Marcela-Matějková-story

Máňa se prvně vdávala v osmnácti letech natruc svým rodičům; chtěla být nezávislá. To se jí povedlo víc, než si sama přála. Novomanžel Julius, jen o rok starší, se doma příliš nezdržoval. Mladí měli svůj byt v prvním patře nově postavené dvougenerační vily ve Všenorech, v přízemí však bydleli Mánini rodiče a to Juliovi příliš nehrálo do noty. Tchán sice celý týden jezdil po republice za obchody, ale tchýně měla oči všude. Pokud jí něco uniklo, což se stávalo málokdy, informace podala služka Fanča. Ta bydlela také v domě, nahoře vedle bytu mladých manželů měla svůj pokojík. 

Za rok a půl od slavné svatby, která se konala v roce 1922 za přítomnosti mnoha hostů i náhodných čumilů ve smíchovském kostele sv. Václava, se Máně v porodnici Na Štvanici narodila dcera Dagmar. Máňa na návštěvu novopečeného tatínka čekala v nemocničním pokoji marně. Julius na nádraží potkal několik spolustraníků Mladočechů a ti nedali jinak:„Julo, vykašli se na porodnici, dítěte si ještě užiješ víc, než dost. Pojeď s námi na výlet na Karlštejn. Bábovka od tchýně neztvrdne.“ Julu nebylo nutno příliš přemlouvat a Mladočeši v radostné náladě nasedli do vlaku směr Beroun. Bábovka opravdu neztvrdla, s chutí ji snědli ještě ve vlaku a kytka ze zahrady uschla zapomenuta na lavičce ve výletní restauraci.

„Julo, tak takhle tedy ne, to jsme si nedomluvili,“ prohlásila rozhodně Máňa po návratu z porodnice do otcovského domu a dodala slova, ve dvacátých letech ještě ne příliš běžná: „Podávám žádost o rozvod!“ Jak řekla, tak učinila, manželství bylo rozvedeno, Julius si sbalil své svršky a odstěhoval se k rodičům do Prahy.

Od té doby bydlela Máňa s dcerkou, které se začalo říkat Dáďa, ve Všenorech se svými rodiči sama, bez manžela. Vařilo se společně v dolním bytě, k čemu taky dvě kuchyně. Nahoře teď Máňa vlastně jen přespávala, malá Dáďa pobývala i přes noc u babičky a dědečka. Vaření zastala babička, všechno ostatní zvládly bez problému služebná Fanča s posluhovačkou ze vsi, která chodila každé odpoledne do domu mýt nádobí a jednou za tři týdny na velké prádlo.

Činorodá Máňa se nudila, bodejť by taky ne. Vlastně neměla na práci nic jiného, než vozit po vesnici Dáďu v nazdobeném kočárku. Ten zakoupil pyšný dědeček, stejně jako všechno ostatní, co Máňa s Dáďou potřebovaly. Problém to nebyl, dědeček vydělával dost na to, aby uživil obě rodiny. Mohl si dopřát i zahradníka, který udržoval nově založenou zahradu včetně kusu lesa, táhnoucího se vysoko do stráně nad vilu, která má dodnes ve štítu název Jitřenka. Zakrátko si dědeček pořídil auto a zahradník zastával od té doby rovněž funkci šoféra. Jak vidno, špatně se v Jitřence nežilo.

„Mami, ty se stejně o Dáďu staráš, mne k tomu nepotřebuješ, našla jsem si zaměstnání,“ sdělila jednoho podzimního dne při obědě Máňa své zcela ohromené matce.

„Jaké zaměstnání, vždyť nic neumíš, co chceš proboha svatého dělat? Co by tomu řekli lidi, že naše dcera chce jít pracovat? Něco ti snad tady u nás chybí?“ zalykala se babička pláčem.  

Máňa byla tak říkajíc „svá“ a přesvědčit se nedala. „Chybí mi samostatnost, vím, že tatínek mi dá peníze na všechno, co chci, ale musím si mu o to říct. Mně už nebaví, říkat si o peníze na každé punčochy, po Novém roce nastupuji v Praze jako prodavačka do obchodního domu JEPA!“ 

Tvrdohlavá Máňa se tedy stala v širokém okruhu známých jedinou rozvedenou a ještě k tomu zaměstnanou ženou. A navíc, kde zaměstnanou. V obchodním domě, jako prodavačka! Pro její rodiče něco nepředstavitelného, ale nakonec jim nezbylo, než se s danou skutečností smířit. O Dáďu se starali nadále, tak jako dosud, jen k ní ještě víc přilnuli. Jak se babička vyjádřila před služebnou Fančou: „Vždyť je to chudák dítě, z rozvedeného manželství a máma pracuje, ačkoliv to nemá vůbec zapotřebí!“