Marcela-Matějková-story

z dětského leporela:

Bzukáček chce poznat svět
za chvíli má odletět
 moudré rady dává mu teď táta
slzičky si stírá máma zlatá …
 

Dnes mám velkou radost hned po ránu, venku je bílo, a stále sněží. Je druhá půlka listopadu a je tu první sníh!

***

Před týdnem jsem se náhodou zatoulala k pražským kolejím v Podolí, byla docela zima, jistě už brzy zasněží, táhlo mi hlavou a najednou jsem nás viděla, jakoby to bylo dnes: Dvě osmnáctileté holky utíkají vpodvečer listopadového dne od kolejí dolů až k plotu podolské plovárny, cestou se koulují a jsou štěstím bez sebe. Vždyť dnes padá první sníh, jejich první sníh v Praze a to se přece musí oslavit.

Rychle počítám, ano je to přesně 55 let.

***

Je konec září, krásné babí léto. Kufr už mám sbalený, máma mi koupila nový červený, krásně lesklý. To abych ho měla sebou. Chtěla mi koupit ještě župan, ale když jsme vybraly drahý kufr, na župan už nezbylo. To nevadí, máma mi přibalila svůj saténový, prozatím.

„Marcelko, pojď se na chvíli projít, je tak hezky a ty už zítra odjedeš.“ Tak s mámou jdeme naší ulicí, na hřišti kopou mladší kluci do mičudy, mezi nimi náš Martin. Máváme na něj, ale on nás v boji o míč nezaznamená. Máma je nějaká dojatá a cestou se mě snaží ponaučovat o tom, jak se mám v té Praze chovat, když teď nebudu pod rodičovským dohledem. Asi má pocit, že když nejstarší dcera odchází z domova, je nutno ji dát moudré rady, tak jako Bzukáčkovi v našem dětském leporelu, z kterého nám táta kdysi četl. Mně ovšem jdou ty řeči jedním uchem sem a druhým tam. Mám jedinou myšlenku, zítra už jedu. A tak vpadnu do hovoru: „Já se tak těším do té Prahy, mámo!“ Ani si nevšimnu, že máma je nějaká posmutnělá. Nedávno mi to připomněla. Dnes už je jí 98 let, myšlenky se jí pletou, pamatuje si jen něco opravdu důležitého. Toto si pamatuje zcela jasně až do dneška.

***

S Janou se scházíme dole na Pražské kus od cukrovaru. Do Prahy jedeme stopem, obě máme kufr a ještě tašku. První auto nás vezme do Lovosic, další až do Prahy, dokonce dolů do Podolí. Z Podolí jedem autobusem a pak kousek pěšky ulicí Na Lysině. Na vrátnici dostaneme klíče od pokoje na bloku D, ale ještě před tím se seznámíme s třema klukama z Hranic na Moravě, kteří budou studovat strojárnu.

V našem pokoji jsou tři postele, ale zatím tam prý budeme bydlet jen my dvě. Zabíráme si postele u okna, z kterého vidíme na protější blok a vida, z okna na nás mávají naši známí z fronty na klíče. Za chvíli už ťukají na naše dveře. Dobrá, souhlasíme a ve tři vycházíme společně na obhlídku terénu. Večer skončíme ve vinárně Na Paloučku, kde pijeme červené víno, na které my s Janou nejsme zvyklé. René zpívá francouzské šansony a mně je všechno k smíchu. Na kolej jdeme pěšky, protože na noční tramvaj bychom čekali hodinu.

***

V pátek jedu domů, budu takhle cestovat jednou za čtrnáct dní. Tentokrát vlakem, i když musím šetřit, na měsíc dostávám z domova pět stovek, stejně jako všichni ostatní.

První koho z rodiny vidím, je táta a Martin, a to z vlaku, který jede kolem našeho domu. V ostrém světle reflektoru se oba hrabou v motoru tudora. Tak jako vždycky, auto je staré a na nové nejsou peníze. Pak už vlak zpomaluje a za chvíli vystupuji. Doma na mě všichni čekají a jsou zvědavi na novinky. Vyprávím o imatrikulaci, o přednáškách, vinárnu si nechávám pro sebe. Uteče to jako voda a v neděli zase odjíždím do Prahy. Od rána se těším, večer máme všichni sraz u Goléma na Starém Městě, kam se vydám hned od vlaku.

***

Čas běží, v Praze už jsem jako doma, ve škole, na koleji, všude mám plno nových kamarádek a kamarádů. Je listopad, po Vánocích začne zkouškové období. Musím se učit, aby mě nevyrazili, to bych se musela vrátit domů a někde začít pracovat, jako naše spolužačka Květa, která hned po maturitě šla pracovat v Ústí na poštu. Heslo „pošta“ nás obě s Janou děsí, musíme tu školu zvládnout!

Z okna našeho pokoje vidíme první vločky sněhu, za chvíli je všude bílo. Necháváme všeho a vyrážíme ven. Je nám báječně!

***

Teď po pětapadesáti letech hledám Podolský hřbitov, chci tam rozsvítit svíčku jedné své dávné přítelkyni. Z metra vystupuji na stanici Pražského povstání a proplétám se mezi vilami a novými mrakodrapy směrem, kterým tuším hřbitov. Dost bloudím, všechno vypadá úplně jinak, než kdysi. Najednou stojím u zadní zdi objektu s řadou bloků. Poznávám ji, to je přece naše kolej! A je mi tak nějak smutno.

Zato dneska napadl první sníh, mám z toho radost, jdu s naším pejskem na louky nad námi, Buddy skáče ve sněhu a mně je fajn.