Marcela-Matějková-story

Náš táta byl celý svůj život doslova posedlý motorismem. Smůla byla, že většina motorových vozidel v naší rodině byly ojetiny v lepším nebo horším technickém stavu. Teprve krátce před důchodem měli naši rodiče na to, aby si koupili nové auto, tenkrát to byla Škoda 105. Ještě později, krátce po sametové revoluci, si táta pořídil nové auto značky Hyundai. Příliš si ho už ale neužil vzhledem k těžkému onemocnění plic, které ho v posledních letech života připoutalo k dýchacímu přístroji.

Ještě za svobodna měl táta svou první motorku, v rodině se traduje, že to byla značka Indian. Na tu se nepamatuji, protože ji táta prodal ještě před svatbou. Znám ji tedy jen z vyprávění. Zato další motorku, kterou si naši pořídili za života v Cerekvici, jsem už zažila. Netuším, jaký typ motocyklu to byl, takovéhle pro mne nepodstatné záležitosti mě totiž naprosto míjely.

Na první auto, samozřejmě z druhé ruky, se naši rodiče zmohli někdy na konci padesátých let, to jsme bydleli v Chrudimi. Tenhle červený automobil měl kastli z Tudora, ale motor z Pragy Picolo. Krátce po nastěhování do Ústí táta svou Pikolku, jak ji láskyplně nazýval, prodal na součástky, byla už totiž víc rozbitá, nežli v pojízdném stavu. Otec k ní měl vřelý vztah a velice těžko se s ní loučil.

Zanedlouho se v rodině objevilo další auto, opět starý Tudor a opět červený, tentokrát už s originálním motorem. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že šlo o kvalitativní posun, ale i tohle auto mělo své četné mouchy. Málokdy se nám podařilo dojet z výletu, aniž by cesta nebyla zpestřena neplánovanými zastávkami za účelem opravy toho či onoho dílu motoru. V létě to ani tak nevadilo, ale v zimním čase byly prodlevy v promrzlém autě víc než nepříjemné.  

V té době už měl táta zdatného pomocníka v našem mladším bratrovi Martinovi, který jako jediný z rodiny se oprav auta s tátou ochotně zúčastňoval. Na to, aby se auto dávalo do autoopravny, nebyly u nás prostředky. Možná, že to ani tenkrát v šedesátých letech nebylo zvykem. Nevím, jak v jiných rodinách, ale u nás se zkrátka a dobře auto do servisu nedávalo. Nezbylo tedy nic jiného, než se takřka denně v autě šťourat a vychytávat jeho mouchy. A že těch much, od masařek po malé mušky, bylo víc, než dost.

Jakmile táta přišel domů z cukrovaru, navlékl pracovní kombinézu, úplně ji před sebou vidím, byla taková šedohnědá, lépe její neurčitou barvu nelze vyjádřit. Martin už ho očekával v  rozdrbaném oblečení, které mu máma pro tyto účely vyčlenila a společně se odebrali opravovat Tudora.

Martin byl v rodině až třetí dítě v pořadí a snaha našich rodičů o vylepšování jeho školních výsledků byla už značně otupena. Když šel do první třídy, nastoupila máma do svého prvního stálého zaměstnání, předtím brigádničila jen v Cerekvici v cukrovaru v době kampaně a to byly necelé tři měsíce v roce. Nyní začala pracovat na devítiletce ve funkci hospodářky a sekretářky ředitele školy. Musela být ve škole o hodinu dřív, než začala výuka a výpravu prvňáčka Martina do školy jsme dostaly za úkol já a moje sestra Danda. Nedělaly jsme s tím ovšem žádné ciráty; nejednou se stalo, že Martin se dostavil v zimní plískanici do školy v bačkorách, protože se zapomněl při odchodu z domova přezout. Kostkovaný hubertus s kapucou, který v té době náš malý bratr nosil, měl zpravidla špatně zapnutý ob knoflík, takže mu jeden cíp trčel níž, než druhý. Takhle vystrojený kráčel s minimálním nadšením do školy, která ho valně nebavila.

Byl levák a učitelka ve škole ve Vaňově se rozhodla, že ho přeučí na pravou ruku. Šlo to ztuha, Martin byl opravdu levák tvrdošíjný. Nestačil ostatním dětem, učitelka ho tedy posadila do poslední lavice se zdůvodněním: „On si to tam vzadu hezky pomalu napíše pravou rukou a my ostatní budeme postupovat dál.“

Opravdu postupovali dál, ovšem bez Martina. Ten si vzadu něco „mazal“ do sešitu a časem už ani to ne. Jak usoudil, nemělo to stejně žádnou cenu, tak co by se namáhal. Ostatně učitelka ho nechávala v zadní lavici v klidu, co by plýtvala silami na někoho, kdo není schopný psát pravačkou. Dnes se náš bratr podivuje nad tím, že se vůbec psát naučil a jeho manželka, učitelka, se chytá při představě pedagogických postupů let minulých za hlavu.

Když přešel náš bratr z vaňovské malotřídky na devítiletku do Ústí, kam jsem chodila já a  Danda, byl už Martin vyhlášený lajdák a rošťák. Tahle nálepka se s ním táhla až do deváté třídy; z té doby se v naší rodině tradují slova češtinářky Kmeťové, která učila mě, Dandu i Martina: „Smetano, koukej přestat hulákat, házet mokrou houbou a lítat po třídě během vyučování. Tvoje starší sestry jsou jako kytičky, hodné, milé, výborně se učí a ty jsi jeden z největších ničemů  ve třídě! Styď se!“

Tato řeč se Martina velice dotkla, protože sestry jako kytičky mu mohly dle jeho názoru pokazit reputaci známého třídního šaška. Dobře ve škole prospívající sestry považoval náš bratr za ostudu a rozhodně jsme mu nebyly dobrou vizitkou.

Není divu, že Martin raději než domácí přípravě na další den do školy, věnoval svůj čas opravám našeho Tudora. Táta byl rád, že na to není sám, máma sice občas brblala, že Martin by se měl raději učit, ale nakonec to taky vzdala. Většinou svou řeč na toto téma uzavřela slovy: „No jo,  když ono to auto se musí opravit a táta by to bez pomoci Martínka nezvládl. Holky, ty se buď učí, nebo se někde zašívají. Ještěže aspoň toho Martina to baví.“

Když se rozhodovalo, kam Martin půjde po skončení devítiletky, měl náš bratr jediné přání, chtěl se vyučit automechanikem. Tak došlo k tomu, že z nás čtyř sourozenců jsme my tři holky studovaly a jediný kluk šel do učení. Mámu to moc mrzelo, později ho několikrát sama přihlásila na večerní průmyslovku. Všechno bylo ale marné, Martin se neráčil dostavit ani k přijímacím zkouškám. Teprve když začal chodit se svou budoucí manželkou, která v té době studovala pedagogickou fakultu, nastal v jeho myšlení zlom a dálkově si vzdělání dodělal. Dnes je ředitelem úspěšně prosperující firmy a vede si opravdu dobře, na což je obrovsky hrdá hlavně naše máma.

Moje vzpomínky na Ústí nad Labem zůstanou ale stejně navždycky spojené s obrázkem táty a  Martina, kterak se hrabou v autě na zahradě u našeho domu. Tahle dobře sehraná dvojice otce a syna patřila ke koloritu Čajkovského ulice po mnoho let, až do doby odstěhování naší rodiny do Prahy.