11 * Z maminky Marie se stává bába
Léto devětačtyřicátého bylo velice teplé, jak červenec, tak srpen. Meruněk se toho roku urodilo obrovské množství, Venda je nestačil česat a v koších nosit do kuchyně, kde je maminka Marie s Lízou a s Dáďou zavařovaly.
Začátkem srpna odjeli Marie s Vendou do Josefova Dolu, kde Venda koupil na doporučení dědečka Holuba chalupu na pěkném místě, vysoko nad údolím říčky Kamenice. V údolí, kousek od můstku přes Kamenici, měli svůj prázdninový dům také dědeček a Malča.
„Dáďo, než se ti to malý narodí, budeme s Vendou zpátky, jen tam vyřídíme na národním výboře všechny formality, já chalupu uklidím, vidím to tak na deset dní a jsme zpátky,“ ujišťovala dceru maminka Marie a ještě dodala: „V porodnici v Londýnské je všechno zařízené, je to soukromá klinika, tam budeš v dobrých rukou.“
V Josefodole, jak se horskému městečku v Jizerských horách všeobecně dodnes říká, bylo překrásně a Marie s Vendou si novou chalupu náležitě vychutnávali. Louka pod stavením byla rozkvetlá lučním kvítím, ve slunci zářily modré zvonky, růžové slzičky Panny Marie a žluté pryskyřníky. Z nich Marie vytvářela kytice do nádherně zdobených skleněných džbánů, které zde, stejně jako jiné zařízení domu, zůstaly po původních majitelích. Velice srdečně přivítala nové osadníky Němka Ilse odnaproti. Ta jako jedna z mála původních obyvatel Josefodola nebyla odsunuta a to pouze proto, že žila s Čechem, který zastával funkci předsedy revolučního výboru.
Dáďa s Mirkem se v Mokropsech zatím těšili na příchod svého prvního dítěte. Líza s maminkou Marií už dávno předtím nažehlily zavinovačky s vyšívanými okraji, miniaturní košilky z jemného bílého plátna, přízové kabátky a čepičky. Mirkova maminka připravila zlatou nití bohatě zdobený obleček, ve kterém byly pokřtěny ve vídeňském chrámu Maria vom Siege obě její děti, těsně před první světovou válkou dcera Liduška a o sedm let později syn Mirek. Pokřtěn v téhle parádě byl po druhé světové válce v Praze syn Lidušky Zdeněk a teď po čtyřech letech byl obleček vyprán, jemně naškroben a vyžehlen, vždyť v něm má být oblečeno ke křtu i první dítě syna Mirka. Tady bych chtěla předběhnout dobu – tenhle křticí úbor, osobně vyšívaný Mirkovou vídeňskou babičkou, měl na sobě nejen Mirkův první potomek, ale potom i další tři. O generaci později posloužil i všem Mirkovým křtěným vnoučatům.
„Paní Molhanec, vaše dcéra očekávat radostná událost, já vás vzít nahoru nad ta Hölle, jak ono to říct po česky, ach ja, ta peklo, tam zůstat neodsunutá Trude, ona budeš vám číst z karty, ona to umět výbornej,“ nabídla Marii Ilse. Maminka Marie se trochu toho věštění bála, ale nakonec zvítězila zvědavost nad strachem a spolu s Ilse, se vypravila první srpnovou sobotu až nahoru k hájovně, kde na samotě žila stará Trude. Jak se ukázalo, účast Ilse byla nutná, Trude totiž neznala ani slovo česky, tak musela Ilse, která češtinu lámala, jak se dalo, překládat. Překládala svědomitě slovo od slova, až nakonec se zarazila, ale po malém zaváhání přece jen řekla: „To malej bejt Mädchen, ale něco nebejt richtig, něco bejt špatnej.“
„Vendo, balíme, já už tady nemám stání, to dítě by se mělo narodit až v půlce srpna, ale radši, ať jsme doma, ráno vyrazíme a večer budem v Mokropsech.“ Když brzy ráno Marie s Vendou vstávali, netušili, že očekávané dítě už je na světě, narodilo se v neděli nad ránem, přesně ve 4,30.
V sobotu 6. srpna byli Dáďa s Mirkem pozváni na večeři do Všenor k Mirkovým rodičům. „Dáďo, zatím můžeš být v klidu, nejmíň ještě týden budeš to malý nosit, to já poznám, musí ti napřed klesnout břicho a pak teprve to přijde,“ prohlížela si snachu všenorská maminka. Jak se ukázalo, byla od pravdy daleko. Po návratu domů, někdy po desáté večer, začaly Dáďě porodní bolesti. V Mokropsech byla k dispozici obecní sanitka, ale v sobotu večer nebyl nikdo, kdo by ji řídil. Mirek běhal po vsi a sháněl někoho s vůdčím listem; měl štěstí, soused Bursík se úkolu ujal, jen měl strach, aby mu cestou nedošel benzín. Byly čtyři roky po válce a benzín byl nedostatkovým zbožím. Cestou by nebyla šance nádrž doplnit. Měli štěstí, do Londýnské ulice dojeli včas a zanedlouho byla na světě krásná holčička s tmavým chmýřím na hlavičce. Něco ale v pořádku nebylo, dítě se narodilo s vrozenou deformací prstů na obou rukou. Téhož dne se ve stejné porodnici narodil jiné mamince, baletní sólistce Souboru písní a tanců, chlapeček bez nožičky. Obě děti byly pokřtěny přímo v nemocnici místním farářem.
Dáďa měla jména už dávno vybrána, jak pro případného chlapečka, tak pro holčičku – pro tu bylo určeno jméno podle Marcely Sedláčkové, dcery slavné divadelní herečky Anduly Sedláčkové.
V rodině je k dispozici fotografie ze křtu v nemocničním pokoji; za kmotry byly obě novopečené babičky. Malou Marcelku drží triumfálně v náručí babička mokropeská, vedle ní stojí bojovně se tvářící babička všenorská. Babička mokropeská se Marcelky zmocnila poté, co babička všenorská se cestou do porodnice před druhou babičkou ukvapeně vyjádřila, že snad to dítě ani nebude moct mít ráda, když je postižené. To rozpálilo doběla babičku mokropeskou, která opáčila: „Klidně si tu malou nemějte ráda, já jí to vynahradím, buďte si jista, my s Vendou nad ní budeme držet ochrannou ruku!“
Výrok babičky všenorské zůstal opravdu jen neprozřetelným výrokem a Marcela s ní měla dobrý vztah, obzvlášť v pozdějších letech. Pro malou Marcelku se ovšem nejdůležitějšími osobami na dlouhou dobu stali babička a děda z Mokropes.
„Já se vám, paní Molhancová, divím, že si od toho dítěte necháváte říkat bába, to já bych nesnesla, vždyť je to takové nezdvořilé,“ prohlásila babička všenorská, když Marcelka jako malé dítě začala oslovovat svou milovanou babičku „bábo“. To vyprovokovalo Marii k prohlášení: „Klidně si buďte babičkou, já zůstanu bábou!“
Z maminky Marie se tedy jednou provždy stala bába a z Vendy děda a to nejen pro prvorozenou Marcelku, ale i pro její další tři mladší sourozence, Dandu, Martina a Zuzku.
