Vzpomínka na babičku
Maminka mého manžela byla učitelka. Vždy, když rozdávala dětem vesnické školy roční vysvědčení, dostávala od žáčků prvního stupně spoustu květin. Vyzdobila jimi celý dům, a co zbylo, rozdělila na dvě části. Jednu odnesla na místní hřbitov na hrob předků svého manžela a s druhou vypravila syna Slávka na hřbitov do Pelhřimova. Tam je hrob její maminky a tatínka.
Manželova maminka, pro nás všechny již dávno babička, přežila svého muže o dvacet let. Děda umíral v Humpolci, proto si přál být pohřben do vsypové loučky tamtéž. Bylo mu vyhověno, a mělo se za to, že tam budou pohřbeni i další zesnulí z rodiny. Babička byla skoro do devadesáti let čilá, ale pak to s ní šlo pomalu, ale jistě, z kopce. V hlavě se jí to už trochu pletlo a stále častěji mluvila o tom, že nás brzy opustí.
Posledních několik měsíců života prožila babička v Praze v hospicu Karla Boromejského. Její syn Slávek za ní každý den po práci jezdil, aby ji nakrmil a potěšil. Babička už moc nevnímala, ale Slávka poznala vždycky, dle sdělení personálu na něj čekala celý den. Co jí kromě něj ještě v hlavě zůstalo, byl pelhřimovský hřbitov. „Slávku, prosím, starej se o ten hrob, tam zanedlouho budu ležet i já pod tím lipovým stromořadím,“ opakovala často.
Jednoho večera si Slávek na okamžik od babičky odskočil něco vyřídit a zase se vrátil. Před chvílí ji ještě držel za ruku a teď byla mrtvá. Nechtěla milovanému synovi způsobit bolest a počkala, až odejde? Kdo ví!
Její popel byl uložen v Humpolci do vsypové loučky vedle dědy. Nedalo se to udělat jinak, manželé patří k sobě! Pelhřimovský hrob nechal Slávek opravit a přidat desku s maminčiným jménem a iniciály, jako by tam opravdu byla pochována. Dalo by se říct, že jsme dilema mezi hřbitovy Humpoleckým a Pelhřimovským vyřešili po vzoru Chytré horákyně!
