Marcela-Matějková-story

8 * Z Cerekvice přes EXPO 58 do Chrudimi

            Když se při reorganizaci Východočeských cukrovarů nově ustavilo podnikové ředitelství v Chrudimi, byl tam samozřejmě jmenován dělnický ředitel. K němu potřebovali odborníka do funkce náměstka ředitele. Dělnickým ředitelem se stal soudruh Jiskra a jeho náměstkem náš táta, odborník ale nestraník. To znamenalo, že skončil svoji činnost v Cerekvici a začal na motorce dojíždět do Chrudimi. Byt v Chrudimi pro svou rodinu měl táta přislíbený, ale v době jeho přestupu na podnikové ředitelství, byl bohužel byt ještě obsazený a čekalo se, až se uvolní.

            Odchodem táty na nové místo se změnil od základů náš, předtím tak idylický, život v Cerekvici. Táta zpočátku na motorce dojížděl každý den do Chrudimi a zpět. Postupně se ale pro něj dojíždění stalo časově nepřijatelné a táta stále častěji zůstával přes noc v Chrudimi v garsoniéře, kterou mu přidělili přímo v budově podnikového ředitelství. S ředitelem Jiskrou si velmi dobře porozuměli a bohužel stále více času trávili po večerech spolu v restauracích a hospodách. Společně se také seznámili se dvěma mladými zdravotními sestrami, z nichž s jednou navázal táta milostný poměr. To se brzy provalilo nejen u nás doma, ale nezůstalo to utajeno ani mezi sousedy v cukrovaru.

Máma byla ze vzniklé situace psychicky rozhozena a čím dál tím víc času věnovala myšlenkám, točícím se kolem manželské krize. My děti jsme bývaly často ponechány samy sobě. Naše kamarádky z cukrovaru přede mnou a před Dandou dělaly narážky o tom, co slyšely o naší rodině doma a nebylo to nic lichotivého. Vzpomínám si, jak mi to všechno vadilo. Najednou jakoby naše rodina byla z cukrovarské společnosti vyvržena. Táta do Cerekvice do cukrovaru sice jezdil služebně autem, ale domů už ani nezacházel. Naše kamarádky nás na příjezd podnikové zelené Pobědy nikdy neopomněly upozornit, dospělí nešetřili kritikou.

            S tímto obdobím se pojí ještě jedna důležitá událost. V roce 1958 se v Bruselu konala světová výstava EXPO 58. Na výstavu jeli i čeští cukrovarníci. Samozřejmě jen ti politicky spolehliví. Pozvánku dostal také ředitel Jiskra. Ten ovšem neuměl žádný cizí jazyk a bez svého náměstka odmítl do Belgie odjet. Nakonec, jako velký straník, vymohl povolení k odjezdu na EXPO 58 i pro našeho tátu. Takže odjeli nakonec vlakem do Bruselu spolu.

Večer poté k nám do Cerekvice přijeli autem dva pánové. Mámě řekli, že jsou tátovi kamarádi a ta je  pozvala dál. Při kávě řekli, že slyšeli o jejich manželské krizi a vyzvídali na mámě, zda je přesvědčena, že táta neemigruje. Po rozloučení odešli nahoru k panu Vlčkovi, který také ještě v té době bydlel v Cerekvici. Když odjeli, přiběhl k nám vrátný a následně pan Vlček s tím, že u nás byli tajní. Estébáci se opožděně dozvěděli o problémech v naší rodině a chtěli ještě tátu zadržet. Ale na to bylo pozdě, vlak byl už za hranicemi. Pan Vlček se každý den s velkou úzkostí chodil mámy ptát, zda Mirek z Bruselu píše, musel se totiž tajným zaručit za tátův návrat do republiky. Ten z Bruselu přijel nadšený, mně přivezl nádhernou červenou propisovačku a Dandě stejně krásnou, ale zelenou. Byly to první propisovací tužky, které jsme viděly. Martin tenkrát dostal kovbojský klobouk.      

            Po návratu z Bruselu se vše vrátilo do starých kolejí a táta zase přestal domů jezdit. Nakonec máma vzala situaci do svých rukou, jela do Chrudimi na podnikové ředitelství a sama se postarala o to, že jsme v Chrudimi přednostně dostali cukrovarský byt. Stěhovali jsme se v březnu 1959 a stejně jako předtím při stěhování do Cerekvice, přijela vše zorganizovat a zabalit babička všenorská. Ta byla totiž od té doby, kdy se s rodinou stěhovala se vším zařízením z Vídně do Prahy, považována ve věci stěhování za odbornici.

My, všechny tři děti, jsme měly v době našeho stěhování do Chrudimi plané neštovice. Ráno přijel stěhovací vůz a kolem našich dětských postelí odnášeli stěhováci nábytek a zařízení bytu. Nakonec odnesli i postele a já, Danda a Martin jsme byli přesunuti s peřinami na matrace na zem. Sami jsme zůstali v prázdném bytě, stěhovací vůz s dospělými odjel a já a Danda jsme si hrály na školu. Nakonec po dlouhém čekání přijela zelená Poběda a odvezla i nás děti do Chrudimi.

            Po několika týdnech jsme se nákladním autem do Cerekvice, já, Danda a máma, vrátily pro zbylé věci. Celý den jsme si s Dandou hrály s cukrovarskými dětmi, já především s Lídou Domínovou. Bylo to jako za starých, šťastných dob. Večer jsme se svými kamarádkami dlouho loučily a potom jsme z Cerekvice  odjely nadobro.           

***

Po osmi letech, o prázdninách 1967 jsme se s Dandou rozhodly, že navštívíme na několik dní Chrudim a podíváme se také do Cerekvice. V té době už žila naše rodina v Ústí nad Labem. Já jsem měla po maturitě a byla jsem přijata na vysokou školu. Danda po prázdninách měla nastoupit na Střední všeobecně vzdělávací školu, tj. dnešní gymnazium.

V Cerekvici jsme nejdřív zašly do cukrovaru, který v té době ještě fungoval. Vrátný pan Zamastil nás hned poznal a nadšeně telefonoval na všechny strany, že jsou tady holky Smetanovy. Vzpomínám, že jsme se tenkrát sešly s Jetelovými, s paní Kučerovou a s několika dalšími známými. Holky Kučerovy i Jiřina Jetelová už byly vdané a Lída Domínová s maminkou se odstěhovaly do Choltic. Potom jsme se rozhodly navštívit školu, kde jsme zastihly moji bývalou učitelku Uchoslavovou a paní učitelku Bobkovou, která učila Dandu.

Pamatuji se přesně, že jsem na sobě měla oranžové letní šaty, které jsem koupila v Ústí ve výprodeji za 15,- Kčs a ustřihla jsem si je těsně pod zadek, jak tenkrát kázala móda. Mini měla samozřejmě i Danda. Jaký měla Danda účes, to si nepamatuji, ale já jsem měla superkrátký účes ala Twiggi. Připadaly jsem si s Dandou jako velké „kočky“ a pociťovaly jsme z toho něco jako zadostiučinění.

Obě učitelky byly velice příjemné a zdálo se, že mají radost z toho, že nás vidí. Paní Uchoslavová se vyjádřila v tom smyslu, že vždy očekávala, že to daleko dotáhnu. Tak nevím, co na tom bylo pravdy, ale myslím si, že žádné zvláštní očekávání ve mne asi ve skutečnosti neměla.