Marcela-Matějková-story

Na Vánoce se obě s Dandou moc těšíme. Vyprávíme o Ježíškovi našemu Martínkovi a jsme zvědavé, jak se bude radovat ze stromečku a z dárků. Martin je náš bratr a příští rok v květnu už mu budou tři roky, tak by z toho mohl mít rozum. Loni byla naše milovaná bába s dědou u nás v Cerekvici a letos jedeme my k nim do Všenor.

Napsala jsem si na papír čísla od jedné do dvaceti čtyř a škrtám je. Dneska přišla na řadu desítka, škrtla jsem ji hned ráno.

V cukrovaru je ještě kampaň a máma je skoro pořád v laboratoři, kde zkoumá vzorky cukru. Kampaň má skončit každým dnem a máma říká, že pak konečně připraví všechno potřebné na cestu do Všenor.

***

Dnes ráno jsem škrtla patnáctku, v poledne zahoukala siréna a to znamená, že je konec kampaně. Když kampaň začínala, byla to velká sláva, ale teď každý kouká, aby už byl doma a do cukrovaru nemusel. Už toho mají asi všichni dost.

Máma peče vanilkové rohlíčky, pracny a takové malé roládičky. Všechno tohle mi chutná, máma říká, že Sandtnerka nikdy nezklame. Sandtnerka, to je kuchařská kniha, kterou má máma už hodně odrbanou, učila se podle ní vařit na rodinné škole.  Ostatní cukroví a všechno jídlo upeče a uvaří bába.

Jsem ráda, že je u nás doma teď útulno a máma má docela dobrou náladu. Už se ani na mě a na Dandu nezlobí, že Martínek spadl o kampani do kanálu s řepou, když jsme ho měly hlídat. My jsme ale místo toho s ostatníma holkama lítaly po cukrovarském dvoře. Martin se zatím šmrdolil sám po dvoře, až spadl do kanálu, kde se v ledové vodě prala řepa. Pro vzorky ke zjišťování cukernatosti šla zrovna paní Ropková, Martínka vytáhla a odnesla ho do laboratoře, kde s mámou pracovaly. Já si stejně myslím, že se toho zas tak moc nestalo, protože Martin měl na sobě kombinézu. Ovšem dospělí na to koukají jinak, alespoň naše máma se hrozně zlobila. Teď už nenadává, protože Martínek každému hlásí, že „do kanálu hapala, Ropková vytáhla,“ všichni dospělí se smějí a říkají, jak je roztomilý a hodný a já nevím, co všechno ještě. Máma je na něj hrdá a směje se s ostatními.

***

Právě jsem škrtla číslo dvacet tři. Táta pracuje na cukrovarnickém ředitelství v Chrudimi a měl by přijet až zítra kolem poledne, protože na Štědrý den ještě musí do práce. To se mi moc nezdá, protože přece večer chodí Ježíšek, tak by mělo být volno. Hned jak táta přijede, vyrazíme naším autem tudorem do Všenor. Škola už není, tak si hrajeme s Martínkem a s Dandou na pohádku O Smolíčkovi pacholíčkovi a nemůžeme se dočkat zítřka!

Ráno vstávám už v sedm a co nejtlustěji, několikrát přes sebe, škrtám číslo dvacet čtyři. V jedenáct jsme se všichni oblékli na cestu a čekali, až se objeví táta. Přijel ve dvanáct, začali s mámou nakládat do tudora věci sebou a my tři jsme netrpělivě seděli v kuchyni u stolu. Martinovi už máma předtím navlékla kombinézu a on teď brečí, že ji nechce. Snažíme se ho s Dandou uklidnit a zpíváme mu písničku „Plavala husička po Dunaji“, kterou nám vždycky dříve zpíval táta, když nás koupal.

Na kuchyňských hodinách je jedna a konečně vyjíždíme. My tři děti sedíme vzadu, mezi námi je ještě nějaká bedna přikrytá prostěradlem. Tísníme se tam a je nám všem hrozná zima, protože v tudoru není topení a venku je mráz a sněží. Táta řídí v rukavicích, ale stejně ho musí ruce zábst. „Mámo, nešla by ta bedna dát někam jinam, strašně nás tady tlačí,“ škemrá Danda. Mně je jasné, že pokud se musí bedna vést sebou, nikam jinam se nevejde. Mámu to samozřejmě naštvalo a odsekla: „Kam asi by se tak mohla dát, nevíš?“ Cesta ubývá pomalu, všichni mlčíme a choulíme se do zimního oblečení.

Už je tma, když konečně sjíždíme lesem z Jíloviště do Všenor, pak míjíme lesík, starý dub a za chvilku už vidíme nad sebou ve stráni vilu Jitřenku. Všechna okna svítí, do tmy venku září i kamenná panna před domem, která drží v ruce svítilnu. Ten pohled je moc příjemný, cítím, že všechno je, jak má být.Bába s dědou už na nás čekají a mně je hned lépe. Táta parkuje auto a my ostatní se už hrneme po schodech nahoru k domu. Na terasu vychází bába, vyhlíží nás, pletenou vestu pevně přitahuje k tělu založenýma rukama. A za ní už vidíme dědu, ten si na mráz alespoň nasadil na hlavu klobouk.

Na chodbě jsou mokré dlaždičky, bába je ještě jednou po všech přípravách umyla. V pokojích i v kuchyni je všude teplo, na kamnech voní purpura a v jídelně už je slavnostně nazdobený stůl. „Hele Dando, budeme jíst stříbrnými příbory po prababičce Holubové a děda a táta budou pít pivo z broušených džbánků po pradědečkovi, to je nádhera, viď!“ Danda mě ale neslyší, protože bába na nás volá: „Pojďte se podívat, co tady pro vás mám!“ A my nevěříme svým očím, ve špajzce je spousta pomerančů, banánů, všech možných ořechů a taky něco, co neznám. „To jsou paraořechy, dřív byly v každém krámě, teď jsem všechno musela koupit v Tuzexu,“ vysvětluje bába. „Koukněte támhle, to jsou datle a fíky! Můžete si hned něco z toho vzít, večeře bude až v osm.“ Smíme si každý vzít cokoliv, třeba i celý pomeranč! Doma máme pomeranč jen výjimečně a to je nás na to s mámou a s tátou pět.

Danda se teď, když vidí ty všechny báječné dobroty, nabízí, že naaranžuje do velké broušené mísy ovoce a ořechy, Martínek nechce zůstat pozadu, tak jí bude pomáhat. Já se s pomerančem a s Kyticí od Karla Jaromíra Erbena zavírám do ložnice, kde je krásný klid. Na toaletce stojí bábin oblíbený parfém Konvalinky, voním se s ním tak, jak to vidím u mámy, za uši a na obě zápěstí. Teď budu vonět jako bába po konvalinkách, raduju se.

V ložnici je příjemně, klubky hřejí a já schválně nezatahuji závěs na okně, abych viděla ven, jak tam poletuje sníh.  Z Kytice si vybírám Štědrý večer a dávám se do čtení. „Hoj ty Štědrý večere, ty tajemný svátku,“ takhle to začíná a já souhlasím, Štědrý večer se mi zdá odjakživa tajuplný. Čtu dál, úplně vidím před sebou ty „vrby stařeny, sníh na šedé hlavě,“ to by mohly být klidně pokroucené vrby kolem Loučné v Cerekvici. A teď, „Hano, Haničko, zlaté srdíčko! Jaké to vidíš vidění?“ Jde mi mráz po zádech, ale Hanička vidí svého Václava, tak se raduju s ní. Marie ale nevidí nic pěkného a pak už je to opravdu strašně smutné, „umřela, ach umřela, panenská lilie.“ Dočítám do konce, je mi smutno, ale tak nějak krásně. Už tady nechci být sama, jdu do kuchyně, bába s mámou smaží housku do rybí polévky, táta ochutnává bramborový salát a z jídelny je slyšet z gramofonu „Půjdem spolu do Betléma“. Danda zpívá sebou, Martin sedí na klíně dědovi, užívá si hlavně „dudlaj dudlaj, dudlajdá“.

Stejně jako každý rok se před večeří modlíme Otčenáš, teprve pak se pouštíme do jídla. My děti nedojídáme, chceme, aby už přišel Ježíšek! Táta s dědou pijí pivo z broušených džbánků, trvá jim to hrozně dlouho. Konečně zazvoní zvonek a všichni se hrneme do pánského pokoje. Hvězda na stromečku je až úplně u stropu, tak je strom vysoký. Na něm plápolají svíčky, jiskřičky lítají od prskavek na všechny strany a dole na zemi jsou krásně zabalené balíčky. Ty s jedlovou větvičkou balil určitě děda, dělá to tak vždycky. My s Dandou víme, že nejdříve přijde na řadu „Narodil se Kristus Pán“. A taky jo, máma sedá ke klavíru, táta bere do ruky housle a my ostatní zpíváme.

Nejnadšenější z toho všeho je Martínek, já jsem to přece říkala, že letos už si to užije. Balíčky rozbalujeme od nejmladšího, trvá to dlouho a všechno, co jsme dostali, se nám zdá báječné. Martin zkouší jezdit po pokoji na nové tříkolce a všichni se radujeme ze svých dárků. Na konec my s Dandou objevujeme až úplně vzadu za sekretářem ještě něco zakrytého prostěradlem s cedulkou „Marcelka a Danuška“. Danda je rychlejší, strhává prostěradlo a obě nevěřícně koukáme na žlutou skříňku, má opravdové dveře a uvnitř na tyči visí na ramínkách oblečky na naše panenky, Marušku a Aničku. Šedivé hubertusy s kapucou a kostkovanou podšívkou, tmavomodré skládané sukýnky, bílé blůzičky a sametové šaty s krajkovým límečkem do divadla, všechno jako opravdové! Danda ještě věří na Ježíška, ale já už vím, co to bylo v tudoru mezi námi na zadním sedadle.

Je už noc a my všichni jsme ještě vzhůru, jen dědovi v křesle padá hlava nad otevřenou knihou. Máma s bábou popíjejí u stolu punč a něco si spolu potichu špitají. Jsem zvědavá, tak nechávám Marušku v nových sametových šatech chvíli o samotě, přisouvám se blíž a slyším, že skříňku máma nechala udělat v cukrovarské truhlárně a oblečky ušily s paní Ropkovou při nočních službách v laboratoři. Mám radost, že se s tím vším máma šila a mrzí mě, že to nemůžu říct Dandě, zkazila bych jí radost z Ježíška.

xxx

Bába mi dovolila spát v pánském pokoji, ustlala mi tady na kanapi. Ležím pod stromečkem, za oknem hustě sněží, a já si v duchu připomínám: “Hoj ty Štědrý večere, ty tajemný svátku!“ Ještě si pomyslím, že zítra je Hod Boží a my děti jedeme s bábou vlakem do Prahy na jesličky. Určitě si vezmu na hlavu tu krásnou zelenou čepici, co mi k Ježíšku upletla bába, těším se. A pak už nevím nic.