10 * A byla svatba veliká…
Skutečně, byla to velká a slavná svatba. Dáďa byla skrz naskrz duše romantická a tomu odpovídaly přípravy na ten slavný den. Dlouho před termínem svatby, který byl stanoven na říjen roku osmačtyřicátého, uklízela služebná Líza s posluhovačkou paní Andrlovou Jitřenku odspoda až po půdu. Bílé dlouhé svatební šaty padly Dádě jako ulité, jak jinak, vždyť byly šity ve vyhlášeném salónu Podolská. Šifónový závoj, lehký jako dech, byl přesně dle Dádiných představ zhotoven ve známém modistickém závodě na Václavském náměstí. Ale co účes? Budou odbarvené blond vlasy, které si Dáďa nechala odbarvit hned po skončení války, ladit dobře k bílým svatebním šatům a závoji?
„Dádičko, podle mého názoru to chce obarvit vlasy zpátky na tvůj hnědý přírodní odstín. V těch světlých vlasech a bílém oblečení bys byla bledá, dej na mě,“ radila Malči Havelková, s kterou Dáďa problém účesu řešila. Malči ještě dodala: „Kromě toho nevěstu má zdobit přirozenost.“ Dáďa na Malči v mnoha ohledech dala, dědečkova přítelkyně se jí zamlouvala pro šarm a praktický přístup k životu. Ostatně, na milost ji po prvotním naprostém odsouzení, vzala nakonec i maminka Marie, která byla s Malči stejně stará. Na svého otce se dlouho zlobila, nemohla mu odpustit, že s Malči si začal ještě za života babičky, v době, kdy se ještě dalo předpokládat, že manžel Malči se z koncentráku přece jen vrátí. Dědeček se po smrti babičky ke své přítelkyni přestěhoval a společně užívali života tak, jak by si to byl dědeček představoval už dávno. Scházeli se s řadou přátel, rádi zašli na operetku na Fidlovačku a celé léto trávili v Jizerských horách, kde dědeček koupil v Josefově Dole po odsunutých Němcích bývalý hotel zvaný Lesní zámeček. O svém manželovi, který byl za války odvlečen do koncentračního tábora, neměla Malči ani po konci války žádné zprávy. Jednou ročně jezdila do Terezína na tryznu pořádanou na počest umučených vězňů. Po pravdě řečeno, už si ani nedovedla představit, že by se manžel vrátil. Nic jí nechybělo ke spokojenosti; vlastně přece jen ji jedna věc trápila, nemohla se provdat za milovaného Karla, přišla by totiž o svůj slušný důchod po protifašistickém bojovníkovi, který zahynul v koncentračním táboře. Naštěstí, její známí měli pochopení a mluvili o ní, k jejímu velkému potěšení, jako o paní Holubové, ačkoliv byla ve skutečnosti Havelková. Malči byla zkrátka a dobře nekomplikovaná osoba a Dáďa si ji opravdu oblíbila a mnoho věcí s ní probírala. Není proto divu, že i teď, před svatbou, se na ni obracela tu a tam s prosbou o radu, měla pocit, že pohodová Malči má k ní blíž, než přísná a mnohdy nepříjemně rázná maminka Marie. Dáďu vychovávala celé dětství babička, ta na ni nikdy nedala dopustit, to ona pro ni šetřila peníze, aby jak prohlašovala, „Dáďa měla jednou na služebnou“. Pod babiččinou láskyplnou péčí se z její vnučky rozhodně nestala praktická osoba, víc, než cokoliv jiného, se z ní stala rozmazlená slečinka a to se mamince Marii pranic nelíbilo. Nepřipouštěla si přitom, že vlastně ona sama kdysi svým rozhodnutím nastoupit do práce, ponechala svou dceru na starost babičce.
V Jitřence došlo ještě před svatbou k zásadní změně. Maminka Marie s Vendou se přestěhovali dolů, do bytu po babičce a dědečkovi. A pro Dáďu s Mirkem byl zařízen byt v patře, kde jeden pokoj i nadále obývala služebná Líza. Tu Dáďa nijak zvlášť nemilovala, na rozdíl od maminky Marie, která na ni nedala dopustit. Líza byla opravdu šikovná a vzhledem k čím dál častějšímu vytížení Marie v obchodě, vedla tahle služebná vlastně sama celou domácnost. „Z Lízy si vezmi příklad, ta se umí otáčet,“ předhazovala často maminka Marie své dceři. „Tobě všechno trvá nekonečně dlouho, zatímco Líza je jako vítr, ještě, že ji mám, na ni se můžu opravdu se vším spolehnout! A to se chceš vdávat a mít plno dětí, tvoji domácnost si tedy nedovedu představit.“ A Líza, vědoma si svého výsostného postavení v rodině, chovala se skutečně k Dádě velice často nadřazeně, dá se říct až pohrdavě.
„Já mám někdy pocit, že jsem pro maminku něco míň, než naše služebná,“ stěžovala si často Dáďa svému Mirkovi s pláčem. „Líza rozhoduje o všem, maminka jí dá vždycky za pravdu, vždyť já tady vlastně poslouchám služebnou, která mi dokonce předhazuje, že nás naši budou živit, než ty dostuduješ! Kdyby to viděla babička, ta by se divila. Ta žila jenom pro mne a takhle mě urážet a ponižovat, to by nikdy nedovolila!“ Mirek ji utěšoval: „Neboj se, jakmile se vezmeme, budeme si všechno dělat po svém a celá Líza, ať nám vleze na záda! Tvoji rodiče nám nabídli, že nás zatím podpoří a Líze do toho nic není!“ Takhle a podobně promlouval Mirek a na adresu služebné používal většinou daleko ostřejších výrazů, než je zde možno uvést.
Ať už byly vztahy mezi obyvateli Jitřenky jakékoliv, na zdárném průběhu svatby se podíleli všichni a na výsledku se to projevilo. Svatba se vydařila, v Mokropsech se o velkolepém svatebním průvodu od Jitřenky do blízkého kostela sv. Václava mluvilo ještě dlouho.
„Představte si, oni měli najatého číšníka, který na hostině u nich ve vile obsluhoval hosty, a že jich bylo, říkala to Andrlová, ta s jejich Lízou všechno to jídlo vařila,“ informovala jedna ze sousedek hlouček ženských druhý den před krámem pana Blahovce. „Jo a taky si zaplatili strejčka Křópala, aby je bavil, to si holt někdo žije,“ přisadila si další místní drbna a pomstychtivě dodala, „však on Venda Molhanec ten jeho krám taky nemusí mít navždycky, říkal náš mladej, že nakonec dojde i na tyhle živnostníky, dyť to sou přeci taky vykořisťovatelé, ne!“
Zatím ale zůstalo všechno při starém, Venda s Marií si vedli v obchodě víc, než dobře a Dáďu s Mirkem nejen, že živili, ale ani jinak na nich nešetřili. V tomhle byla maminka Marie velkorysá, a když jí dcera tři měsíce po svatbě oznámila, že je v jiném stavu, prohlásila Marie: „No co, živíme vás, tak k tomu přibereme i to dítě, s tím si nedělej starost.“ Nutno podotknout, že Dáďa si opravdu žádné starosti nepřipouštěla a společně s manželem očekávali s nadšením narození svého prvního potomka.
