Marcela-Matějková-story

Po skončení obecné školy rozhodovala rodina, co s Dáďou dál. „Chce být učitelkou, tak nejlepší bude měšťanka a pak učitelský ústav,“ rozhodl dědeček. Babička souhlasila: „Máš pravdu, kdyby šla na gymnázium, musela by jezdit až do Prahy, na to je ještě malá. Měšťanka v Radotíně, to bude ono. Ve statku u Mejstříků jí dojednám obědy, aby se pořádně najedla, když bude mít odpolední školu.“

Dáďa začala jezdit vlakem do měšťanky do Radotína. Líbilo se jí to, najednou se vymanila z nudy, která ji ve Všenorech obklopovala. Nově nabytá svoboda jí ale přinesla ještě něco pro ni daleko podstatnějšího. Se svým tátou Julou se teď mohla setkat v Radotíně kdykoliv a hlavně, bez dozoru někoho z domova. Táta sedl na Smíchově na vlak, ty dvě stanice – Velká Chuchle, Radotín, byly jako nic. Jednou se táta objevil znenadání před školou, pak už se stalo nepsaným pravidlem, že na ni tu a tam čekal. Dáďa nikdy předem nevěděla, kdy to bude, na přesné plánování byl její táta Jula příliš velký bohém. Zkrátka a dobře, když ho to napadlo a měl zrovna čas, tak sedl na vlak a jel za svou dcerou.

Dáďa se nemohla nikdy dočkat konce vyučování v očekávání, že před školou třeba uvidí vysokou tátovu postavu. O to větší zklamání bylo, když otec nedorazil. Když ho v parčíku před školou zahlédla, věděla, že dnešní den si do deníčku, který si psala od dětských let, označí jako den sváteční.

„Máma, ani nikdo doma, nemusí vědět, že jsem tady byl,“ nabádal táta Dáďu. Věděl totiž, že tahle setkávání by se v Jitřence nesetkala s přílišným pochopením. „Táto, to víš, že nic neřeknu,“ dušovala se Dáďa, „vždyť je to naše tajemství.“

Z učitelského ústavu nakonec nebylo nic. Po Mnichovu, když obsadili Němci naše pohraničí, přesídlila do vnitrozemí spousta Čechů ze zabraných území, mezi nimi mnoho učitelů. Ženy učitelky musely uvolnit svá místa ve školách mužům, také na učitelské ústavy přestala být děvčata přijímána. Dáďa, která právě v té době ukončila měšťanku, musela uvažovat, co bude dělat dál. Tentokrát to rozhodla babička: „Nejlepší bude rodinná škola, tam se Dáďa naučí vařit a vůbec hospodařit, to se holce nikdy neztratí. Teď je doba nejistá, ale až se to uklidní, uvidíme, co s holkou dál.“

V patnácti letech nastoupila Dáďa v Praze do rodinné školy. Z domova neměla žádné zkušenosti s prací v domácnosti, protože babička se služebnou Fančou a s paní Andrlovou veškerou práci zvládly samy. Dáďa byla romantická dívka, rozhodně nebyla praktický typ. V rodinné škole si proto zpočátku připadala, jako páté kolo u vozu. Všelicos se přesto, díky dobrému vedení praktických učitelek, naučila. Už po roce kuchala a porcovala na Štědrý den samostatně kapra, vařit se naučila velice dobře. V rodinné škole postupovala děvčata při výuce vaření podle kuchařské knihy Marie Janků – Sandtnerové a Sandtnerce, jak se téhle knize všeobecně říkalo, zůstala Dáďa věrna jednou provždy.

Doma Dáďu intelektuálně rozhodně nikdo nevychovával, po materiální stránce měla však všechno a ani na nedostatek lásky si nemohla stěžovat. Dědeček byl ovšem doma jen v sobotu a v neděli, maminka přijížděla z práce pozdě večer. Babiččino vzdělání spočívalo pouze v několika málo ročnících církevní školy a literatura, nebo výtvarné umění, to všechno jí připadalo, jako ztráta času. O Dáďu se bála, nějaké courání po vesnici rozhodně nepodporovala. Nejraději svou milovanou vnučku viděla stále ve své blízkosti. Dáďa se sama s babičkou a služkou Fančou ve vile uprostřed velké zahrady cítila osamocená, přátelství s vrstevníky začala nahrazovat četbou.

„Zase ležíš v těch románech, ještě si zkazíš oči, dělej radši něco pořádného. Umíš všechno do školy? Jestli jo, tak si opakuj slovíčka z němčiny,“ hartusila babička. Dáďa těch řečí příliš nedbala a jak mohla, zmizela zase někde s knihou. S Karlem Klostermannem prožívala osudy a tradice šumavských horalů, tak naprosto odlišné od života ve vile nedaleko Prahy. Pražské měšťanské prostředí minulého století ji zase okouzlilo v románech Karoliny Světlé.

Zcela nové obzory se Dádě otevřely poté, co začala dojíždět do rodinné školy do Prahy a to zejména díky otci. Jejich schůzky pokračovaly, jen místo setkávání bylo daleko zajímavější, Radotín byl nahrazen Prahou. V této době začal Jula svou dceru vychovávat podle svých představ. „Dáďo, ty jsi ještě nebyla na Vyšehradském hřbitově?“ Podivoval se. „Tak to musíme napravit. Dovol se maminky, teď už snad nebude mít nic proti tomu, aby ses se mnou tu a tam setkávala. Vždyť už ti je, proboha, patnáct. Příští čtvrtek tady na tebe počkám a vyrazíme, ať poznáš konečně Slavín.“

Maminka sice nadšena nebyla, ale nakonec svolila. „Ostatně, ať se ti táta taky trochu věnuje, nemá přece jenom ty své dva kluky. Bude jen dobře, když od něj něco pochytíš, hloupý člověk to rozhodně nikdy nebyl. Škoda, že je tak strašně nespolehlivý a korunu neudrží. Buď ráda, že máš mě, babičku a dědečka,“ neopomněla poznamenat a dodala: „No tak tedy jo, ve čtvrtek máte školu jen dopoledne, courej si s pánembohem s tátou po Praze.“

Přes všechny maminčiny řeči Dáďa tátu obdivovala, vždyť uměl tak báječně vyprávět o historii Prahy a o významných osobnostech národního obrození. Se zájmem ho poslouchala a postupně si začala shánět o Praze knihy podle tátova doporučení. Národní obrození se stalo jejím koníčkem na celý další život.

„Dáďo, příští čtvrtek půjdeme spolu do Jungmannovy ulice k jedné zajímavé paní. Už jsem to s ní domluvil. Myslím, že se ti tahle návštěva bude líbit,“ prohlásil táta jednoho zářijového dne.  Nemýlil se, Dáďu avizovaná návštěva v obchodě paní Mužákové-Janovské nadchla a zanechala v ní nezapomenutelnou vzpomínku. Předně ji oslnilo tátovo sdělení, že majitelka obchodu je přímá příbuzná Karoliny Světlé a současně vzdálená příbuzná jejich rodiny Janovských. Neméně ji okouzlilo zboží, s kterým paní Mužáková-Janovská obchodovala. Byly to originální národní kroje, ubrusy a dečky, všechno ručně vyšívané.

„Táto, já jsem tak šťastná, že jsi mě sem vzal, to bude maminka koukat, až jí to všechno budu vyprávět, ona je velká obdivovatelka našich českých a slovenských krojů. To ti bylo krásné vloni na sletu, když se každý ze Sokolů, kdo měl tu možnost, oblékl do průvodu do nějakého národního kroje, já jsem měla kyjovský a maminka chodský. Škoda, táto, že ses na nás nepřišel podívat,“ litovala Dáďa a dodala smířlivě: „Maminka o tobě taky někdy mluví hezky, nemysli si. Třeba když jsi nám oběma obstaral sezení v okně Poštovní spořitelny při pohřebním průvodu prezidenta Masaryka, to maminka tenkrát říkala, že ti je za tu ochotu opravdu vděčná.“

Táta Jula byl v Poštovní spořitelně na Václavském náměstí zaměstnaný a tuhle možnost své bývalé manželce a dceři skutečně zajistil. Dáďa nikdy nezapomněla na slova, která jí otec tenkrát řekl: „Dádinko, jen si všechno zapamatuj, T. G. Masaryk byl velký člověk.“ Dáďa se nicméně před nikým nezmínila o zklamání z toho, že táta s ní a s maminkou nekoukal na pohřeb ze stejného okna. Seděl totiž v okně o patro výš se svou manželkou.

Po více než sedmdesáti letech napsala Dáďa své nejstarší dceři:

„Když T. G. Masaryk zemřel, procházel smuteční průvod Prahou, a pak byla rakev naložena na vlak a odvezena do Lán, kde byl pan prezident pohřben. Můj otec byl zaměstnán v Poštovní spořitelně na Václavském náměstí a tak jsme i my, rodinní příslušníci, seděli v oknech spořitelny, když pohřební průvod procházel Prahou. A v těch dnech napsal Jaroslav Seifert verše: „To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě. Za sto let možná děti našich dětí budou teskně vyprávěti o šedém ránu 14. září, na věky označeném v kalendáři – to kalné ráno, to si pamatuj mé dítě.“ Já se sama tomu divím, jak si to všechno po těch sedmdesáti letech pamatuji.“

„Dáďo, vyřiď mamince, že jsem vystál frontu a podařilo se mi koupit na 28. října tři vstupenky na Libuši do Národního, půjdeme tentokrát jen my tři – ty, já, a tvoje maminka. Nezapomeň, v půl sedmé se sejdeme ve foyer.“

Máňa měla zase jednou důvod svého bývalého manžela chválit, do Národního divadla se s Dáďou těšily obě. Němci se už od března roztahovali v Praze a tohle byla skvělá příležitost připomenout si při hudbě Bedřicha Smetany sounáležitost ke svému národu.

Divadlo bylo toho večera plně obsazené slavnostně naladěnými lidmi, prázdné nezůstalo jediné sedadlo. Dáďa byla rozechvělá z toho, že je s oběma svými rodiči v divadle a ještě k tomu v tak slavný den - na výročí vzniku republiky, která již půl roku neexistovala! Když ke konci opery Marie Podvalová v roli Libuše zpívala proroctví „Můj drahý národ český neskoná, on neskoná, on pekla hrůzy šťastně překoná!“, povstala Dáďa spolu s ostatními v hledišti a vyslechla proroctví vstoje. A pak na konci opery, když bylo představení ukončeno manifestačním zpěvem národní hymny „Kde domov můj“, nikdo v divadle se neubránil slzám. Při odchodu řekl táta Jula mamince Máně: „To byl pro Dáďu velký zážitek, na to nikdy nezapomene!“ A měl pravdu, tato událost byla jedním ze střípků, který vytvářel Dádino velice silné národnostní cítění.

Po válce, v roce 1947, se Julius Janovský zapsal na Karlovu univerzitu v Praze, fakultu filosofickou, ke studiu dějin umění. Studium dokončil, promován byl in memoriam poté, co v roce 1953 ve věku 53 let zemřel.

Dcera Dáďa se scházela se svým otcem do poslední chvíle, o jeho náhlé smrti se však dozvěděla čistě náhodou až od Julových kolegů, když za tátou zašla do kanceláře, tak jako často před tím. Na pohřbu stála zcela osamocená, manželka i synové jejího táty ji ostentativně ignorovali, ačkoliv ji dobře znali.

Dáďě zbyla na tátu památka – drobná knížka „Smíchov v době Arbesově“ s krásným otcovým věnováním „Své milé Dádě - aby věděla, až táty nebude! 23 března 1946“.

Julius Janovský byl dlouholetým členem Klubu přátel starého Smíchova, který mu v roce 1946 vydal knihu „Smíchov v době Arbesově“, jednalo se o první svazek knižnice Smíchovské pomněnky. Mezi Osobnosti Prahy 5 byl zařazen v roce 2008.