Jdi na obsah Jdi na menu
 


19 * Lyžování na Telnici a boty od vídeňského továrníka

1. 1. 2009

19 * Lyžování na Telnici a boty od vídeňského továrníka

Když jsme se k naší malé radosti, stěhovali do Ústí, náš sportovně založený táta nás utěšoval: „Město sice není nic moc, to je pravda. Ale okolí stojí za to! Uvidíte, že si to tam oblíbíte. Z jedné strany Krušné hory, z druhé České středohoří. V zimě budeme lyžovat, v létě jezdit na kole. Co si víc přát!“

Do Ústí jsme se přistěhovali v listopadu, počasí bylo nevlídné, pověstná žlutá ústecká mlha prostupovala celé město i jeho okolí. Táta začínal ve své nové funkci technického náměstka v cukrovaru, práce měl až nad hlavu, domů přicházel pozdě večer. My s Dandou jsme se snažily uspět v nové škole. Martinovi bylo v té době pět let a Zuzce čtyři měsíce.

Máma jen ztěží zabydlovala novou domácnost. Umístit nádobí, oblečení a jiné nezbytnosti, to by snad nebyl zas takový problém, horší to bylo s neskutečným množstvím starých šatů, bot, módních časopisů ze zlatých časů první republiky, nefunkčních lampiček, rádií, ručních kafemlejnků a dalšího harampádí, které by se dle mínění naší mámy mohlo ještě někdy hodit.. Tyhle staré krámy se sice už dávno nepoužívaly, ale vyhodit se nesměly, to by máma nepřenesla přes srdce.

Ústecký byt ještě skoro rok po nastěhování působil spíš dojmem skladiště, teprve pak se vše potřebné i nepotřebné někam vstřebalo. Konkrétně řečeno, to nepotřebné zcela zaplnilo jeden z našich pokojů, námi nazývaný „čtvrtý pokoj“.

Není divu, že první rok našeho ústeckého pobytu nebylo na nějaké výlety za město ani pomyšlení. Času nezbývalo příliš ani na Zuzku, která se většinou celá umouněná batolila po zemi, vydána víceméně sama sobě napospas. Tak to trvalo až do počátku léta, kdy se bába s dědou rozhodli vzít si naši malou sestru k sobě do Všenor. Nebyl jí v té době ještě ani rok, ve Všenorech u prarodičů žila do svých patnácti let a kromě těch několika málo batolecích měsíců, v Ústí nikdy trvale nepobývala.

Doma nás zůstalo pět – máma, táta, já a mí mladší sourozenci Danda a Martin. Život po přestěhování se postupně ustálil a příští zimu si táta koupil nové, na tehdejší dobu hypermoderní lyže s umělou skluznicí, černou větrovku a úzké šponovky. V mládí byl horlivý lyžař a teď prohlásil, že nevyužít možnost lyžovat v nedalekých Krušných horách, by byl hřích. Z Ústeckého autobusového nádraží odjížděly v zimě v sobotu i v neděli každých dvacet minut přímé autobusy do nedalekého lyžařského střediska Telnice a večer zase zpět do Ústí. Naše rodina jezdila na Telnici v zimě týden co týden, táta se svými novými lyžemi, my ostatní s tím, co dům a známí dali. Máma používala své staré lyžařské vybavení ještě z doby před válkou a my děti dřevěné, už značně orvané lyže, které máma vítězoslavně vyhrabala kdesi v útrobách našeho čtvrtého pokoje. Staré kožené šněrovací boty rovněž po někom z druhé ruky, kterým jsme říkali křusky, připevňované k lyžím vázáním kandahár a archaické bambusové hůlky s koženým poutkem nahoře a proplétaným kroužkem dole doplňovaly naše lyžařské vybavení.

Autobus nás vysadil v dolní části obce Telnice, nahoru na tak zvané cvičné louky jsme už stoupali po svých. Šli jsme kolem několika restaurací, kde v poledne movitější lyžaři obědvali. Vzhledem k tomu, že naše máma nastoupila do práce až v mých čtrnácti letech a táta byl do té doby jediným živitelem naší početné rodiny, nepatřili jsme v žádném případě mezi majetnější lyžaře. Proto jsme do restaurací, které jsme cestou do kopce míjeli, vždy nakukovali jen oknem. Nevím, jak ostatní členové naší rodiny, ale já jsem nakukovala závistivě.

Někde na kopci jsme snědli svůj chleba s máslem a v lepším případě s gothajským salámem. Vrcholem luxusu byl pro nás velký hrnek čaje ve staré kamenné hospodě nahoře na Adolfově, kde bylo příjemné teplo sálající z obrovských plechových kamen.

V počátcích našich lyžařských sobot a nedělí, nebyl na Telnici, alespoň pokud si pamatuji, v provozu ani jeden vlek. Cvičné louky byly označeny podle obtížnosti, nejvyšším stupněm se honosil takzvaný Buben. Na ten si z naší rodiny troufl jen táta. Za prvé lyžovat uměl už z dřívějška a za druhé měl dobré vybavení, takže lyže se mu, na rozdíl od nás ostatních, neodpoutávaly od bot, kdykoliv se jim styl naší jízdy znelíbil.

Po nějaké době máma zůstávala čím dál tím častěji sama doma a lyžovat jsme jezdily s tátou jen my děti. Manželské problémy z předchozích let se na mámině zdraví projevily až v době, kdy už nebylo třeba bojovat s elegantní slečnou Jarmilou. Stejně jako náš život v Cerekvici a v Chrudimi, tak i porodní asistentka Jarmila patřila teď minulosti. Přesto, nebo právě proto, naše máma začala trpět těžkými migrénami, které ji sužovaly opravdu nesnesitelně. Jsem toho svědkem a vím, jaké kruté bolesti to byly. Trvaly spoustu dalších let a vyžádaly si dlouhodobou léčbu. Přestože u nás v socialistickém Československu tenkrát mnoho možností nebylo, absolvovala máma léčbu akupunkturou a koncem sedmdesátých let dostávala dokonce nějaké silné švýcarské injekce. Dnes, ve svých pětaosmdesáti letech, je chvála bohu, zdravá a čilá; já i mí sourozenci jí přejeme, aby jí to vydrželo co nejdéle.

Když jsem nastoupila na střední školu, dostali jsme já, Danda a Martin k Vánocům nové lyže. Danda a Martin k nim obdrželi tenkrát obvyklé gumové lyžařské boty, já jsem vyfasovala kožené lyžáky po vídeňské pratetě Märy. Na Telnici jsem tenkrát nejezdila už s rodinou, ale s kamarádkami a kamarády ze školy. Před nikým z nich jsem nesměla vyzradit, kdo v botách lyžoval přede mnou. Naše příbuzenstvo z kapitalistické ciziny jsme z taktických důvodů do svých životopisů neuváděli.

Až jednou se to provalilo. Před ústeckým cukrovarem zastavil bez jakéhokoliv varování stříbrný mercedes s vídeňskou poznávací značkou. Elegantní Rakušan si ve vrátnici nechal vyvolat Herr Oberingenieur. Když byl vyzván vrátným k zapsání důvodu návštěvy, napsal, přeloženo z němčiny: „Majetkoprávní záležitosti, odkoupení pozemku v katastrálním území Wien 24, Mauer.“

Důsledky to mělo značné.

Táta musel vysvětlovat, ač sám nestraník, na stranické buňce v cukrovaru, jak to vlastně s tím jeho narozením ve Vídni bylo.

Tátova teta Märy z Vídně se na své příbuzenstvo hluboce urazila. Táta, neznalý souvislostí, podepsal totiž rakouskému továrníkovi na módní koženou obuv souhlas s odprodejem parcely, kterou spoluvlastnil se svými bratranci z Anglie. Ti podepsali také a v sousedství tetiny vily se k její velké nelibosti začal stavět sklad obuvi.

Největší újmu jsme utrpěly my, tátovy děti. Továrník přivezl sebou jako prezent několik párů módní obuvi. Ta obuv byla, bohužel, módní natolik, že tady nikdo neměl tenkrát ještě ani ponětí, že za dva, či tři roky, bude za přesně takový typ bot utrácet v Tuzexu drahocenné bony. My jsme ty boty museli nosit v době, kdy v Ústí působily směšně. Nejhůř dopadl Martin. Nejmenší, výrazně špičaté dámské mokasíny, pasovaly v rodině jen na jeho klukovskou nohu. Mokasíny nosil s velkým odporem, protože se za ně z hloubi duše styděl. Ale v naší rodině platilo pravidlo: „Chceš, nechceš, musíš.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář