Marcela-Matějková-story

Dáďa vyrůstala jako jedináček mezi samými ženami. Jediný mužský v rodině byl dědeček, ten ovšem přijížděl domů až v sobotu večer a v pondělí brzy ráno zase odjížděl za obchody. Maminka byla zaměstnaná v Praze, do Jitřenky se vracela jen přespat. Dáďu vychovávala hlavně babička, když si s ní nevěděla rady, probírala výchovné problémy se služkou Fančou, nebo s paní Andrlovou, která do Jitřenky chodila prát a mýt nádobí.

Když se dědeček v sobotu vrátil domů, slyšel pokaždé lamentace své manželky: „Co jen z té Dádi bude, zlobí, odmlouvá, neposlouchá, neučí se.“ Dědeček nato pokaždé reagoval slovy: „Ale no tak, Dáďulo. Pojď, půjdeme se projít po zahradě,“ to bylo všechno, co k výchově své vnučky řekl. A maminka Máňa? Ta všechno kolem Dádi sledovala víceméně jen zpovzdálí.

Dědeček si pro svou vilu vybral místo ve Všenorech vysoko na skále s výhledem na Berounku a na železniční trať. Jeho rodina se do ní nastěhovala na počátku dvacátých let minulého století. Zanedlouho nato se jeho dcera Máňa vdala, porodila dceru Dáďu a poté se rozvedla.

Dědeček pocházel z velice chudých poměrů, sám se vypracoval a dosáhl slušného blahobytu díky obchodování na realitním trhu. Kromě vily Jitřenky ve Všenorech, kde rodina žila, vlastnil dědeček ještě několik domů v Praze. Se svým úspěchem se rád pochlubil a dával ho nepokrytě najevo. Ve dvou bazéncích na zahradě, obklopující Jitřenku, pouštěl zahradník na přání svého zaměstnavatele vodotrysky a dědeček se s pýchou procházel po pískem vysypaných cestičkách mezi kvetoucími růžemi. Bohužel, jeho manželka Julie byla introvertní osobnost, která si nikdy nezvykla přijímat hosty ve velkém stylu.

„Julinko, dnes přijdou mí dva obchodní partneři s manželkami. Mohla bys svačinu podávat na horní terase pavilonku, je odtamtud krásný výhled na Prahu. Můžu tě o to poprosit?“ Dědeček byl zjevně nervózní, nevěděl, jak se svým přáním pochodí. Jeho zkušenosti s manželkou nedávaly velkou naději na úspěch. Babička nejdříve zarytě mlčela a po určité době, která se dědečkovi zdála k nepřečkání dlouhá, procedila skrz zuby: „Kafe uvařím, Fanča upekla buchty. Dáďa vám to nahoru na zahradu odnese. Já se nehnu z domu, dokud neodejdou. Ty ženský zase budou nastrojený, jako by šly na Ferdinandku na promenádu. Nejsem na ně zvědavá, to tedy rozhodně ne!“

Dádě bylo dědečka líto a babičce její nespolečenské chování zazlívala. Vždyť babička přece taky chodila hezky oblečená, šila v nejlepších pražských salónech, proč jenom se tolik straní lidí?

„To já budu jiná, až budu dospělá a budu mít svou rodinu. Budu mít ráda návštěvy a nebudu takovej nelida k manželovi, jako je babička. Chudák dědeček, jak ho to musí mrzet,“ táhlo Dáďě hlavou, nahlas se ovšem netroufla nic říct, to by jí babička dala, co proto.

Ve snění Dádě ovšem nemohl nikdo zabránit: „Jednou budu mít velkou rodinu, alespoň pět dětí budeme s manželem mít, aby bylo doma veselo. Ne jako tady u nás. Pořád jsem na zahradě sama, za brankou jsou děti a já za nima nesmím. Taky budu chodit krásně oblečená, jako moje maminka. Ale nerozvedu se jako ona a do práce taky nebudu chodit. Budu se starat o rodinu a chodit s manželem do společnosti. Jako paní radová Hercigová. Můj manžel bude velký fešák a bude vydělávat spoustu peněz, jako můj dědeček. Budu víc cvičit na klavír, abych mohla hrát na večírcích, jako paní doktorová Fiřtová. Jak té to vždycky, když sedí za klavírem sluší. “

V té době ještě Dáďa netušila, že děti bude mít čtyři, což by jejím dětským představám mohlo jakž takž vyhovovat, ale doba že se zásadně změní a mít velkou rodinu nebude zdaleka tak jednoduché, jak si to ve svém snění malovala.