Marcela-Matějková-story

Mína do školy nechodí ráda, soudružka učitelka Pravdová ji nikdy nepochválí, ať se Mína snaží sebevíc. Při minulé hodině ručních prací musela Mína jít na stupínek a ukázat uzel na niti, který se jí udělal, když přišívala háček a hákličku na kousek hadříku.

„Tady máte ukázku lajdácké práce. Vaše spolužačka si navlékla moc dlouhou nit. Pamatujte si: Dlouhá nit, krátký rozum. Teď si sedni, vypárej to a začni znovu. I když dobrou práci od tebe skutečně neočekávám.“

„Na příští hodinu si každý přinese papírovou vlaštovku, kterou si doma vyrobí. Jak ji vybarvíte, to je každého věc. Musí to ale být vodovými barvami.“ Učitelka sebere třídní knihu a bouchne za sebou dveřmi.

Ta Mína jí opravdu leze na nervy. Když se přistěhovali do cukrovaru, mysleli si její rodiče, že jsou nějaká sóda. Holt pan inženýr s paní inženýrovou! Na hasičský bál tehdy Mínina matka přišla v tyrkysové róbě pošité věnečky a přes to měla štólu z polární lišky. Dobře jí to řekla soudružka Vočahlíková, že na tohle tady nejsme zvyklí. Tak takhle tedy ne, soudružko. Budeš se muset přizpůsobit dělnické třídě.

Pak se inženýr i s manželkou přihlásili do místního pěveckého sboru pod vedením soudružky učitelky Pravdové. Bylo jim to doporučeno závodní radou, prý aby splynuli s občany. Zpívali docela dobře, ale veřejné vystoupení zkazily ty jejich malé holky. Když přišla na řadu písnička Uvázali kozu, obě dvě začaly zpívat sebou.

Máma si je posadila do první řady, tak to jejich hlasité zpívání bylo obzvlášť slyšet. Ale až holky nastoupí do školy, já jim to vytmavím, těší se učitelka.

Dočkala se. Starší Mína už je prvňačka. A soudružka Pravdová ji učí. Mína hezky čte a počítá, ale to písmo! A kdyby jenom písmo, ale co ruční práce a na ty učitelka klade největší váhu. Vždyť přece vystudovala dvouletou rodinnou školu, což ji umožňuje uplatnit se jako učitelka první třídy. Mína neumí přišít ani knoflík, máma ji zřejmě doma k ničemu nevede. Když vyšívají ve škole na kanavu, je to spíš ukované, než vyšité. Je to nešikovné trdlo, je přesvědčena pedagožka.

Mína už chodí do školy a ze školy sama, nikdo ji nevodí. Škola je od cukrovaru vzdálená jen pár kroků. Dneska se courá domů, co noha nohu mine.

Copak já za to můžu, že se mi udělal na niti uzel? Jarča měla přece taky uzel a Pravdová ji ještě litovala. Bodejť by ne, když maminka Jarči a učitelka jsou kamarádky. Alespoň Jarča se tím chlubí.

Všichni se mi smáli, když jsem stála sama na stupínku, jako na hanbě, cítí lítost Mína. Ale já se zlepším, budu se hrozně moc snažit a soudružka mě bude mít taky ráda jako Jarču, umiňuje si.

Sedí v kuchyni u stolu a vyrábí vlaštovku z bílé čtvrtky. Táta jí ukázal vlaštovku v atlasu ptáků. Je tmavá s bílým bříškem a červenou skvrnou pod zobáčkem.

Já ji ale udělám jinak, aby byla veselá, rozhodla se Mína. Křídla vybarvila svou oblíbenou sytě zelenou barvou, bříško jasně modrou. Takovou barvu očí má babi. Skvrnu pod zobáčkem vybarvila oranžovou.

Teď to nechám uschnout do rána. Třeba mě zítra soudružka učitelka pochválí, věří si Mína

Ráno opatrně zabalí vlaštovku do hedvábného papíru a vyrazí do školy. Na stole učitelky se už šikuje řada vlaštovek, všechny jsou vybarvené šedě, bříško mají bílé. Mezi nimi vesele zasvítí Mínin zeleno modro oranžový ptáček s podpisem autorky dole. Mína si sedá do lavice a rozechvěle čeká. Zdá se jí, že její vlaštovka je ze všech nejpovedenější, je taková pohádková! Už aby soudružka přišla, nemůže se Mína dočkat.

Učitelka nevěřícně zírá na svůj stůl. To snad ne, ona mi to dělá schválně. Ta holka se mi vysmívá, jinak to není možné. Doma ji proti mně štvou, to je jasné. Zelená vlaštovka, modré břicho, zelená vlaštovka, modré břicho, zelená vlaštovka, modré břicho…

Učitelce se zatmí v hlavě, mrzačí pohádkovou vlaštovku, nejdříve na zem padá hlavička s oranžovou skvrnou, pak jedno zelené křídlo, za ním druhé. Nakonec bříško modré jako babiččiny oči. Učitelka chce křičet, ale hlas ji zradí, jen sípe: Já ti dám, ty parchante jeden, zítra chci vidět tady ve škole tvoje rodiče! Co jim řeknu, to si za klobouk nedají!

xxx

Andělíčku, můj strážníčku, ať ta noc trvá pořád, ať už nikdy nemusím do školy. Prosím, zařiď, ať se ráno neprobudím… Míně se myšlenky pletou a pomalu usíná spánkem nešťastných a ponížených.