Obraz, aneb všechno souvisí se vším
S příchodem covidu se náš život podstatně změnil. V pražském bytě se zdržujeme jen sporadicky, většinu času trávíme s manželem v našem venkovském domě na Vysočině nedaleko Pelhřimova. Tady si užíváme přírodu ve všech ročních obdobích a vnímáme intenzivně vše to, co nás v mládí mnohdy míjelo.
V Praze jsme žili aktivně a na zásadní kulturní události stále do Prahy dojíždíme. Na Vysočině se mi ale otevřely nové obzory. Můj manžel odsud pochází a o osobnosti z oblasti umění často přesahující oblast regionu, se zajímal už od gymnaziálních let. Svůj zájem rozvíjel sám, protože do osnov středních škol šedesátých let rozhodně nepatřila jména jako Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek, Jakub Deml, Josef Florian.
Za roky prožité na Vysočině jsem pátrání o osudech a dílech všech těchto osobností propadla i já. V Horáckém divadle v Jihlavě jsme si nenechali ujít inscenace Jediný život o básníku Janu Zahradníčkovi, Poklekni před duší o osobnosti staroříšského rodáka, katolického myslitele, nakladatele a překladatele Josefa Floriana, nebo Popel na křídlech Suzanne Renaud. Život této francouzské básnířky byl úzce spjatý s jejím manželem, básníkem a výtvarníkem Bohuslavem Reynkem a potažmo s Petrkovem, jak nám poutavě přibližuje romanistka Lucie Tučková ve své knize Suzanne Renaud/Petrkov 13.
S osobností a dílem Bohuslava Reynka jsem se prvně setkala v roce 2014 ve Valdštejnské jízdárně na výstavě jeho celoživotního díla. V roce 2019 jsme díky pozvání od Humpolecké kulturní zóny 8smička navštívili Reynkův rodný dům v Petrkově, který byl v té době ještě v majetku jeho dědiců. Zámeček včetně poetické, dá se říct i tajuplné zahrady, mě už tenkrát okouzlil. Vše na mě zapůsobilo úplně jinak, než jsem si to představovala pod vlivem starých snímků Bohuslava Reynka tvořícího v kuchyni u kamen svá díla. Je znát, že jeho manželka Suzanne Renaud přinesla do petrkovského zámečku duch francouzského prostředí. Velký pokoj v patře je vymalovaný modře úplně stejně jako pokoj mé prababičky, kterému se kdysi říkalo salon. Zde byl ovšem na rozdíl od salonu mých předků malebný nepořádek, tak jak ho bratři Reynkové opustili. Všude knihy a časopisy různého data. Stejně jako v zahradě, panovala tu romantika, genius loci umělecky založené rodiny. Bílá kachlová kamna, klavír, stolky, křesla, almary. Vše pokryto starými texty, porcelánem, knihami i předměty denní potřeby. Modrý pokoj na mě tenkrát působil dojmem, že odsud někdo narychlo odešel…
S příchodem covidu se náš život podstatně změnil. V pražském bytě se zdržujeme jen sporadicky, většinu času trávíme s manželem v našem venkovském domě na Vysočině nedaleko Pelhřimova. Tady si užíváme přírodu ve všech ročních obdobích a vnímáme intenzivně vše to, co nás v mládí mnohdy míjelo.
V Praze jsme žili aktivně a na zásadní kulturní události stále do Prahy dojíždíme. Na Vysočině se mi ale otevřely nové obzory. Můj manžel odsud pochází a o osobnosti z oblasti umění často přesahující oblast regionu, se zajímal už od gymnaziálních let. Svůj zájem rozvíjel sám, protože do osnov středních škol šedesátých let rozhodně nepatřila jména jako Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek, Jakub Deml, Josef Florian.
Za roky prožité na Vysočině jsem pátrání o osudech a dílech všech těchto osobností propadla i já. V Horáckém divadle v Jihlavě jsme si nenechali ujít inscenace Jediný život o básníku Janu Zahradníčkovi, Poklekni před duší o osobnosti staroříšského rodáka, katolického myslitele, nakladatele a překladatele Josefa Floriana, nebo Popel na křídlech Suzanne Renaud. Život této francouzské básnířky byl úzce spjatý s jejím manželem, básníkem a výtvarníkem Bohuslavem Reynkem a potažmo s Petrkovem, jak nám poutavě přibližuje romanistka Lucie Tučková ve své knize Suzanne Renaud/Petrkov 13.
S osobností a dílem Bohuslava Reynka jsem se prvně setkala v roce 2014 ve Valdštejnské jízdárně na výstavě jeho celoživotního díla. V roce 2019 jsme díky pozvání od Humpolecké kulturní zóny 8smička navštívili Reynkův rodný dům v Petrkově, který byl v té době ještě v majetku jeho dědiců. Zámeček včetně poetické, dá se říct i tajuplné zahrady, mě už tenkrát okouzlil. Vše na mě zapůsobilo úplně jinak, než jsem si to představovala pod vlivem starých snímků Bohuslava Reynka tvořícího v kuchyni u kamen svá díla. Je znát, že jeho manželka Suzanne Renaud přinesla do petrkovského zámečku duch francouzského prostředí. Velký pokoj v patře je vymalovaný modře úplně stejně jako pokoj mé prababičky, kterému se kdysi říkalo salon. Zde byl ovšem na rozdíl od salonu mých předků malebný nepořádek, tak jak ho bratři Reynkové opustili. Všude knihy a časopisy různého data. Stejně jako v zahradě, panovala tu romantika, genius loci umělecky založené rodiny. Bílá kachlová kamna, klavír, stolky, křesla, almary. Vše pokryto starými texty, porcelánem, knihami i předměty denní potřeby. Modrý pokoj na mě tenkrát působil dojmem, že odsud někdo narychlo odešel…
V té době ještě nebylo známo, jak potomci se starým domem v krásné zahradě naloží. Ve hře byl i prodej soukromému zájemci. Kdyby k tomu došlo, už bychom se sem asi nepodívali. Doufali jsme jen, že dojde k lepšímu řešení.
Naše přání se splnilo. V roce 2021 zakoupil zámeček stát a Památník národního písemnictví ho převzal do své správy coby Česko - francouzské kulturní centrum literatury a výtvarného umění v návaznosti na mnoho let prožitých zde Suzanne Renaud. Kromě toho Bohuslav Reynek byl mimo jiné překladatel z francouzštiny a delší dobu ve Francii žil. Myslím, že rozhodnutí státu objekt koupit byl pro zachování tak významného kulturního dědictví rozhodující a jedině správný.
Od té doby navštěvujeme Petrkov pravidelně při různých příležitostech, ať šlo o komentovanou prohlídku zahrady, různá zajímavá divadelní či hudební vystoupení, nebo výstavy.
xxx
Název tohoto mého textu Obraz, aneb všechno souvisí se vším, je možná zavádějící. Hned vysvětlím. Všechny výstavy obrazů v petrkovském zámečku byly pěkné a inspirující. Jedna z nich nás však zaujala mimořádně a to svou poetičností. Na vystavených dílech se střídaly květiny, domy v zahradách, postavy, zvířata, vše barevné, optimistické, v některých případech až mystické. Nevěděla jsem, kam se podívat dřív, oči těkaly sem a zase tam. Na něco z toho bych se ráda koukala doma ze svého křesla, pomyslela jsem si. Najednou se mi něco v hlavě spojilo, to jméno autorky je Magdalena Křenková – Florianová. Má snad něco společného s Josefem Florianem? Obrazy mě na první pohled tak zaujaly, že teprve teď jsem se začetla do upoutávky k výstavě. Ateliér Magdaleny Křenkové se nachází ve Staré Říši. Dál se dozvídám, že se autorka věnuje olejomalbě, akvarelu, pastelu, grafice a restaurování, kterému se vyučila v ateliéru svého otce Jana Floriana, řezbáře, malíře a restaurátora. Nakladatel a překladatel Josef Florian byl tedy její dědeček a důvěrný přítel Bohuslava Reynka.
Uznejte, že opravdu vše souvisí se vším!
Dopadlo to tak, že u jednoho z obrazů přibylo označení „prodáno“. Obraz navozující poetiku jiskřivé vysočinské zimy visí už dva roky v našem pokoji a ráda na něj koukám ze svého křesla.
xxx
Petrkov zase zanedlouho navštívíme, protože na listopad máme zajištěné vstupenky na představení Troje paměti Víta Choráze od Julia Zeyera, v uvedení divadelního spolku JEDL. Přiznávám se, že já se těším nejenom na představení, ale i na skvělé slané i sladké pečivo nabízené v přízemí zámečku. O občerstvení domácí výroby se starají místní dámy a je velice chutné. Balíčky si vozíme i domů.
K tomu patří i sklenka bílého vína, s kterou je povoleno procházet celým zámkem, případně zahradou.
Zámeček Petrkov je velice přívětivý ke svým návštěvníkům!
