7 * Narozeniny a atentát
Blížily se Dádiny desáté narozeniny a dědeček rozhodl: „Oslavíme to společně celá rodina ve Vídni. Na Vídeň mám ty nejlepší vzpomínky, uvidíte, že se vám tam bude taky líbit.“
Dědeček Vídeň zná dobře, odešel tam ve svých čtrnácti letech v roce 1893 ze svého domova v Polné do učení. „Tatínek mi umřel brzy, bylo mi teprve sedm a zůstali jsme s maminkou a se sestrami Mařkou a Fančou sami. Jak jsem trochu povyrostl, snažil jsem se jako jedinej mužskej v rodině o ně postarat. Ve Vídni jsem se vyučil holičem a zůstal jsem tam pracovat, domů jsem posílal každou ušetřenou zlatku. Tak to tenkrát chodilo, pomáhalo se, jak jen to šlo. A nebýt tady naší babičky, byl bych se po vojenské službě do Vídně zase vrátil, můj mistr byl slušný člověk, u něj jsem se měl opravdu dobře, tam mi nic nechybělo,“ usmál se dědeček na manželku Julii. „Ještě že jsem v Praze na tu mši k Ignáci tenkrát šel, jinak bych tě byl nepoznal, to jsem byl ještě ve vojenském, pamatuješ?“
Babička se na to dobře pamatovala, ale taky na to, jak ji pohledný Karel lákal, aby se po svatbě s ním odstěhovala z Prahy do Vídně. „To tak, jsem rodilá pražačka a v Praze taky zůstanu,“ odmítla tenkrát mladá Julie. Šikovný Karel si tedy pořídil v Nuslích holičství, časem k němu filiálku, dařilo se mu dobře a tak začal ještě obchodovat s realitami. Když se k tomu stal úspěšným obchodním zástupcem firmy Melantrich, holičství prodal. Po první světové válce koupil parcelu v Horních Mokropsech, postavil na ní vilu Jitřenku a do ní se s rodinou přestěhoval. Babička Julie neprotestovala, vždyť to bylo jen skok od Prahy, cesta vlakem na Smíchovské nádraží trvala sotva půl hodiny.
Jak je zřejmé, toho že opustil Vídeň a usadil se v Praze, nemusel dědeček litovat a taky opravdu nikdy nelitoval. Na Vídeň přesto vzpomínal často a teď byla skvělá příležitost se tam podívat. Dáďa měla slavit desáté narozeniny, to byl přece pádný důvod. A pak, dědeček už cestu nechtěl odkládat, protože politická situace v Rakousku se mu pranic nelíbila.
„Kdoví, jestli není teď poslední příležitost k téhle cestě. Millimetternich vloni rozpustil v Rakousku parlament a vládne jen podle dekretů, které sám určuje. Není divu, že není mezi lidma oblíbenej. Zase na druhou stranu, nebýt Dollfiho, netrvalo by dlouho a Rakousko by se připojilo se k Německu. Tak to se zase nedivím, že nedávno Dollfi zakázal rakouskou nacistickou stranu,“ filosofoval dědeček a vysvětloval vnučce, že Millimetternich, nebo Dollfi se říká v Rakousku kancléři Dollfussovi.„On je hrozně malé postavy, tak proto ten Millimetternich, víš.“
Náladová babička Julie jet odmítla, „dejte mi pokoj, já se nepotáhnu do takové dálky, zůstanu doma, tady na zahradě mi bude nejlíp.“
„Pojedeme rychlíkem do Bratislavy a odsud parníkem do Vídně, co byste tomu řekly?“ zeptal se dcery a vnučky dědeček. Těm se plán líbil, hlavně plavba po Dunaji.
Konečně nastal očekávaný červencový den a dědeček Karel, jeho dcera Máňa a vnučka Dáďa, se vydali na cestu do Vídně. Ve vlaku dědeček seznámil zbytek výpravy s podrobnostmi: „Zajistil jsem pokoj v hotelu Pošta, je to jediný český hotel v centru Vídně, alespoň pokud já vím. Od něj nedaleko je oficína, ve které jsem se vyučil, navštívíme mého bývalého pana mistra, ať vidí, jak jsem se vlastním přičiněním vypracoval. On stejně vždycky říkal, že já to ze všech jeho učedníků, co kdy měl, nejdál dotáhnu.“
Cesta do Vídně jim příjemně uběhla, s prostorným pokojem do ulice v solidně vedeném hotelu Pošta se jim líbilo.„Jé, podívejte se z okna, támhle naproti je hračkářství s obrovskými výlohami. Dědečku, viď že mi tam něco hezkého koupíš?“ dožadovala se Dáďa po vyhlédnutí z okna hotelového pokoje a už předem věděla, že uspěje, protože dědeček jí nikdy nic neodepře.
Návštěva u pana mistra v holičství dopadla k dědečkovu plnému uspokojení. Pan mistr je všechny tři přátelsky přivítal, pochválil dceru i vnučku a uznale ocenil společenský vzestup svého bývalého učedníka a tovaryše a neopomněl zdůraznit, že Karl splnil jeho očekávání. „Já jsem, Karl, věděl, že ty to někam dotáhneš, ale taky mi bylo jasné, že u řemesla nezůstaneš. To bylo pro tebe moc při zemi, ty jsi holt koukal vždycky výš. Ale udělal jsi dobře, že jsi nezakotvil ve Vídni. Tady se to v poslední době vaří, nacisti jsou už od dvaatřicátého na vzestupu a tlačí na anšlus k Německu. Vloni v říjnu jeden nácek postřelil Dolfiho, ten to naštěstí přežil. Já kancléři fandím, ale socialisti ho nesnášej skoro stejně, jako nacisti. Kdoví, jak to všechno dopadne.“
Dáďu politické řeči dospělých vůbec nezajímaly, ovšem coby dobře vychovaná dívka zdvořile poslouchala. Jakmile se ale rozloučili s holičem a zabouchly za nimi dveře oficíny, začala škemrat, aby konečně jeli do Prátru. Přání jí bylo, jak jinak, splněno, a zanedlouho si už pochutnávali na vídeňském řízku v restauraci Zum Eisvogel přímo v Prátru. Dědeček se sice snažil nedat na sobě znát starosti, stále se mu ale v duchu vybavoval rozhovor v holičství. Co kdyby se něco semlelo, musel bych se postarat hlavně o ty dvě, táhlo mu hlavou. Máňu s Dáďou ovšem ani nenapadlo nějak se strachovat, vždyť všude okolo vyhrávala hudba, páni si přiťukávali půlitry s pivem a jejich rozšafné manželky usrkávaly sladké likéry z malých štamprlat, zdobených barevnými kytičkami. Letní pohoda se zdála být nezkalitelná. Když všichni tři nasedli do kabinky obřího ruského kola, uklidnil se i dědeček. Potom je kolo vyvezlo na samý vrchol, oni shlíželi shora na Vídeň a náramně si to užívali.
Najednou se kolo z ničehož nic neočekávaně zastavilo.„Jak to, vždyť jsme jeli jen chvilku,“ diví se nejen Dáďa. Do nastalého ticha se ozve hlas z amplionu „Vystupujte, prosím ihned, jakmile vaše kabinka přistane u výstupní plošiny a potom urychleně opusťte prostor Prátru. Před chvílí jsme obdrželi zprávu, že byl zavražděn kancléř Engelbert Dollfuss. Na území Rakouska bylo vyhlášeno stanné právo. Zachovejte, prosím, klid a spořádaně odcházejte!“
Je 25. července 1934, do Dádiných desátých narozenin zbývají tři dny.
„Dáďo, prosím tě, nemluv tak nahlas, nemusí všichni kolem nás slyšet, že jsme cizinci,“ nabádá nervózně vnučku dědeček, „teď se musíme hlavně co nejrychleji dostat do hotelu, tam snad budeme v bezpečí!“
Dáďa i její maminka mají pocit, že teprve před chviličkou usnuly, tak proč je dědeček budí? „Vstávejte, musíme ihned z pokoje, pod našimi okny se střílí!“ Na chodbě hotelu už se choulí množství znepokojených lidí v pyžamech a nočních košilích a polohlasně se dohadují o tom, co se venku děje a co bude dál. Dědečkovi je jasno, zítra se pokusí koupit lístky na parník do Bratislavy na nejbližší možný termín. Když už je nutno pobyt ve Vídni předčasně ukončit, tak ať si Dáďa užije ještě alespoň cestu lodí.
Jejich parník odráží od vídeňského břehu přesně v 15 hodin. Maminka Máňa ještě po mnoha letech vyprávěla svým vnoučatům: „Odplouvali jsme za zvuku zvonů všech vídeňských kostelů. S ostatními cestujícími jsme se tísnili na palubě a jakoby v ohromení zírali zpátky na město.“
V tom vyzvánění oznamujícímu začátek pohřbu mnohými Rakušany nenáviděného a jinými zase obdivovaného Millimetternicha, jako by bylo něco zlověstného i pro Čechy a Slováky na lodi.“
Dollfussovu smrt zaznamenal celý svět. Neue Zürcher Zeitung v komentáři k vraždě uváděly: „Kancléř Dollfuss musel boji za nezávislost Rakouska obětovat život. Nacistický teror se odhalil jako předvoj anarchie, která bude ohrožovat společenství všech ostatních států.“ Kníže Starhemberk pronesl měsíc po atentátu v rozhlase: „Jsme naplněni svatou povinností vynasnažit se, abychom pomohli Dollfussovým myšlenkám k vítězství.“
Další vývoj událostí však ukázal, že Rakousko nemohlo být bez zahraniční podpory a pro chybějící podporu socialistické části svého obyvatelstva, trvalou hrází proti nacismu. Anšlusem 12. března 1938 bylo Rakousko připojeno ke Třetí říši, rok nato padly pod protektorát velkoněmecké říše Čechy a Morava.
