Vzpomínka na čtvero bratrů
Jak otočil bys dlaní…
Jaroslav Vrchlický
Ještě včera bylo krásné babí léto. Slunce prohřívalo vzduch, dalo se chodit v tričku. Zato dnes je všechno jinak. Nad vesnicí se vznáší opar, barevné listí padá ze stromů, vše poukazuje na blížící se Dušičky. Psi vidí, že beru vodítka, skáčou na mě, těší se na procházku.
Na volno je pouštím až na polní cestě vedoucí ke hřbitovu. Psi pobíhají po loukách, na kterých je jen nízká tráva po posečené otavě a zuřivě norují. Myši jim klidu nedají, ale na mne padá příjemná melancholie. Keře planých růží jsou obsypané rudými šípky, ty miluju. Dokonce jsem přemluvila Slávka, aby zasadil za plot naší zahrady tři odkopky téhle plané krásy.
Na rozcestí polních cest se zastavuji u křížku mezi dvěma starými lípami; mám radost, protože křížek je nově natřený černou a stříbrnou barvou. Vesnice pode mnou se ztrácí v mlze, na některých zahradách hoří pálené listí. Ale tady na vršku rozeznávám všechny barvy podzimu zcela zřetelně. Listy nedávno vysazeného javoru z jedné strany oranžově planou, z druhé jsou ještě zelené. Možná opadají dříve, než se zcela vybarví?
Před brankou hřbitova uvazuji psy k jeřábu rudě zářícímu zralými jeřabinami. Vcházím, hřbitov, je prázdný, ale na hrobech svítí žluté, vínové a okrové listopadky. Tak jako vždy mířím nejdříve k hrobu rodiny mého manžela. První tady pohřbený byl strýc Standa. Byl řidič autobusu, ještě v pořádku dopravil cestující do konečné stanice, položil hlavu na volant a už ji nezdvihl. Bylo mu jen čtyřicet dva let.
Do hrobu byly uloženy i kosti dědy Stanislava, který byl pochovaný ještě na starém hřbitově u kostela. Kosti dědy byly vyjmuty na bílý šátek a přeneseny na nový hřbitov.
Standa pěstoval včely, ty zůstaly bez hospodáře. Včeliček se ujal jeho bratr Josef, otec Slávka. Josef se o ně staral až do své smrti. Udělal to kvůli Standovi, přece včely nepůjdou k někomu cizímu, natožpak nechat je zdivočet. Josef vždy působil nepřístupným a tvrdým dojmem. Když ale šlo do tuhého, ukázal jinou, dá se snad říct laskavou tvář. Přesto jsem k němu měla velký respekt a trochu jsem se ho bála. Zemřel v sedmdesáti letech na rakovinu plic v humpolecké plicní léčebně. Z okna nemocničního pokoje měl výhled na místní hřbitov. Projevil přání být pohřben do vsypové loučky tohoto hřbitova. Přání mu bylo splněno, neleží tedy se svými předky v rodinném hrobě. V něm je ale pohřbený třetí z bratrů Jan. Tomu se v naší rodině neřeklo jinak než strejda Honzík; byl to veselý strůjce mnoha taškařic.
Z vyprávění vím, že čtvrtý bratr František, umřel v dětství. Byl s dědou Stanislavem přenesen od kostela na nový hřbitov? Pravděpodobně ano.
Můj manžel při příležitosti nedožitých stých narozenin tatínka postavil na hranici našeho pozemku sloupek s jeho iniciálami. Ta vsypová loučka je přece jen příliš neosobní!
Z myšlenek mě vyrušil štěkot našich psů, už je to přivázané u hřbitovní zdi nebavilo. Domů jsme dorazili, skoro za tmy. Psi ještě pobíhali po zahradě, já jsem rozsvítila svíčku u sloupku tchána Josefa a chvíli u něj v zamyšlení postála. Co by asi řekl, kdyby viděl, jak dům který nestačil dostavět, jsme o víkendech po chvilkách dokončili, zahradu osázeli barevnými keři a květinami a prázdniny v něm tráví už jeho pravnoučata!
Přesto, že jsem dnes vzpomínala na mrtvé příbuzné, nebyl v mých vzpomínkách smutek, spíš nostalgie. Jak člověk stárne, vyznává jiné hodnoty, než v mládí. Cožpak bych někdy před třiceti či více lety obdivovala barvy podzimu a procházela se po hřbitově?
