Marcela-Matějková-story

Cerekvice nad Loučnou

Tady v Cerekvici na cukrovarském dvoře máme s Dandou plno kamarádek a jen jednoho kamaráda Bobeše Kučeru. Ten je ale starší a moc si s námi nehraje. Přesto mě naučil jezdit na kole a to jsem moc ráda. Táta mi to sliboval, ale je pořád s panem inženýrem Vlčkem ve fabrice. Pan Vlček je podle nás dětí dost divný. Pravidelně cvičí a chodí na dlouhé výšlapy. Je to prý sportovec tělem i duší, jak říkala máma. Bydlí v patře přímo nad námi. Když my děti venku moc křičíme, klidně nás poleje vodou. Ale naše máma má u něj nějakou nepochopitelnou protekci. Na jeho zahrádce, kam nikdo cizí nesmí, se naše máma klidně opaluje v nových plavkách, které si koupila minule v Praze. Jsou zelené žabičkované a mně se moc líbí. Máma se na Vlčkově zahradě učí němčinu a dokonce počítá matematické příklady. Prý aby si trénovala mozek!

Máma taky dostává od pana Vlčka k Vánocům vždycky jeden krásný hrneček, každý má zvenku jinou barvu a vevnitř je zlatý. Teď ale máma už nemá moc času na opalování ani na němčinu a matematiku, protože v květnu se nám narodil bratříček Martínek. Je strašně roztomilý a my s Dandou se střídáme, kde bude v noci Martínkova postýlka. Ta je na kolečkách, takže večer se převeze ke mně, nebo zase k Dandě. 

Na lítání s Dandou, Lídou a holkama Kučerovýma venku na dvoře máme dost času. Máma teď má práci s Martínkem, tak nás nechává venku, jak dlouho chceme. Dnes ale všechny holky už musely jít domů, u nás bylo zamčeno a máma pořád neotvírala, i když jsme zvonily. Nakonec jsem začala bouchat na okno, až se rozbilo. Rozřízla jsem si ruku, kterou mi nakonec ošetřil pan Vlček, který u nás zrovna byl.

xxx

Strašně to uteklo, Martinovi už jsou tři roky a naše rodina se stěhuje z Cerekvice do Chrudimi. Všichni tři sourozenci máme plané neštovice, takže se nemůžeme ani rozloučit s holkama. Je mi smutno. Nejdříve odjel stěhovací vůz s mámou, tátou a Martinem. My s Dandou ležíme na matracích a hrajeme si na školu. Každé slovo se v prázdném bytě nějak divně rozléhá. Pak konečně přijela služební zelená paběda a odjíždíme pryč z cukrovarského dvora. Vrátní pan Kopecký a pan Zamastil nám salutují, za tenkou záclonou okna nad naším bytem bez hnutí stojí pan Vlček.

Ústí nad Labem

V Chrudimi jsme nakonec bydleli jen dva roky a přestěhovali jsme se do Ústí nad Labem. Táta se stal vedoucím výroby v cukrovaru, Martinovi jsou čtyři roky a my s Dandou nastupujeme už do třetí školy a musíme si zvykat na další spolužáky, nejdříve v Cerekvici, pak v Chrudimi a nakonec v Ústí. Já si tentokrát zvykám dost těžko, Danda je na tom líp. Ale zase si užíváme volné soboty a to je skvělé, protože do školy nemusíme celé dva dny v týdnu. Zrovna teď jsme sami doma s tátou, máma jela v pátek odpoledne do Prahy na pomaturitní sraz se spolužačkami z Drtinova gymnázia. V sobotu jdeme s tátou na oběd do Paláce a potom půjdeme naproti mámě k vlaku. Já jsem si vzala na sebe modré parádní šaty a připadám si jako mladá dáma. Kdežto Danda s Martinem na oblečení kašlou a jdou v tom, co nosí do školy. To by ale tak nevadilo, ale Martin při jídle vstává od stolu, promenáduje se po restauraci a všichni kolem říkají, jak je to roztomilý chlapeček. Já se ovšem za něj stydím, vždyť jsme v nejlepším hotelu v Ústí, což on nebere na vědomí. Když odcházíme, vstupuje zrovna dovnitř krásně oblečená paní, sklání se k Martinovi a německy mu něco říká, asi ho taky chválí, jak jinak. A hrůza, Martin jí strká brčko od limonády do pusy. Ostudou se můžu propadnout a utíkám ven, zatímco táta se paní německy omlouvá. Pak jdeme všichni naproti mámě na nádraží, od Paláce je to kousek.

Máma nepřijela, ačkoliv tím vlakem přijet měla. Tak jsme počkali ještě na další vlak a šli jsme domů bez mámy. Nakonec jsme se dočkali až v deset večer. Máma prý šla v Praze na vlak, ještě měla chvíli čas, tak si prohlížela výlohy obchodů před nádražím. No a najednou se vedle ní objevil inženýr Vlček, chystal se údajně jet vlakem domů a mámu zahlédl. To byla náhoda, oba měli prý obrovskou radost! Pan inženýr Vlček nedal jinak a pozval mámu do nějaké vinárny, proto přijela tak pozdě. Samozřejmě jsme byli zvědavi na novinky, i když táta se netvářil nijak nadšeně. Pan inženýr se na důchod přestěhoval do Kostelce nad Černými Lesy, odkud pocházel.

Taky vyprávěl, že v Cerekvici vypukla po našem odstěhování fáma, že máma, Danda a já jsme při automobilové nehodě zemřeli. To bylo tak. Když už jsme bydleli nějaký čas v Chrudimi, bylo potřeba dojet ještě pro zbytek věcí do Cerekvice. Táta sehnal náklaďák, máma mě a Dandu uvolnila ze školy a vyrazily jsme na cestu. V Cerekvici jsme si to my s Dandou obrovsky užily, všechny děti ze dvora přiběhly a vítaly nás, radost byla všeobecná. Večer jsme ve zdraví dojely zpátky do Chrudimi. Kde se ta fáma vzala, není panu inženýrovi ani nikomu jinému známo.

Všenory

Naše svatba se Slávkem se sice konala v Ústí, ale pak jsme se nastěhovali k bábě a dědovi do Všenor do Jitřenky. Teď je srpnové vedro, a my čekáme narození prvního potomka, termín už se blíží.

Dnes jsme měli milou návštěvu, pan Vlček se nějak dozvěděl, že tady bydlíme, znal se taky s bábou, která k nám často jezdila do Cerekvice. Tak neváhal a přijel. Bylo to moc milé setkání, s bábou jsme ho společně pohostily a pak jsme ho se Slávkem provedli po zahradě. K mému velkému údivu pan Vlček najednou prohlásil: „Marcelko, ty mi připomínáš Dáďu“. A byl přitom docela dojatý. No jo, znal přece mámu, když čekala Martina. To bylo před šestnácti lety, pan Vlček vzpomínal na staré časy v Cerekvici.

Vyskytná

Máma už je dvacet let sama, táta ve svých osmdesáti letech zemřel. My se Slávkem mámu vozíme sebou do Vyskytné, kde v našem venkovském domě trávíme hodně času.

Teď když je mámě přes devadesát let, často vzpomíná a vypráví nám události, o kterých jsme my čtyři sourozenci vůbec nic nevěděli. Tak třeba dnes. „Ty si Marcelko, přece pamatuješ na pana inženýra Vlčka. To byl můj velký obdivovatel. Když jsme se přistěhovali do Cerekvice, bylo mi teprve dvacet devět let a vy s Dandou jste byly malé holky, Dandě byly dva roky a tobě čtyři. Táta krátce po našem příjezdu do Cerekvice uspořádal pro zaměstnance výlet do Tater. Vy dvě jste tenkrát byly u báby a dědy a my s tátou jsme se zúčastnili toho výletu. Tam jsem si prvně všimla, že pan inženýr Vlček po mně nějak pokukuje. Bylo mi jasné, že se mu líbím a musím se přiznat, že mi to dělalo dobře. Cestou zpátky nočním vlakem všichni klimbali v kupé a my jsme si s panem inženýrem celou cestu povídali v chodbičce. Potom přišel k nám domů občas na kus řeči, ale většinou, když táta nebyl doma. Po odstěhování z Cerekvice jsem se s ním ještě párkrát náhodou setkala.“ 

Na můj dotaz, jak to vlastně s tím Vlčkem všechno bylo, máma tajuplně pokrčila rameny a odpověděla: „Kdo se moc ptá, moc se dozví“.