Marcela-Matějková-story

11 * Miluji školu

Hned po přistěhování odvedla máma mne a Dandu do nových škol, každou z nás do jiné budovy. Moje čtvrtá třída se nacházela v takzvané Zelené škole, kam jsem chodila ještě také do páté třídy. Můj první dojem z nové školy byl zvláštní – ve škole totiž nebyly šatny a kluci ze třídy vždy při příchodu někoho cizího utíkali srovnat boty, válející se nepořádně u zadní stěny. Tím také přivítali mě a mámu poté, co jsme vstoupily spolu do třídy, já pravou nohou, jak mě máma nabádala.

Třídní učitelka Prknová byla starší a příjemná paní. Moc si toho z prvního dne ve škole nepamatuji, jen to, že domů jsem šla už sama a zabloudila jsem. Do nové školy jsem šla pravou nohou s předsevzetím dobře se učit. Od prvního dne jsem se moc snažila a paní učitelka mě zanedlouho začala chválit. Mámě dokonce řekla o špatném posudku z cerekvické školy, se kterým se ale ona neztotožňovala a naopak mě hodnotila výrazně příznivě. Já jsem si v dosud nepoznané pozici vychvalované žákyně začala nadmíru libovat, doma jsem neustále urovnávala svoji školní aktovku a na věžičku školy jsem vzhlížela z okna dětského pokoje, jako na něco mně obzvlášť drahého. V Cerekvici jsem často něco zapomínala doma, to ovšem v Chrudimi přestalo. Paní učitelku jsem milovala a ona mne dávala ostatním za vzor. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Děti ve třídě mě, na rozdíl od dětí ve škole Cerekvické, neměly moc rády, čemuž se dnes už vůbec nedivím. Byla jsem nová a ještě ke všemu šprtna. Tenkrát jsem ale byla šťastná a to hlavně díky přízni mé milované paní učitelky a díky mé nové roli výborné a vzorné žákyně.

            Na rozdíl od školy, s dětmi z bývalého cukrovarského dvora jsem si rozuměla velmi dobře. S Dandou jsme se hned skamarádily s Helenou Fáberovou a s Jarkou Beranovou z našeho domu a také s  Alenou Bílkovou. Ta v našem domě ovšem nebydlela. Byla dcerou ředitelky podniku umístěného do budovy bývalého cukrovaru, kde jejich rodina také bydlela. O jaký podnik se jednalo si nepamatuji, ani to pro mne tenkrát nebylo podstatné. Důležité bylo spíš to, že Alena byla moc fajn holka.

V areálu cukrovaru sídlily také Uhelné sklady, takže pod okny našich pokojů byly velké hromady uhlí. My děti jsme si hrály na dvoře a když bylo špatné počasí také na chodbě, na schodišti, nebo ve sklepě našeho domu, kam za námi chodila samozřejmě i Alena Bílková.

            Na dvoře byla spousta divokých koček. Jednu z nich před našimi zraky přejelo nákladní auto. My, děti, jsme byly z toho nešťastné, kočičí pozůstatky jsme daly do krabice od bot a pohřbily za naším domem. Střídaly jsme se v malování obrázků, které jsme na kočičím hrobě vyměňovaly. Nevím ovšem, jak dlouho jsme v této činnosti vytrvaly, ale mám vážné podezření, že naše úsilí velice brzy polevilo.

Nedaleko od cukrovarského dvora vedla přes Dašickou ulici železniční trať. Jednou se roznesla zpráva, že se na přejezdu stalo neštěstí, vlak se srazil s nějakým motorovým vozidlem, dnes už ovšem nevím s jakým. Byli tam mrtví, máma nám sice přísně zakázala jít se tam podívat, ale naši dětskou partu nezastavila. Byly jsme tam všechny, ale já jsem měla raději zavřené oči.

            V Chrudimi jsem se v páté třídě také prvně zamilovala a to do spolužáka Jiřího Nováka, syna lékaře z nemocnice. Jednoho dne nám paní učitelka řekla, že Jiří nepřijde do školy, protože si při přelézání hřbitovní zdi vrazil bodec kovové plotní tyče do břicha a byl převezen do nemocnice. Po této informaci jsem k němu okamžitě vzplanula láskou a neustále jsem na něj myslela. Dodnes si pamatuji na naléhavý pocit smutku, který mě tenkrát zaplavoval. Moje náklonnost  skončila vzápětí po návratu Jirky do školy, aniž ten by o mojí lásce měl jakoukoliv povědomost.

            V té době jsem se také už začala trochu zajímat o módu. Oproti předchozím letům se oblečení stalo barevnější a nápaditější. Moderní byly široké sukně, tříčtvrteční úzké kalhoty a balerínky bez podpatků. Vzpomínky mám na svoji zelenou širokou sukni s vysokým pasem, na tyrkysové letní šaty, také se širokou sukní, které jsme měly s Dandou stejné, ale hlavně na tříčtvrteční kalhoty Olinky Fáberové, ve kterých při jedné své návštěvě v Chrudimi jezdila po dvoře na kole. Od té doby mám pro tříčtvrťáky slabost.

            V páté třídě už mě neučila paní učitelka Prknová, ale paní učitelka Svobodová. Tu jsem měla stejně ráda, jako paní učitelku předchozí. Ve škole jsem zůstala i nadále snaživá a nedalo mi moc práce patřit mezi opravdu nejlepší ve třídě.