6 * Utajená svatba
Babička chystá garderobu, vždyť už za týden odjíždějí s manželem a s Dáďou na dovolenou. Ovšem tentokrát ne k Jadranu, jak bývalo v rodině zvykem, vždyť je válka a v roce 1940 už tradiční cesta na ostrov Krk nepřipadá v úvahu. Malinskou tentokrát nahradí lázně a to ne ledajaké. Dědečkův obchodní partner, pan Havelka, doporučil Luhačovice, sám tam strávil vloni dovolenou s manželkou a oba byli navýsost spokojeni. „Prostředí úchvatné, společnost vybraná,“ ohodnotil pobyt v Luhačovicích pan Havelka. Na taková slova dědeček slyšel. Jako člověk vzešlý z velice chudých poměrů se sám svou šikovností vypracoval na úspěšného obchodníka s realitami a obchodního zástupce firmy Melantrich. Snad jeho nuzný původ způsobil, že si v dospělosti velmi potrpěl na vnější zdání a dával rád najevo svoje bohatství. Proto neváhal a zajistil na letošní léto apartmá v luhačovickém hotelu Janův dům.
„Viděl jsem fotografie a moc se mi ten hotel líbí, není to žádná taková ta moderna, ale pěkná lidová stavba v parku, přímo u lázeňské kolonády. Přitom se vším vybavením, prý ten hotel projektoval architekt Jurkovič,“ informoval rodinu dědeček, který si při své konzervativní povaze rozhodně nepotrpěl na módní výstřelky, mezi něž zahrnoval mimo jiné strohý funkcionalistický styl, který se před válkou začal překotně rozvíjet.
„Mami, v Luhačovicích budu slavit šestnácté narozeniny, viď, že za námi přijedeš,“ prosí maminku Dáďa.
Maminka se přemluvit k lítosti své dcery nenechá. „Dáďo, nejde to, opravdu ne, oslavíme to, až se z Luhačovic vrátíte, nemysli si, budu na tebe ten den myslet, víc než si dokážeš představit.“
V Luhačovicích se Dádě i babičce s dědečkem moc líbí. Budou tu celý červenec a už po prvním týdnu si tu Dáďa připadá jako doma. Ráno po snídani chodí do parku na společné cvičení, kde se seznámila se skupinkou vrstevníků, s nimiž kromě ranního cvičení hraje pravidelně v podvečer volejbal. Ze všeho nejvíc se jí však líbí koncerty na lázeňské kolonádě, ostatně ty milují i babička s dědečkem, kteří jsou spokojeni s místním luxusem i s elegantní společností.
Čas v Luhačovicích uběhl jako voda, obzvlášť poté, co se Dáďa skamarádila se stejně starou Sylvou z Moravské Ostravy, která bydlela s rodiči v jejich hotelu.
Tohle přátelství vydrželo dlouhou dobu, děvčata si dopisovala celou válku, na jejím konci Sylva přijela dokonce Dáďu navštívit do Horních Mokropes a květnové události roku 1945 obě děvčata prožila společně.
Dáďa dodnes vždycky v květnu vzpomíná, jak v sobotu 5. května byla se Sylvou nahoře v pokoji a najednou zezdola rozrušeně volala maminka: „Rychle pojďte k rozhlasu, Praha volá o pomoc!“ Dáďa s kamarádkou, obě nadšené Sokolky a vlastenky, svorně slzely při sokolského pochodu „Lví silou vzletem sokolím“, který volání rozhlasu o pomoc doprovázel i při večerní májové pobožnosti v mokropeském kostele, kde varhany hrály hymnu „Kde domov můj“.
Vraťme se zpátky do prvních válečných prázdnin, kdy se příští den Dáďa chystá v Luhačovicích oslavit své šestnácté narozeniny. Dědeček objednal v hotelové jídelně na večer slavnostní menu včetně čokoládového dortu, pozvaná je i přítelkyně Sylva. Dáďa se nemůže dočkat, zdá se, že nic nemůže její slavný den pokazit.
V narozeninové ráno 28. července se Dáďa chystá k odchodu z hotelového pokoje dříve, než její prarodiče. „Jdu se podívat do recepce, jestli už dorazila pošta, určitě tam bude dopis od maminky, říkala, že na mě bude dneska vzpomínat!“
Pošta už tam je, to je prima, „paní recepční, není tam, prosím, dopis pro mne?“ Mladá recepční se usmívá, „to víte, slečno Janovská, že ano, máte tady dokonce balíček.“
Dáďa mrkne na zpáteční adresu, samozřejmě, že je to od maminky! S balíčkem pod paží utíká do parku, až úplně dozadu ke kulatému pestrobarevně osázenému záhonu, který jí připomíná záhonky na jejich zahradě doma v Mokropsích. Je nádherný slunečný den, v parku je klid, letní hosté lázeňských domů ještě snídají. Dáďu nikdo nevyrušuje a tady na lavičce si sama v klidu rozbalí balíček od maminky. To je nádhera, vzdychla, když otevřela papundeklovou krabici a v hedvábném papíře našla zabalenou krásnou, ručně vyšívanou blůzku, podle vzoru českých krojů. Přesně takovou, jaká je teď za války moderní, představuje totiž něco jako protest proti nenáviděným okupantům a Dáďa si ji moc přála. Tak proto se maminka poslední dobou zavírala vždycky v neděli odpoledne nahoře v pokoji a nikdo za ní nesměl. Proto prosila pana Molhance, aby jí sehnal u známého majitele textilní galanterie, různobarevné bavlnky. Ty totiž teď ve válce, stejně jako mnoho dalšího, nebyly běžně k dostání.
Na dně krabice je dopis, který Dáďa netrpělivě otevírá a čte:
Milá Dáďo, jak víš, dlouho jsem si kvůli tobě nechtěla dělat žádnou vážnou známost, natožpak abych se znovu vdávala, dokud jsi byla ještě dítě. V den, kdy dostaneš tento dopis, ti bude už šestnáct let, budeš skoro dospělá. Přeju ti všechno jen to nejlepší. Jak víš, chodí k nám na návštěvu už nějaký čas pan Molhanec. Prvně jsem se vdávala před sedmnácti lety u svatého Václava a nedopadlo to dobře. V den tvých dnešních narozenin budu mít svatbu s panem Molhancem na Městském úřadě na Smíchově. Na rozdíl od mé první, velkolepé svatby, to bude tentokrát obřad jen s dvěma povinnými svědky. Nikdo jiný se svatby nezúčastní. Snad se to tentokrát povede a s Vendou dožijeme až do konce života jednoho z nás. Věřím, milá Dáďo, že mě chápeš, a že se na mě nezlobíš. Pan Molhanec se nastěhuje k nám a ty, až ho líp poznáš, zjistíš, že je to hodný a slušný člověk, který tě bude mít určitě rád, jako vlastní otec. Tvá maminka
Dáďa dočetla dopis a měla pocit, jakoby ji někdo polil studenou vodou. Květiny na záhoně najednou nebyly už tak nádherně zářivé, jak se jí zdály být ještě před malou chvilkou. To snad nemůže být pravda, táhlo jí hlavou. Teprve za malý okamžik si uvědomila, že to, co maminka píše, je skutečnost, se kterou se nedá nic dělat a zachvátila ji panika. Vždyť jsme si v Jitřence tak krásně žili, co všechno se u nás teď změní a co bude se mnou? Jak mi tohle mohla maminka jenom udělat zrovna v den mých narozenin a proč mi to předem neřekla? Pan Molhanec že by měl být něco jako můj otec? Já přece svého tátu mám, maminka se mohla dávno vrátit k němu, ještě než se znovu oženil, a ne vdát se za někoho úplně jiného!
Jsou slzy v jejích očích způsobeny smutkem, zklamáním, nebo vzdorem? Asi od všeho trochu. Dáďa si ve svých šestnácti letech ještě neuměla představit, že jednou a nemusí to trvat ani moc dlouho, odejde třeba z domova, babička s dědečkem už nejsou nejmladší a její maminka nechce zůstat nakonec úplně sama. Kromě toho si Dáďa ještě tenkrát nebyla schopna a ani ochotna připustit, že její vlastní táta nebyl pro maminku nikdy solidní a seriozní partner. Oni dva se k sobě nehodili a žít spolu nemohli. Dáďa ale svého tátu miluje a bezvýhradně obdivuje, a v den svých šestnáctých narozenin považuje maminčin nový sňatek za zradu nejen na sobě, ale i na svém tátovi.
xxx
V průběhu dalších let a událostí s nimi spojených, se Dáďa přesvědčila, že maminka měla pravdu v tom, že pan Molhanec je opravdu hodný a slušný člověk. Za tátu ho sice nikdy úplně nepřijala, zato všechny čtyři její děti ho považovaly za nejobětavějšího a nejmilovanějšího dědu, jakého jim osud mohl takhle nepřímo přihrát.
