2 * Má, co chtěla!
Babička se starala o Dáďu, dědeček jezdil po obchodech a Máňa od pondělí do soboty absolvovala denně cestu na všenorské nádraží a odtud vlakem do Prahy. Práce v obchodním domě ji bavila, s ostatními, vesměs také mladými prodavačkami si dobře rozuměla. Žádná z jejích kolegyň neměla doma tak dobré finanční zázemí jako Máňa, ale módní oblečení si dopřály všechny. To se Máně líbilo a rychle se přizpůsobila. Znenadání se z ní stala nejlépe oblečená žena ve Všenorech, užívající si své svobody. Už jenom jízda vlakem do práce a zpět byl společenský zážitek. Ráno jezdili do zaměstnání a večer zpět většinou samí muži. Když nějaká žena z obcí kolem Prahy pracovala, tak většinou doma v hospodářství, nebo u sedláka. Dámy z nově postavených vil v Černošicích, Mokropsech, Všenorech a Dobřichovicích zaměstnané v té době nebývaly. Elegantní Máňa byla výjimkou a užívala si zasloužené pozornosti svých mužských spolucestujících ve vlaku, většinou úředníků a obchodníků. Dalo by se říct, že jí dělalo dobře, že uznávali a obdivovali její odvahu a výjimečnost. Pánové k ní byli slušní a galantní a to se Máně zamlouvalo. Její heslo znělo: „S muži vždycky jen odsaď podsaď.“
V obchodním domě byla teprve krátce, když ji kolegyně z oddělení galanterie pozvala na svatbu. „Máňo, budu se vdávat, půjdeš mi za svědkyni? Ty mi určitě přineseš štěstí!“ Zanedlouho nato se vdávala slečna z kanceláře, přinesla prodavačkám velikou krabici cukroví a prosila Máňu: „Máňo, půjč mi nějakou maličkost na svatbu, něco cizího prý přináší štěstí. Ty jsi taková odvážná holka, od tebe mi to bude milejší, než od kohokoliv jiného.“ Máňa ochotně zapůjčila slečně své briliantové náušnice a trochu hořce si pomyslela: „To je zvláštní, všechny si myslí, že nosím štěstí. Jsou přesvědčené, že jsem si uměla se životem poradit. Já jsem přitom sama s dítětem. Kdyby se naskytl někdo šikovný, hned bych si dala říct a taky bych se zase vdala.“
Drogista Venda denně jezdil s Máňou do Prahy stejným vlakem, a Máňa se mu líbila už od té doby, kdy začala se svými rodiči jezdit do Všenor na letní byt, to jí nebylo ještě ani čtrnáct. Ovšem Venda pocházel z doškové chalupy a Máňa na něj koukala tak trochu skrz prsty. Na druhou stranu byla stejně jako Venda zapálená sokolka a v Sokole si byli všichni rovni. Nějakou tu řeč tedy s Vendou ve vlaku přece jen tu a tam prohodila, ale určitý odstup si udržovala. Hlavně taky proto, že Venda ve vlaku hrál s mužskými mariáš. To se jí absolutně nezamlouvalo, zdálo se jí to příliš přízemní. Na druhou stranu se jí Venda docela líbil. V Praze v učení se otrkal a začal se fešácky oblékat. Měl spoustu světlých kudrnatých vlasů, na nich elegantně naražený módní klobouk a v ruce hůlku se stříbrným knoflíkem. Nikdo neznámý poměrů by nevěřil, že pochází z chudé části Všenor, zvané V chaloupkách. Špatně si nevedl ani v zaměstnání. V učení ve velké, dobře zavedené drogérii v Praze na Smíchově, se osvědčil a po vyučení si ho pan šéf ponechal coby příručího. Když majitel začal stále více marodit, vedl Venda drogerii víceméně samostatně. A vedl ji dobře k naprosté spokojenosti svého šéfa.
„Máňo, půjdeš v sobotu na sokolskou tancovačku? Taková sokolka jako ty přece nemůže chybět,“ pokoušel se cestou na nádraží o konverzaci Venda. Příště zase: „Na hřišti budeme v neděli nacvičovat sestavu mužů na slet, přijdeš se podívat?“ Takhle na Máňu dorážel a Máňa se vymlouvala: „Nevím, Vendo, jestli budu moct jít, Dáďa má nějaký zánět v krku, uvidím, ale nic neslibuju.“ Příště se vykrucovala zase jinak: „V neděli nemůžu, tatínek nás pozval na výlet autem, nevím, jestli se včas vrátíme, možná, snad, ještě uvidím, jak budu mít chuť.“
Jakmile malá Dáďa trochu povyrostla, přihlásila ji Máňa taky do Sokola, to byla jedna z mála činností, kterou matka s dcerou společně sdílely. Jedině, když dědeček s babičkou odjeli na lázeňský pobyt, vzala si Máňa v obchodním domě dovolenou a trávila čas se svou dcerou.
„Dáďo, když jsme tu teď sami, dokonce i Fanča odjela k rodičům do Polné, navštíví nás tvůj táta.“ Dáďa byla nadšením bez sebe. „Maminko, já se tak na tátu těším, to bude lepší, než když se s ním potkáme v Dobřichovicích.“ Bývalí manželé se totiž při rozvodu dohodli, že otec bude svou dceru vídat jednou měsíčně při společných procházkách. Ovšem za přítomnosti maminky. To pak šli všichni tři společně na procházku dobřichovickou vilovou čtvrtí a konec byl pravidelně korunován zmrzlinou se šlehačkou, nebo zákuskem v penzionu Stejskal.
O maminčině dovolené, když měl přijet táta do Jitřenky, rozhodla se Máňa s Dáďou, že na odpolední svačinu prostřou nahoře na zahradě v zahradním pavilonku a pustí vodotrysk v obou malých bazéncích..
„Ať táta vidí, že ho mám ráda, a že bych si přála, aby tu byl s námi pořád. Možná, když uvidí, jak jsme to tady pro něj krásně všechno prostřely, tak maminku přemluví, aby se k nám mohl vrátit.“ Takhle uvažovala Dáďa.
„Ať Jula vidí, o co svou lehkovážností přišel. Vezmu si na sebe ty hedvábné šaty v barvě režného plátna, co mají dolní část sukně krásně plizovanou. Ještěže mi je Fanča před odjezdem vyžehlila. To jsem zvědavá, jestli si Jula všimne mého bubikopfu. Stejně, Jula je zábavnej a pěknej mužskej, to se musí nechat. Škoda, že tenkrát nepřišel do té porodnice, mohli jsme si tu krásně spolu všichni žít. Takhle to všechno zkazil a já jsem tu sama, bez manžela. Ale ani kdyby tisíckrát chtěl, já ho zpátky nevezmu. Vždyť by se mi tady všichni smáli: „Vidíte ji, nakonec je jí ještě Jula dobrej. To tak, mám přece svou hrdost!“ Takhle na rozdíl od dcery uvažovala Máňa.
Odpoledne uteklo jako voda, Dáďa vzala po svačině tátu za ruku a vedla ho po zahradě, upozorňovala na růže, na dokulata zastřižené buxusy, na příjemný stín v lesíku i na to, že tady minulý týden našla pod břízkou křemenáč. Byla šťastná, že jsou s maminkou a s tatínkem spolu, tak jako ostatní děti tady ve Všenorech. Vrchol blaha pro Dáďu nastal, když maminka zdržela tátu ještě na večeři a nakonec ji dali oba společně spát. Z toho všeho napětí usnula hned, ale brzy ráno ji vzbudil hlas maminky z vedlejší ložnice: „Už jdi, ať tě Dáďa neslyší, co by si proboha o nás pomyslela. Jednou jsme rozvedení a tak to zůstane. Já se k tobě nevrátím, klidně se s tou slečnou ze Smíchova ožeň a mě už nech na pokoji.“
Zanedlouho se Jula oženil se slečnou, která krásou, ani temperamentem nemohla Máně konkurovat. Byla to hodná a rozvážná paní, která svému manželovi nikdy nic nevyčítala a ať provedl cokoliv, všechno mu odpustila. Manželství to dle svědků bylo klidné, bez jakýchkoliv výkyvů. Z jejich synů Juliuse a Tomáše vyrostli úspěšní muži, Dáďa je prvně viděla na pohřbu svého otce a to jen zpovzdálí. Rodina jejího otce se k ní tenkrát nehlásila. Teprve za dalších 20 let se shodou okolností setkali všichni tři sourozenci znovu a velice dobře si porozuměli. Ostří se obrousilo, všechno minulé už bylo dávno pryč a nebyl důvod si cokoliv vyčítat.
