8 * Válečné časy
Až do své svatby s Máňou v roce 1940, bydlel Venda s rodinou bratra Vlastimila v Horních Mokropsech v části zvané Chaloupky. Po svatbě se přestěhoval do Jitřenky, kde se tím pádem zaběhnutý řád změnil.
Dosud Máňa s dcerou Dáďou chodily do horního bytu jen spát, jinak trávily veškerý čas dole. Všichni tam společně jedli, Dáďa se u babičky v kuchyni učila, v téhle kuchyni se ostatně odehrával teď za války veškerý život domácnosti, včetně společného pravidelného poslechu zakázaného vysílání z Londýna, které bylo Čechy označováno pojmem „kromě-říš“. V rodině se dodnes traduje, jak babička vyzývala před každou relací vnučku: „Pusť ven psy, ať víme, kdyby někdo šel.“ Za poslech Londýna hrozil totiž trest smrti.
Dáďa odmítla na navyklém běhu života kvůli maminčině druhé svatbě cokoliv měnit, ale maminka Máňa s Vendou se přestěhovali nahoru, do bytu zařízeného po první maminčině svatbě. Máňa začala opět vařit ve své původní kuchyni, většinou ovšem jen v neděli, stále ještě pracovala v Praze v obchodním domě a spolu s Vendou se vraceli domů až pozdě večer, babička na ně proto většinou pamatovala s teplou večeří.
Dědeček si od počátku války zvykl trávit čím dál častěji veškeré všední dny v Praze, nebo na služebních cestách a domů do Mokropes se vracel až v sobotu odpoledne. V neděli už zase pospíchal na nádraží a vracel se na celý týden do Prahy. To se nelíbilo babičce a často prorokovala: „Mně se to s tím Karlem nechce líbit, já ho znám, v tom bude určitě zase nějaká ženská.“ Máňa se snažila matce takovéhle myšlenky vyvracet, ale sama měla pochybnosti také. Pamatovala si dobře z dětských let na kravály kvůli tehdejší otcově milence.
Od té doby, kdy se rodina přestěhovala z Prahy do Horních Mokropes, zdálo se, že vysněná vila dědečkovi napravila hlavu. Domů vozil dostatek peněz, dbal, aby manželce, dceři ani vnučce nic nechybělo a choval se, jako nejlepší manžel, otec a dědeček. Rodina v Jitřence se tedy nakonec smířila i s jeho novým návykem, trávit většinu času mimo domov.
Dědeček měl dva mladší obchodní partnery, pana Havelku a pana Petránka. Společně rádi navštěvovali kavárny, s panem Havelkou často přicházela také jeho mladá, hezká manželka Amálie, zvaná Malča. Dědeček prvně uviděl Malču hned na začátku spolupráce s panem Havelkou, když k nim byl pozván na večeři. Malča později ráda zaníceně vyprávěla, jak setkání probíhalo: „Dodělávala jsem večeři, už zbývalo jen zavařit nudle do polévky. Měla jsem na sobě tmavomodré šaty a přes ně krajkovou zástěrku. Když Karel zazvonil, šla jsem otevřít a viděla jsem před sebou vysokého elegána, který se mi na první pohled líbil. To jsem ovšem ještě netušila, že tenhle člověk se jednou stane mým osudem.“ Malča taky nikdy neopomněla dodat, jak Karel tenkrát poté, co jí políbil ruku, prohlásil: „Milostpaní, vy jste tak okouzlující, váš manžel je šťastný člověk!“
Tuto dědečkovu poznámku k Malčičce, jak ji později oslovoval, nelze v tomto případě chápat výhradně jako zdvořilostní frázi. Ona Malča byla totiž opravdu velice hezká, ale kromě toho Karel hned zpozoroval, že je úplně z jiného těsta, než jeho Julie. Malča byla společenská, usměvavá a rozhodně nezkazila žádnou legraci. Naproti tomu, babička Julie nesnášela návštěvy a nejlépe se cítila doma, mezi svými. Pokud bylo nezbytné někoho přece jenom přijmout, chovala se rezervovaně, čímž dávala najevo, že návštěvník je vítán jen odsaď podsaď.
V Jitřence nebyla bída o jídlo ani teď, za války. Venda měl známé obchodníky, takže sehnat potraviny nebyl pro něj ani při Němci zavedeném lístkovém systému problém. Hladem tedy rodina netrpěla, jinak samozřejmě ani v Jitřence nebyly válečné časy nijak veselé. Všude kolem se zatýkalo, pro Vendova nejmladšího bratra Frantíka si jedné zimní noci v roce 1941 přišlo gestapo, někdo ho udal, že shání potravinové lístky pro lidi v ilegalitě. Nejprve byl poslán do Malé pevnosti v Terezíně a po čase do drážďanského vězení.
Nejhorší časy zavládly po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942. To zatýkání a popravy bez soudů nebraly konce. Dádina kamarádka jednoho večera přiběhla do Jitřenky s pláčem; jejího otce, vysokého úředníka ministerstva zemědělství, zatkli Němci přímo v kanceláři a s několika dalšími kolegy byli okamžitě odvezeni na střelnici v Kobylisích a popraveni. Rodina neměla ani ponětí o tom, že se otec spolupodílel na zajišťování jídla a jiných potřeb pro rodiny napojené na atentátníky.
Strach vládl všude, nikdo si nebyl jist, zda na něj také nepřijde udání, třeba i pro nějakou zdánlivou maličkost. Obavy se nevyhnuly ani Jitřence, vždyť Venda přece vozil načerno získané potraviny a kontroly byly i ve vlacích!
„Dáďo, dole u vrátek někdo zvoní, jdi se tam podívat,“ vyzvala babička vnučku. Bylo to krátce po Heydrichiádě a Dádě, sbíhající dolů se schodů se zatajil dech, když u vrátek spatřila člověka v četnické uniformě s jízdním kolem po boku. „Nazdar Dáďo, pamatuješ se ještě na mě?“ Dádě spadl kámen ze srdce, poznala totiž bývalého staršího spolužáka Frantu z měšťanky v Radotíně.. Toho Frantu, který o ni o školních přestávkách jevil zájem, z její strany ovšem neopětovaný. Nikdy netoužila Frantu znovu potkat, teď ho ovšem viděla rozhodně radši, než nějakého cizího četníka. „Ty jsi, Franto, teď u četnictva? A co tady, prosím tě, děláš?“ Divila se Dáďa nezvyklé návštěvě. „Jedu tě varovat, tady v Horních Mokropsech se v nejbližších dnech chystá šťára, nevím sice u koho, ale jestli máte něco doma, co by se Němcům nemuselo líbit, radši s tím něco udělejte. Měj se dobře, rád jsem tě viděl,“ a nezvykle vážný Franta už na nic nečekal, nasedl na kolo a odjel. Té noci měli babička, maminka i Venda napilno, dědečkův revolver musel z domu, až do květnové revoluce zůstal zakopán nahoře na zahradě pod jednou z břízek. Za přechovávání střelných zbraní, hrozil totiž trest nejvyšší. Přestože Jitřence se nakonec šťára vyhnula, přesvědčila se Dáďa, že i nechtěný nápadník se může někdy zatraceně hodit.
Jednoho podzimního dne v roce 1944 maminka Máňa vyhledala dědečka v Praze, nepřijel totiž v sobotu domů a neobjevil se ani v neděli. „Tati, co to má znamenat, babička je doma celá nešťastná, bojí se, že se ti něco stalo.“
„Máňo, stalo se něco hrozného, Havelku minulý čtvrtek zatklo gestapo, nic víc o tom nevím ani já, ani Petránek, dokonce ani Malči ne. On si Havelka už dávno začínal s komunistama, já jsem ho pořád varoval, ať s tím dá pokoj,“ informoval rozčíleně šeptem dědeček svou dceru u stolku úplně vzadu v kavárně Slávie. „To je hrůza,“ rozhlédla se mimoděk Máňa, jestli je někdo neposlouchá. Zdálo se, že si jich nikdo nevšímá, tak potichu pokračovala: „Proč jsi ale nepřijel do Mokropes?“ Otcova odpověď ji vyvedla z konceptu: „ Víš, ona Malči se teď doma sama bojí, rozhrabali jí celý byt, co kdyby přišli znova. Pochop to, je celá vyděšená, tak jsem se nabídl, že pár dní zůstanu u ní.“
„Tati, tohle doma nesmím říct a ty koukej v sobotu přijet, to ti není babičky líto, já se ti divím!“ Máňa už na nic nečekala, rozčíleně si nasadila klobouk a bez pozdravu odešla z kavárny. Doma se o svém setkání nezmínila, dědeček v sobotu přijel tak, jak bylo zvykem a v Jitřence šel život dál svou cestou. V květnu pětačtyřicátého roku skončila válka a zdálo se, že už všechno bude jen a jen dobré.
„Já mám určitě něco v břiše, podívej se, Máňo, jakou tady mám obrovskou bouli!“ Maminka Máňa se vyděsila, něco takového ještě neviděla. „Zítra musíš do Dobřichovic k Firstovi, hned ráno vlakem v osm.“ Zkušenému praktikovi, jakým byl doktor First, bylo všechno jasné: „Milostpaní, musíte zítra do Prahy na Karlovo náměstí, já tam zatelefonuju, mám tam známého lékaře. Nemusíte se obávat, nic to není, bude stačit pár ozáření, ono se to vstřebá a všechno bude zase v pořádku.“
Babička začala jezdit do Prahy na ozařování, dokonce se jí zdálo, že boule se opravdu zmenšuje. Jenom trochu, ale už je to určitě na dobré cestě!
„Váš pan doktor tady dneska není, tak se na vás podívám já, jsem doktor Hrubý a jen tady zaskakuju,“ představil se babičce mladý lékař a prohmatal jí břicho. „Proboha, ženská, proč vás tady ozařují, vám ozařování nepomůže! Je po válce, v nemocnicích je všeho fatální nedostatek a tady se zbytečně plýtvá!“ Tohoto říjnového dne se babička vrátila domů s pláčem.
Dědeček jel do nemocnice s úplatkem, Dáďa sbírala kopřivy a vařila z nich čaj. Prý je to na takovou zhoubnou nemoc účinné. Jak se ta nemoc jmenuje, si nikdo v rodině netroufl ani vyslovit. Lékaři ji ostatně nepojmenovali také, před příbuznými se ovšem netajili tím, že je to vážné.
„Já už s vámi nebudu letošní Vánoce trávit, tak jsem se na ně těšila, budou to první poválečné,“ babička už celé dny jen polehává na kuchyňském gauči, chce být s rodinou pohromadě. Maminka Máňa dala v obchodním domě výpověď a o babičku pečuje společně s novou služebnou Růženou. „Mami, budeme na tebe na Štědrý den myslet, rozsvítíme svíčku a na tvé místo dáme příbor, jako kdybys byla s námi,“ zapomněla se Máňa a svou neobratností nechtěně vyjevila pravdu. Snažila se sice okamžitě o nápravu, „nebude to tak zlé, ty tady ještě dlouho budeš, ty nám všem ukážeš!“ Nebylo to ale nic platné, babička už ničemu nevěřila.
Vánoc se babička nedočkala, zemřela v listopadu, necelých pět týdnů před Štědrým dnem 1945, ve věku šedesáti pěti let. Dědeček hned po pohřbu na mokropeském hřbitově odešel na nádraží a odjel do Prahy za Malči. Svou vysněnou vilu Jitřenku nechal přepsat na dceru Máňu a nikdy už se natrvalo do ní nenavrátil.
