milanem Martiníkem, který byl úspěšným kurátorem výstavní síně na Chodovské tvrzi, nás pojí dlouholeté přátelství. Do mého života se hluboce zapsal zejména Jiří Polák, u kterého jsem absolvovala kurz Dar slova a pod jehož vedením vznikl literární spolek Klub autorů Jižního Města (KAJMAN). Pan Jiří Polák bohužel předčasně zemřel, my jeho odchovanci se stále pravidelně scházíme a čteme své více či méně podařené literární texty. Ostatní je chválí a kritizují v dobré víře vylepšit je přes odpor autorů.

Čtenář se možná diví, proč toto mé vyprávění je nazváno o Jižním Městě a o Mimi. Ráda objasním. Jižní Město a fenka Mimi k sobě totiž bytostně patřily.

Na Jižák jsme se přistěhovali mladí, léta plynula a ani jsme se nenadáli a nastal čas odchodu do důchodu. Manžel ještě dál pracoval, ale já jsem si už začala užívat volného času. Ten jsem trávila nejen dalším studiem, kulturou a vlastním psaním pro Neviditelného psa a Vídeňské svobodné listy, ale i dlouhými procházkami. Pořídili jsme si totiž štěňátko Jack Russell teriéra, fenku Mimi von Popovic. V té době ještě toto plemeno nebylo u nás dostatečně známé a roztomilá Mimi budila všude zaslouženou pozornost. S ní pro mne nastalo nejkrásnější období na našem sídlišti, které tou dobou už bylo velice dobrým místem pro život. Na úskalí našich prvních let na Jižáku jsme dávno zapomněli. Po sametové revoluci tady vznikla řada nových kulturních institucí, obchodů, a také k naší velké radosti přibylo zelených ploch.

První moje procházka s Mimi mířila do Milíčovského lesa, který byl od našeho domu, coby kamenem dohodil. Vydaly jsme se kolem bývalého statku, kolem Milíčovského rybníka a staré hájovny a už tu byl les, který jsme mnohokrát procouraly křížem krážem často až do Kateřinek.  Cestou zpátky už Mimi věděla, že ji čeká zábava. Za naším domem na travnatém prostranství se vždy venčila řada psů všemožných plemen, s nimiž se už Mimi znala, a jako nejmladší a proto také nejčilejší vedla psí hry.

Při stavbě sídliště a druhého úseku trasy metra C byl využit výkopový materiál na vytvoření Milíčovského vrchu. V době, kdy jsem tudy s Mimi chodívala, byla před lety vysazená zeleň už vzrostlá a různobarevné keře a stromy vytvářely nádherné scenérie, zejména na podzim.

Když jsem potřebovala opravit boty, vydaly jsme se s Mimi do Centrálního parku, kde v jednom z domů v sousedství dole ve sklepě měli ševcovskou dílnu dva starší pánové. Jak jsme se přiblížili, táhla už Mimi silně za vodítko směrem k dotyčnému vchodu. Pánové měli totiž vždy pro pejsky k dispozici plnou misku piškotů a to uměla Mimi ocenit. Kde je asi konec těch dvou milých ševců i s jejich starosvětsky působící dílničkou!

Několikrát jsme spolu s Mimi absolvovaly pěší výšlap do Průhonic podél Botiče, ve kterém se Mimi ráda od brzkého jara brouzdala. Pro mne ale tahle cesta nebyla z nejpříjemnějších a to kvůli cyklistům, pro které zdejší úzké klikaté pěšinky v silně nerovném terénu byly ideálním místem pro provozování cyklokrosu. Vybavuji si jejich údiv, když se na vrcholu stoupání otočili a Mimi viděli stále za sebou.  Podobný problém s cyklisty byl i při obcházení hostivařské přehrady.

Procházek s Mimi bylo nepočítaně, zmíním se zde už jen o jedné. Často jsme vyrážely do lesoparku, rozkládajícího se nad Hostivařskou přehradou. Většinou jsme se vracely přes staré Petrovice a odsud domů. Jednou jsme ale vystoupaly výš než jindy, na úplný vrchol lesa a narazily jsme na plot, který od lesa odděloval skupinu domků se zahrádkami. Vůbec jsem nevěděla, kde jsme se to vlastně ocitly. Bylo už pozdě, tak jsme dál nepátraly a obrátily jsme se směrem k domovu. Netušila jsem, že ona záhadná čtvrť za dřevěným plotem se jmenuje Horní Měcholupy, a že se stane naším příštím domovem.

Čas rychle ubíhal, manžel později také už zanechal zaměstnání a všichni jsme trávili hodně času v našem domě po rodičích na Vysočině. Byt na Jižním Městě byl stále víc opuštěný, ale nějaké zázemí v Praze jsme přece jenom potřebovali. A tak padlo rozhodnutí. Velký byt prodáme a koupíme jen menší 2+kk. Ten jsme nenašli na Jižním Městě, ale na nedalekém sídlišti v Horních Měcholupech.

Z Měcholup jezdíme na Jižní město často, máme tam lékařku a je tam přece jenom větší možnost nákupů. Víme tedy, že ta část Hájů, kde jsme bydleli dlouhých třicet sedm let, se poměrně zásadně změnila. Neudržovaný prostor, kterému jsme říkali divočina a kde manžel vždy ráno venčil Mimi, je zastavěn rodinnými domky. Těsně u silnice na Uhříněves vyrůstá nový bytový komplex. Prostor kolem rybníků za divočinou je upravený a směrem k Milíčovskému lesu je hospůdka s malou zoologickou zahradou. Je to moc hezký kout Jižního Města.

Mimi se na místo, kde to znala jako své tlapky, ještě jednou podívala. Prošla jsem s ní vrátky v plotě, který nás kdysi tak překvapil, seběhly jsme lesoparkem k Hostivařské přehradě a odsud přes Petrovice k našemu bývalému domovu. Já jsem zůstala stát na ulici, ale Mimi vyběhla těch několik schodů vedoucích ke vstupním dveřím, vrtěla nadšeně ocáskem a vyzývavě na mě koukala. „Paničko, tak pojď přece domů.“

Naše milovaná fenka se dožila sedmnácti let a dvou měsíců. Na Jižáku prožila devět krásných let svého života, ale v Horních Měcholupech si již nezvykla.

Při kratších pobytech v Praze teď poznáváme Měcholupy s jejím vnukem Buddym.