Jdi na obsah Jdi na menu
 


Fenomén Hlaváček

 

Je začátek roku 1965. Sedíme v našem ústeckém bytě, tak jako vždy u stolu s neuklizeným nádobím od večeře, a družně klábosíme o tom, co den přinesl. Máma se rozčiluje na ředitele školy, kterému dělá od minulého měsíce sekretářku. Malý bráška Martin je plísněn za fakt, že dnes byl spatřen sousedkou, jak šel do školy v bačkorách. Já se přiznávám, že mi hrozí ředitelská důtka. Zorganizovala jsem totiž útěk z autoopraven, kde se při studiu gymnázia učíme na automechaniky s cílem přiblížení se dělnické třídě. Jen sestra Danda je nezvykle tichá a vážná. Její kamarádka má rakovinu a dnes jí v místní nemocnici amputovali nohu.
A do toho najednou dlouze řinčí domovní zvonek. „No to nám ještě chybělo, kdo to může být?“ Diví se máma a neochotně vstává od rodinného stolu. Slyšíme mužský hlas a máma přivádí do kuchyně neznámého tmavovlasého muže. Táta překvapeně vstává a vítá příchozího. A tak poznáváme pana inženýra Hlaváčka, starého mládence, velkého bonvivána, muže v nejlepších letech.
Náš táta ho potkal náhodou v ústecké pivnici Svět, kdysi spolu pracovali v cukrovaru. Táta ho pozval poté, co spolu vypili několik plzní. Pozval ho bez stanovení konkrétního data, tak jak to bývá v hospodě zvykem. „Určitě se někdy stav, představí tě své rodině.“
Máma se omlouvá za nepořádek s tím, že to je jen dnes, jindy je vždy uklizeno. Panu Hlaváčkovi nepořádek očividně nevadí, sedá ke stolu, ze světlé vepřovicové aktovky vyndává velkou bonboniéru a láhev červeného vína. Táta dospělým nalévá, trochu dostanu i já a mí mladší sourozenci se pouští bez pobízení do bonboniéry. Pan Hlaváček do rodiny dokonale zapadá a zapojuje se ihned do hovoru připomenutím svých zkušeností se studentskou recesí, s rakovinou u dětí i s vydřidušskými řediteli škol a jinými zaměstnavateli. Poslední vlak do Lovosic odjíždí ve dvě třicet ráno. Pan Hlaváček ho dobíhá v poslední minutě.

image001.jpg

Druhý den se zabýváme velkým vlčákem, který se k Dandě přidal, když se vracela ze školy. Vlčák má hlavu rozštípnutou sekerou. Nedávno byl stanoven poplatek za psy a mnozí lidé se svých věrných psích přátel koukají zbavit. Táta psovi, kterého pojmenováváme Rek, vymývá krvácející ránu. Psa to bolí a pálí, ale vděčně na nás pohlíží smutnýma očima. V tom zvoní zvonek a přichází, no hádejte kdo: Přece pan Hlaváček. Hned se s námi zapojuje do péče o nešťastné zvíře, hlavu mu zručně obvazuje a pes usíná. Pan Hlaváček opět stihne vlak ve dvě třicet a slibuje, že se zítra přijde podívat na psího maroda.
Samozřejmě se dostaví, ale nás nachází v truchlivé náladě. Rek už totiž nežije.
Po této příhodě se pan Hlaváček stává opravdu blízkým přítelem rodiny. Někdy se máma sice při zazvonění vyděsí a běží ke dveřím s výkřikem: „No to přesahuje všechny meze, to je snad zase už Hlaváček,“ ale jakmile se host usadí na svém místě v kuchyni, zapomene i máma na své předchozí rozladění. Pan Hlaváček se nikterak nepozastavuje nad nepořádkem panujícím v naší domácnosti. Naopak, pochvaluje si bezprostřední kouzlo našeho domova. Náměty hovoru nikdy nevyschnou, pan Hlaváček prožívá s námi všechny významné okamžiky. Nikdy nezapomene na kytku pro mámu, tátovi shání nedostatkové součástky do našeho starého tudora.

image002.jpg

Rodiče navštěvují kurzy tance pro dospělé. Při večeři vyprávějí o tom, jak se naučili blues. Pan Hlaváček při další návštěvě přiváží gramofonovou desku s bluesovými nahrávkami, rodiče tancují po kuchyni a pan Hlaváček vyzývá k tanci mne. Stydím se, ale za chvíli už nám to jde dobře. Dodneška se mi vybavuje melodie i slova písně, kterou jsem měla z té gramodesky nejraději. „Vás mistr Blues, žádná ráda nemá, jste stále sám, smutný a zadumán, uprostřed nevlídných dnů…“
A pak jednoho dne táta připomněl: „Co je s Hlaváčkem? Nějak dlouho tu nebyl.“ Nikdy jsme ho už neviděli. Tak jak se objevil, tak také zmizel. Já i Danda jsme ostatně zanedlouho odešly studovat do Prahy, táta byl přeložen do cukrovaru v pražských Čakovicích a rodiče se přestěhovali do přiděleného bytu v Praze. Na pana inženýra Hlaváčka se ale zapomenout nedá. Byl příliš pevně zakotven do života naší rodiny. Ještě dlouho po jeho poslední návštěvě se u nás při zazvonění domovního zvonku používalo úsloví, „to bude asi pan Hlaváček.“ Zpočátku jsme ještě věřili, že by to mohl skutečně být on, ale později jsme ono rčení používali již jen s nadsázkou a s mírnou nostalgií.

image003.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář