Jdi na obsah Jdi na menu
 


9 * Marné iluze

9. 3. 2011

Maminka Máňa už po babiččině smrti do obchodního domu nenastoupila. Venda nechtěl, aby se tolik honila, a tak jen občas vypomáhala v rodinné drogerii. Ostatně, elegantní, vždy perfektně upravená manželka, sedící za pokladnou, obchodu jen prospívala. Jak Máňa po letech vyprávěla svým vnoučatům, ke kadeřníkovi tenkrát, v těch zlatých časech, chodila každý týden, Venda si to přál. A kromě černé vystřídala na hlavě všechny barvy vlasů!

Vendovi se splnil sen, stal se úspěšným obchodníkem s vlastním podnikem, oženil se s dlouho obdivovanou ženou a z nejchudší části Mokropes se přestěhoval do vily. Co víc si mohl přát?

„Tati, potřebovala bych nějakou pěknou rtěnku, ukaž mi, co tu máš?“ Dáďa už vzala na milost druhého manžela své matky a dokonce ho nedávno začala oslovovat tati. Venda na nevlastní dceři rozhodně nešetřil, taky dnes ji vlídně vyzval: „ Pojď si vybrat, dostal jsem nové zboží, rtěnky jsou moc pěkné, zrovna tahle by se mi na tobě líbila, podívej. A tady ten šípr příjemně voní, je to úplná novinka, vem si ho taky.“  Šípr - Shipper, tak říkal Venda kolínské s plachetnicí na nálepce. Dáďa z drogérie odešla s balíčkem, ve kterém byla kromě rtěnky a voňavky, ještě růžová krabička s pudrem, na které se stkvěl nápis: „Drogerie, VÁCLAV MOLHANEC, Praha – Smíchov, Nádražní tř. 110“. Václav chtěl mít ve svém obchodě všechno pěkné, starý nábytek po bývalém šéfovi nahradil novým, krám vybavil moderní pokladnou a telefonem, za pokladnou sedávala jeho fešná manželka a elegantní balení zboží bylo poslední tečkou, pro kterou byl Vendův obchod oblíbený v širokém okolí.

Rok po skončení války se maminka s dcerou Dáďou vypravily na Jadran do Bašky Vody. Venda jet odmítl, měl pocit, že obchod by bez něj utrpěl újmu, ačkoliv měl k dispozici příručího a učně. „Drnek s Jindrou by to tady zvládli, tím jsem si jist, hlavně na Drnka je spolehnutí. Ale přece jenom si u toho budu radši sám.“ Odjely tedy samy dvě s Vendovým doporučením: „Uvidíte, jak se vám tam bude líbit, když tak si to klidně prodlužte, já vám pošlu další peníze.“ Samozřejmě se tam oběma líbilo, jak jinak. Počasí bylo krásné, hotel příjemný, moře teplé. A tak jednoho dne obdržel Venda telegram, na který ještě roky s úsměvem vzpomínal: „ Prachy došly, nové pošli! Zůstáváme. Děkuji Máňa.“ 

Venda byl velkým milovníkem moderních tanců, těch, kterým se říká latinskoamerické. Máňa zase ráda tancovala polku a valčík. Po válce bylo množství příležitostí, tak to střídali, jednou šli tancovat modernu, jindy zase klasiku. Večer zavřeli krám a šlo se, každou chvíli jinam.

Máňa s Vendou žili teď po válce hlavně prací a taky zábavou a moc si nepřipouštěli, že politická realita není taková, jak si ji v květnu 1945 vybájili. Prezident Beneš se sice z Londýna vrátil, ale v prvotním nadšení jaksi zaniklo, že přijel přes Moskvu a Košice, kde byla jmenována vláda, která byla po dohodě se Sovětským svazem levicovější, než bylo zdrávo.

Oba, Máňa i Venda, považovali návrat naší exilové vlády a hlavně návrat Beneše, za záruku pokračování poměrů první republiky a žádné starosti si nepřipouštěli. Dáďa v té době už měla známost se svým budoucím manželem Mirkem a ten situaci tak růžově neviděl. „Pane Molhanče, nemůžeme všichni s rukama založenýma čekat, jak to dopadne, komunisti jsou silnější, než si tady leckdo dokáže představit a derou se vehementně k moci.“ Venda reagoval na slova nastávajícího zetě při nedělních obědech se šibalským úsměvem: „Mirku, vy jste ještě mladý, nerozumíte tomu, i kdyby nakrásně to komunisti tady vyhráli, bylo by to jen nakrátko. Ti by neuměli vládnout, dejte na mě a vůbec, já patřím mezi živnostníky a ti musí být vždycky a za všech okolností nestraničtí.“

Maminka Máňa dávala za pravdu svému manželovi a po odchodu Mirka domů říkávala Dáďě: „Ten tvůj Mirek je nějak chytrej, myslí si, že když si ho ve Všenorech zvolili za předsedu národních socialistů, že je moudřejší, než papež. Chcete se brát, byt tady budete mít zadarmo, se živobytím vám pomůžeme, protože Mirek bude ještě kdovíjak dlouho studovat vysokou školu, když za války nemohl. Ať dá pokoj s řečma o  boji za svobodu a váží si dobrýho bydla!“

Vendův dávný kamarád Chvojka přijel jedné prosincové neděle neočekávaně do Mokropes svojí aerovkou, se kterou před válkou s Vendou procestovali Itálii. „Vendo, tady se to vaří, chystám se odjet, dokud je čas, rozhodl jsem se pro Texas, mám tam příbuzné, pojeď taky,“ napil se Chvojka kávy a tázavě pohlédl na přítelovu manželku, věděl totiž, že ona je krkem, který otáčí pomyslnou hlavou rodiny. „Samozřejmě že i s Máňou a s Dáďou,“ doplnil zbytečně, věděl víc než dobře, že Venda by bez manželky neodjel a ta by zase neodjela bez dcery. Maminka Máňa rozhodla okamžitě a bez zaváhání: „Tak to nepůjde, Dáďa se bude vdávat, svatba je v říjnu. Její nastávající začal po válce studovat na vysoké škole chemii, ta má prý teď velkou budoucnost. Kromě toho tady máme dům a obchod a my tedy rozhodně nebudeme házet flintu do žita, jako někteří.“ Jak maminka Máňa řekla, tak se stalo. Chvojka prodal  svůj obchod a koncem ledna osmačtyřicátého roku opustil republiku. Venda s Máňou a Dáďou zůstali.

 „ Milostpaní, utíkám vás varovat, dole na návsi se shromažďovala spodina ze statku a chystali se na to, že vás odsud vyženou!“ Paní Andrlová léta letoucí chodila do Jitřenky každý den mýt po obědě nádobí a jednou za tři týdny prát prádlo. V Jitřence se už cítila jako mezi svými, rozhodně neměla pocit, že je vykořisťovaná. Naopak, s penězi tady vydělanými se jí dařilo živit sebe i manžela, válečného invalidu z první světové války. „Prý jste jedni z těch, se kterými je potřeba zatočit,“ plakala paní Andrlová. „Naštěstí šel kolem Honza Slavík a rozehnal je, ale stejně si dejte pozor, hlavně v noci. Ježíšmarjá, čeho jsme se to dočkali.“

Na Jitřenku se žádný útok nakonec nekonal, možná si lidi ze statku uvědomili, jak štědře babička obdarovávala jejich děti při každé příležitosti, velikonocemi počínaje a Vánoci konče, o svátcích a narozeninách ani nemluvě. Kdo ví, rozhodně ji většina z nich před necelými třemi lety s úctou vyprovodila na mokropeský hřbitov.

„Gottwald slíbil, že drobné živnostníky neznárodní a já drobný živnostník jsem, tak tohohle se bát nemusím,“ přel se Venda při nedělním obědě s Mirkem. „Venda má pravdu a kromě toho to do půl roku praskne, komunisti se tu neudrží, to je jisté, vy to, Mirku, vidíte moc černě,“ přisadila si maminka Máňa.   

Nedávno, nově, elegantně, zařízená drogerie, vysněný obchod bývalého chudého kluka z Horních Mokropes, byl znárodněn v roce 1951. Návěstní štít s nápisem „DROGERIE – VÁCLAV MOLHANEC“ strhával na zem jednoho krásného jarního dne osobně Vendův učedník Jindra, mladý komunista.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kamarád z dětství

(cerekvičák, 15. 3. 2011 7:01)

Včera umřel Josef Kučera z Cerekvice, nedožitých 65 let.