Marcela-Matějková-story

Všechny prázdniny jsem se svými sourozenci trávila u prarodičů z maminčiny strany v Horních Mokropsech, později připojených k Všenorům. Dobřichovická čtvrť Brunšov byla oblíbeným cílem procházek celé naší rodiny. Jako malou mě tam v kočárku vozila máma, později jsme si s babičkou a mými sourozenci v penzionu Stejskal v letních nedělních odpoledních pochutnávali na zmrzlině. Ještě později jsem brunšovské vily z konce 19. a první poloviny 20. století obdivovala s manželem. Ovšem už bez zmrzliny, protože ve zrušeném penzionu Stejskal byl zřízen domov důchodců. Brunšovská zástavba nás okouzlovala zašlou slávou romantických vil uprostřed velkých zahrad. Bohužel, v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století byly již vily poněkud omšelé a zahrady zpustlé. Jak jinak, vždyť objekty navrhované význačnými architekty a stylově zařízené, byly rozděleny na malé byty. Ty byly přiděleny rodinám z městyse Dobřichovice. Ostatně stejně, jako tomu bylo ve vilách všenorských, potažmo i v naší Jitřence.

Na Brunšov jsme zavítali znovu až někdy kolem roku 2010. Překvapilo nás, že vily byly již ze značné části  opravené a zahrady udržované. Co nás ale překvapilo mnohem víc, to byly  cedulky naučné stezky na některých nemovitostech. Zde byla uvedena jména známých osobností obývajících tyto objekty v minulosti. Že ve vilách museli bydlet bohatí a vlivní lidé předminulého a minulého století, to nám bylo vždycky jasné. Ale o koho by se mohlo jednat, to jsme netušili. Mně utkvěl v paměti jen penzion Stejskal, zmrzlinu tam totiž mívali báječnou. Nyní jsme najednou viděli na jedné z vil cedulku se jménem generál Pellé. A vida, tady je cedulka se jménem F. X. Šaldy, tady zase žil generál Jan Syrový, který po válce tak nešťastně dopadl.

Letos v lednu jsme se s manželem a s mojí devětaosmdesátiletou maminkou vypravili do Dobřichovic zcela cíleně. Manžel totiž objevil v tisku zprávičku o výstavě Dobřichovice v architektuře konce 19. a první poloviny 20. století, která se koná do konce března 2013 v dobřichovickém zámku. Tady jsme díky fotografiím, původním stavebním plánům a popiskům k jednotlivým objektům, dokonale uspokojili svou zvědavost. Popis architektonické historie včetně připomínky jednotlivých stavebníků nás přenesl do doby největší slávy rezidenční čtvrti. Defiloval před námi styl klasicistní, historizující, novorenesanční, ale i secesní a funkcionalistický. Architekti stavebních návrhů zvučných jmen si nezadají s postavením majitelů. Již jsem zmínila generála Pellé, F. X. Šaldu a generála Syrového. Vyskytují se zde ale i jména význačných pražských lékařů, profesorů, odborového rady ministerstva sociální a zdravotní správy, vrchního ředitele zemské banky, právníků, továrníků, ale i poněkud nesourodě působícího stavebníka - hajného Cicvárka. Přestože se ve výstavní síni netopilo, prošli jsme si panel po panelu opakovaně. Teprve pak jsme se vrátili do restaurace Zámecký had, která se nachází v patře hned nad výstavní síní. Tady jsme vrátili  klíč, pochutnali si na skvělém expresu a sdělovali si zážitky z výstavy. Máma vzpomínala na všenorského architekta a stavitele Čečelína, který za první republiky často sedával na terase naší vily Jitřenky v tehdejších Horních Mokropsech. Byl totiž zapáleným Sokolem, stejně jako moji prarodiče. Tentýž architekt a stavitel postavil těsně před válkou ve Všenorech dům mým prarodičům z tátovy strany. Jméno Čečelín bylo v rodině často zmiňováno, netušila jsem ovšem, že se s ním setkám zde na výstavě. Byl totiž zpracovatelem projektu pozdně funkcionalistické vily z válečné doby na Brunšově. Náš hovor se stočil díky Čečelínovi i na vily v Horních Mokropsech a Všenorech. Manžel mezitím nahlížel do knihy „Dobřichovice“ od Václava Kratochvíla z roku 2006, která je v restauraci k dispozici. Některé zajímavosti nám pak citoval. Mne zaujaly mimo jiné dvě. V objektech na Brunšově, původně z valné části sloužících jako letní vily, nebyly v době realizace koupelny. Nebyly přece zapotřebí, vždyť tady byla Berounka! A to jsem si myslela, že můj pradědeček, který si nechal postavit vilu Jitřenku rovněž bez koupelny, byl v tomto ohledu výjimkou. Druhá zajímavost byla podle mého názoru méně úsměvná. Okrašlovací spolek, kde se sdružovali obyvatelé pravého břehu Berounky, nepřijímal Němce. Cílem bylo zabezpečit, aby do lepší brunšovské společnosti nepronikli němečtí Židé. Vzhledem k tomu, že tito nebyli členy Okrašlovacího spolku, neměli ani přístup na pravobřežní tenisové kurty a plovárnu. Byli snad brunšovské význačné osobnosti tehdejšího kulturního, vědeckého a podnikatelského prostředí antisemity? Nebo považovali za přijatelné jen Židy s českými kořeny?

Naše cesta za tajemstvím pravého břehu Berounky v Dobřichovicích byla úspěšná. Předsevzali jsme si, že jakmile opadnou mrazy a sníh, uděláme si vlastivědnou procházku přímo v plenéru a jednotlivé vily si - po kolikáté už? - prohlédneme in natura. Tentokrát, díky podnětné výstavě v dobřichovickém zámku, nebudou osudy řady z nich pro nás neznámé. Procházku musíme uskutečnit co nejdříve, než listí zakryje průhledy do zahrad!