Marcela-Matějková-story

Bylo 16.dubna v předvečer 30. výročí naší svatby. Měli jsme na zítřek objednaný stůl na Nebozízku a těšili jsme se na slavností večeři. Tu zazvonil před jedenáctou telefon a já v té chvíli věděl, že Marcele definitivně skončilo „sladké dětství“. Zemřel otec. Už nikdy neporadí, nepomůže, nezkrotí někdy rozpálené hlavy svých dětí, nevysvětlí situaci.

O společných chvílích vyprávěla Marcela v předchozích 31 kapitolách. Kolik příhod však zůstalo nezaznamenáno. Vyprávění nebylo jen o rodinném životě, ale i době a o cukrovarech v ní.

Ocitujme proto na závěr vzpomínku otcova kolegy Ing. Geblera, kterou napsal do Listů cukrovarnických a řepařských.

Záhlaví obálky časopisu z let 1993-2002

Zemřel Ing. Miroslav Smetana 

Dne 16. dubna 2001, na Veliko­noční pondělí zastihla cukrovarnic­kou veřejnost smutná zpráva o úmrtí známého odborníka ing. M. Smetany ve věku nedožitých osmdesáti let.

Zesnulý se narodil 5. července 1921 ve Vídni, kde v té době Češi představovali komunitu. Jeho otec zde pracoval jako státní úředník Poš­tovní spořitelny. Po dvou letech se rodina odstěhovala do Prahy, kde Miroslav Smetana v roce 1927 zahájil na Smíchově povinnou školní do­cházku. Po obecné škole absolvoval v letech 1932 až 1940 Vančurovo re­álné gymnázium v Husově ulici. V tomto období - německé okupace, kdy byly již zavřeny české vysoké školy, nastoupil po maturitě mladý M. Smetana do Filmových ateliérů fy AB Barrandov, kde byl zaměstnán až do roku 1948.

V letech 1948 až 1952 vystudoval Vysokou školu chemicko-technolo­gického inženýrství při ČVUT v Pra­ze. Současně při studiu pracoval jako kampaňový chemik v cukrovarech Mochov a Mnichovo Hradiště.

Po promoci, v roce 1952, nastou­pil ing. M. Smetana trvale do služeb cukrovarnického průmyslu. Nejprve do cukrovaru Cerekvice nad Louč­nou, kde zastával postupně funkce šéfchemika, provozního technika a hlavního inženýra (vedoucí výro­by).

Po šesti letech, v roce 1958, po­stoupil na podnikové ředitelství Par­dubických cukrovarů se sídlem v Chrudimi. Zde, až do roku 1960 zastával odpovědnou funkci výrob­ně-technického náměstka. Po územ­ní reorganizaci v tomto roce (zrušení kraje Pardubice), přešel ing. M. Sme­tana jako vedoucí výroby do Rafinerie cukru v Ústí nad Labem, která byla součástí Severočeských cukro­varu. Ve jmenovaném závodě zůstal až do jeho zrušení v roce 1972.

V tomto roce odchází ing. Mi­roslav Smetana jako zkušený odbor­ník a uznávaný vedoucí pracovník na podnikové ředitelství Pražských cukrovarů v Praze-Čakovicích. Zde po celou dobu dvanácti let, až do roku 1984, zastával funkci hlavního energetika, později technického ná­městka. Jeho odchod do důchodu v uvedeném roce byl čistě formální. Nepřestal pracovat a nastoupil do služeb tehdejší Výzkumné a vývojo­vé základny cukrovarnického prů­myslu, koncernové účelové organi­zace v Praze-Modřanech, nyní VUC Praha, a. s., kde aktivně pracoval do konce roku 1997. I po té se však nepřestával zajímat o dění v cukro­varnickém průmyslu a příležitostně aktivně vypomáhal svými bohatými znalostmi a zkušenostmi nejen od­bornými, ale i jazykovými.

Významnou měrou pomáhal technickému rozvoji cukrovarnictví u nás i v zahraničí, zejména v oblasti úpravy a racionalizace energetické­ho a vodního hospodářství cukrova­rů. Přednášel na odborných kurzech a školeních pro vařiče, provozní techniky a vedoucí výroby cukrova­rů. Nezanedbatelná byla i jeho přek­ladatelská činnost při realizaci čistírny odpadních vod v německém cukrovaru Brotewitz.

Zhodnotit v těchto několika řád­cích veškerou práci ing. Miroslava Smetany je nadmíru obtížný úkol. Jeho záslužná a bohatá činnost byla oceněna řadou uznání. Patři mezi jedny z mála čelných cukrovarníků -­ techniků starší generace, kteří se po 2. světové válce v obtížných podmín­kách zasloužili o udržení světové úrovně našeho cukrovarnictví a jeho technického pokroku. Odbornými znalostmi, povahovými vlastnostmi, náročností k sobě samému, skrom­ností a pracovním zaujetím může být vzorem současným i budoucím pra­covníkům cukrovarnického průmys­lu.

Ing. Miroslav Smetana se v soukromém životě projevoval jako sta­rostlivý manžel a otec čtyř dětí, těšil se mimo jiné i svými osmi vnoučaty a jedním pravnukem. My, kteří jsme ho znali osobně, jsme obdivovali kromě odborných znalostí a přátel­ského přístupu ke kolegům i jeho houževnatost, ať šlo o řešení technic­kých či osobních problémů. Stále jej ale budeme vidět tak, jak se v po­sledních letech pravidelně zúčastňo­val předvánočních setkání bývalých a současných zaměstnanců VUC - ­i přes své zdravotní potíže - vždy plný zájmu o dění v průmyslu, us­měvavý a s dobrou náladou. Bude­me na něj vždy rádi vzpomínat.

Jaroslav Gebler

LCaŘ 117, č. 5-6, květen-červen 2001, str. 155, rubrika OSOBNÍ