Marcela-Matějková-story

Své prarodiče jsem v dětství nadevše milovala, prázdniny bez nich jsem si nedovedla představit. Pak ale plynul rok za rokem a mně najednou začalo být pod péčí babičky a dědy těsno. V patnácti letech jsem nastoupila na střední školu, a další prázdniny už jsem byla u prarodičů jen tři týdny a i to bylo až dost.

Moje zúžené štruksáky, které nám tehdy na přelomu padesátých a šedesátých let nahrazovaly nedostupné džíny, jsem o prázdninách nesměla nosit. „Obepíná tě to, rýsuje se ti v tom zadek, je to nemravné!“

A další léto, to mi bylo sedmnáct, jsem už přijela jen na týden s kamarádkou Evou. Já obarvená na černo, Eva na blond, střih vlasů dle Twiggy. Silně podmalované oči. Staré letní šaty ustřižené těsně pod zadkem. To vše nám dodávalo pocit zápaďáckého stylu. A hlavně, já jsem se svým zjevem jednoznačně vymezila proti mravokárným řečem babičky a nehodlala jsem si nechat nic diktovat.

Tyto prázdniny ale došlo k události, na kterou dodnes nerada vzpomínám. Jedna místní rodina měla příbuzné ve Francii. Šedesátá léta už pokročila, poměry se uvolnily a k oné rodině přijeli tři mladí kluci. To byl ve vsi rozruch. Kluci až z Paříže! Ještěže jsme měly obě ve škole francouzštinu.

Netrvalo ani dva dny, s kluky jsme se skamarádily a oni nás pozvali k řece na célebration. Už jenom jak nám to znělo, jdeme na „selebrejšn“! Sraz jsme měli ve tři odpoledne u transformátoru a odsud jsme se vydali k řece. Hovor zpočátku trochu vázl, ale Michel, ten se mi fakt moc líbil, už cestou otevřel lahev vína a všichni jsme se jen tak z flašky napili na seznámení. Dost mě překvapilo, že Francouzi se při představování líbají na obě tváře. Tenkrát jsem žila v domnění, že je to zvyk Rusů, kterému jsme se tady všichni smáli!

Den byl podmračený, takže na plovárně nikdo nebyl. Usadili jsme se na lavičky, a každý z kluků vytáhl jednu lahev vína, na etiketě bylo vytištěno Bourgogne pinot noar. Lahev kolovala kolem dokola a rozproudila docela čilou konverzaci.

Dozvěděli jsme se, že kluci jsou bratranci, žijí v Paříži, každý v jiné čtvrti. Jean byl nejmladší, tomu teprve táhlo na šestnáct a Michaelovi a Benjaminovi bylo sedmnáct. To víno, které jsme pili, přivezli prý jako dárek svým příbuzným. Odpoledne příjemně utíkalo, zábava už byla družná. Michel vyprávěl, jak se s rodiči před několika lety museli odstěhovat z Alžíru, byla tam válka, a co se mi zdálo legrační, francouzským usídlencům v Alžírsku se prý říkalo pieds- noirs. Takže černé nohy. Nejkrásnější bylo, když Benjamin začal zpívat písničky Gilberta Bécauda. Francouzština zněla tak nádherně!

Pak si ještě pamatuju, že my s Evou jsme zpívaly písničky Heleny Vondráčkové a Marty Kubišové a tvářily jsme se coby zpěvačky, přičemž prázdná lahev představovala mikrofon.

Nejdřív se udělalo špatně Jeanovi, odběhl na pole do pšenice a tam zvracel. Zapomněla jsem totiž napsat, že kluci přivezli z Francie taky cigarety. My s Evou jsme si už několikrát cestou ze školy zapálily nějakou tu Globusku, ale tyhle Gitanes, co dali kluci coby francouzskou specialitu do placu, byly přece jenom jiná síla!

Později mně bylo k smíchu všechno, co kdo pronesl a Michela jsem už neoslovila jinak než pieds-noirs. Eva naopak začala být strašně smutná, Benjaminovi se snažila sdělit svůj těžký osud nejstaršího sourozence v rodině. Její francouzštině nebylo moc rozumět, ale Benjamin s pochopením přikyvoval a snažil se ji obejmout na znamení naprostého porozumění.

Zato já jsem měla čím dál větší pocit, že moje francouzština je vytříbená a můj přízvuk zcela autentický. „To bude tím francouzským vínem, měla bych ho asi pít častěji,“ pomyslela jsem si a pokračovala s Michaelem v rádoby vážném rozhovoru na téma socialismus, komunismus a Sovětský svaz.

Michel se chtěl spíš se mnou přesunout do nedalekých vrbiček, ale já jsem ho umanutě přesvědčovala, že my Rusy nesnášíme a socialismus je nám ukradený, o komunismu ani nemluvě. Překvapilo mě, že Michel se mnou moc nesouhlasil, u nich je prý komunistů hodně a dost francouzů náš sociálně spravedlivý systém obdivuje. To jsem nemohla pochopit, ale tou dobou už mi začalo být všechno jedno.    

Mezitím se začalo stmívat, víno bylo vypito, ale všechny trumfy ještě nebyly vyloženy.  Jean už nezvracel, celý zelený se vypotácel z lánu pšenice, nám ostatním taky nebylo zrovna nejlíp, spíš naopak.

Benjamin prohlásil, že má něco na naše uzdravení a z kapsy džínové bundy, kterou jsem mu záviděla, vytáhl lahev s tím, že když nás nevyléčí tento pravý francouzský likér vyrobený ze 130 bylin zvaný chatreuse, tak už nic.

Pak už si pamatuji jen to, že cestou domů jsme se strašně potáceli, a před naším domem jsme všichni zapěli silně opilými hlasy Marseillaisu. Babička vyběhla ven a vtáhla mě a Evu dovnitř ve snaze zabránit ještě větší ostudě, než jaká už byla. Když jsme se s Evou vyspaly z opice, měly jsme kufry sbalené a bylo nám doporučeno, ať si pospíšíme, že vlak v 11,30 ještě stihneme.

Tak takhle neslavně skončilo moje vymezení se proti autoritě babičky.