Marcela-Matějková-story

20 * Sportovně založená sestra a šífy na Labi

Moje o dva roky mladší sestra Danda byla od malička šikovná na sporty. K velké radosti našeho táty. Já jsem na rozdíl od Dandy byla na sporty dřevo. K tátově značné nelibosti.

Jakmile jsme se přestěhovali do Ústí, kde jsme měli vlastní zahradu, zavěsil táta venku na klepadlo hrazdu, která se dala měnit za kruhy a vedle ještě provaz na šplhání. Aby Danda mohla trénovat. A ona nadšeně trénovala, dělala na tom nářadí výmyky, kotrmelce a já nevím jaké ještě cviky pro mne nedosažitelné. Po špagátu šplhala mrštně, rodiče byli samozřejmě nadšeni a já jsem jen tiše záviděla. 

Na kole jsem naštěstí jezdila stejně dobře, jako má sestra. Ovšem jen do té doby, než Ježíšek přinesl Dandě jízdní kolo značky Favorit s přehazovačkou. Kolo se stkvělo pod stromečkem a na něm cedulka s nápisem: „Ježíšek si přeje, aby Danuška  kolo půjčovala Marcelce.“

Jen co oschly na jaře silnice, vyrazil táta se mnou a s Dandou na cyklistický výlet do Českého středohoří. Cestou tam měla na Favoritu jet Danda, cestou zpátky já. Ovšem chyba lávky. Favorit měl tyč, jiný se snad tenkrát ani nevyráběl. Ukázalo se, že nasedání na kolo s tyčí mi dělá takové problémy, že jsem to vzdala a vrátila jsem se domů na svém starém bicyklu bez přehazovačky. A při tom už zůstalo. Danda byla ráda, že se nemusí dělit, já jsem zase byla ráda, že nemusím naskakovat pracně na kolo přes tyč.

Vyjížďky mě i na starém kole bavily. V prvních letech v Ústí jsme je podnikali s tátou, později s kamarádkami a často jsem si vyjela i sama. Vzpomínám třeba na volný týden před maturitou, kdy jsem každý den po obědě vyrazila na zdravotní projížďku, kterou mi naordinoval táta. Dopoledne jsem se učila, pak oběd, kolo a zase učení. Vařit v předmaturitním týdnu mi přijela ze Všenor bába a jak jinak, vařila moje nejoblíbenější jídla. Bába byla taky první, s kým jsem maturitu oslavila. Vyčkávala před školou a pozvala mě do restaurace Slávia na oběd. V téhle restauraci se taky konala svatební hostina, když jsem se vdávala.

Ale zpátky k cyklistice. S tátou jsme projezdili celé České středohoří. Nemuseli jsme se zdržovat cestou přes město, Čajkovského ulice byla přímo na trase. Tenkrát nejezdilo tolik aut jako dnes, z Vaňova jsme pokračovali bez problémů po hlavní silnici vedoucí na Prahu a teprve někde u Dolních Zálezel jsme odbočili do kopců. Jindy jsme přenesli kola přes zdymadla a po druhé straně Labe jsme dojeli do Litoměřic a odsud klikatými silničkami podél ovocných sadů nahoru do vesniček se starými, mnohdy hrázděnými, nebo roubenými domy.

Zdolali jsme  ves Klapý a hrad Házmburk, kola jsme dostrkali i na zříceninu hradu Kamýk, týčící se vysoko nad Labem. V té době už táta vlastnil kameru osmičku, takže tenhle náš výlet je zdokumentován včetně cedule „Jen pro pěší“, která byla zcela absurdně umístěna u nestrmější části našeho výstupu. Měla úřední místa snad dojem, že by po příkré skále, kde se zřícenina nachází, mohl někdo cestovat autem, nebo třeba na motocyklu? Ani na kole se ta skála nedala zdolat, bicykl se dal nahoru jen se značnou námahou vytlačit.

Cyklistické výlety s tátou nebyly většinou žádná selanka. Rovné a sjízdné trasy nesnášel, čím obtížnější terény, tím lépe. Jednou v opravdu parném dni jsme zase vyrazili do kopců, cíl nebyl znám. Alespoň ne mně a Dandě. Táta samozřejmě moc dobře věděl, kam nás vleče. Obě s Dandou jsme se po určité době náročného stoupání, kdy z nás pot jen lil, začaly bouřit. Táta sliboval „ještě kousek a otočíme to“. A pak zase, „holky vydržte, za chvíli se vrátíme“. Jak se nakonec ukázalo, cílem našeho snažení byla Milešovka a té jsme taky díky tátově umanutosti dosáhli. Když uvážím, že Dolní Zálezly se nacházejí asi tak 150 metrů nad mořem a Milešovka 837 metrů, byl to v tom vedru docela úctyhodný výkon. Po dosažení cíle jsem se těšila, že teď  už to bude z kopce pohoda. Moje radost byla předčasná. Na úzké silničce prudce se svažující dolů jsem nestačila brzdit nožní brzdou, zdálo se mi, že se řítím nebezpečně rychle. Použila jsem tedy přední ruční brzdu a průšvih byl hotov; přelítla jsem přes kolo, ošklivě jsem si odřela čelo a tvář, natloukla koleno. Kalhoty byly rozervané na kusy. Jak jsme se tenkrát dostali domů, to už si nepamatuji. Vím jen, že máma mi vynadala kvůli zničenému oblečení. Bolest všech odřených a naražených míst, která mě v noci po pádu pronásledovala, byla ukrutná. Nejhůř dopadlo koleno, obludně oteklo a bolelo tak, že ráno jsem se postavila jen s vypětím všech sil. K doktorovi jsem nešla, nechtěla jsem zanedbat vyučování, tak jsem byla tenkrát praštěná. Dobelhala jsem se nejen do školy, ale dokonce  i odpoledne na nepovinnou francouzštinu. Jak se má zranění vyvíjela dál, mi v paměti nezůstalo. Jisté ale je, že žádné následky mi nezůstaly, snad proto, že ve věku mých tehdejších dvanácti, třinácti  let se všechno ještě dobře hojilo, dneska by to bylo horší.

Danda měla velkou smůlu. Těsně po pololetí v osmé třídě jí prasklo slepé střevo. Přestože měla velké bolesti břicha, přivolaný lékař zánět slepého střeva nepoznal. Druhý den volala máma pohotovost znovu, protože bolesti břicha se stupňovaly. Ani tentokrát lékař neurčil správnou diagnózu. Do nemocnice se moje sestra dostala až třetí den intenzivních bolestí, údajně na pozorování. Pak už šlo všechno ráz naráz.

V důsledku prasklého slepého střeva došlo k zánětu pobřišnice, do půl hodiny po nástupu do nemocnice byla Danda převezena na operační sál. Po operaci následovala dlouhodobá hospitalizace v nemocnici, během níž musela podstoupit další operaci, protože jí znovu zhnisala břišní dutina. Do nemocnice Danda nastoupila počátkem ledna, pamatuji se, že tenkrát byl leden opravdu ledový. Domů se vrátila na počátku května, vyhublá a celá jakoby ohnutá. Následovala ozdravovna na Českomoravské vysočině. Dandě se tam moc líbilo, domů přijela o 20 kg těžší, ale konečně zase s dobrou náladou.

Asi rok a půl po události se slepým střevem, se v Ústí konal opakovaně pochod nazvaný „100 km za 24 hodin“. Já a moje kamarádka ze střední školy, Eva Trnková, jsme se chtěly rozhodně zúčastnit, ačkoliv do věku požadovanému pro účast na této sportovní akci nám chyběl ještě víc než rok. Dva známí kluci z maturitního ročníku se chystali totiž na pochod taky a my s Evou jsme nechtěly zůstat pozadu. Nakonec šla s námi i Danda, která měla pocit, že o tak skvělé dobrodružství nemůže přijít. Bylo to náročné, vůbec už nevím, kudy se šlo, start byl v Ústí, cíl na stejném místě jako start. Já a Eva jsme to nakonec zvládly i přes několik krizí, kdy se zdálo, že únava je  neúnosná. Do cíle jsme došly jako jedny z posledních, ale limit 24 hodin jsme dodržely.

Danda to vzdala už někde na dvacátém kilometru a nechala se odvést zpátky jedním z aut, připravených na trase pro podobné případy. Nebylo se čemu divit, vždyť byla ještě o dva roky mladší, než já a Eva. Ale před tou nešťastnou příhodou s prasklým slepým střevem by to byla zvládla, tím jsem si jista. Nemoc ji změnila, už nikdy od té doby nebyla tak sportovně zdatná, jako předtím. Ostatně, zdravotní následky si nese sebou dodnes.

Ústí nám poskytlo veškeré možnosti pro sportovní vyžití. Byly tam už tenkrát skvělé podmínky pro lyžování, cyklistiku, bruslení, plavání a my jsme je všechny plně využívali.

Ještě se musím vrátit k plavání, o tom jsem se ve svých vzpomínkách zatím zmínila jen velmi okrajově. Největší plavecké výkony jsme s Dandou a naší kamarádkou z ulice, Alenkou Jiráskovou, podávaly v řece. Stupněm znečištění vody jsme se nikterak neznepokojovaly, ostatně barevná řeka Bílina se do Labe vlévala na kraji města a my jsme se chodily koupat dál proti proudu, za cukrovar. Měly jsme to blízko a tam Bílina ještě vodu neznečišťovala chemickými odpady ze Záluží. Přeplavat na střekovskou stranu a zpět pro nás nebyl žádný problém.

Něco jiného, než plavání v Labi, byla návštěva termálního koupaliště v Brné. To byla skutečně společenská záležitost, bazén byl narvaný k prasknutí, plavat se v něm většinou nedalo, ale zato jsme si v kiosku mohli koupit párek, limonádu, nebo zmrzlinu. A pak, bylo tady možno okouknout na starších holkách, jaké jsou právě v módě plavky a hlavně, vyskytovali se tu mnozí zajímaví kluci, kteří se před námi holkami předváděli svými více či méně stylovými skoky do vody.

Později jsem taky občas zavítala na koupaliště Klíše, to bylo od Čajkovského ulice dost daleko, muselo se jet dvěma autobusy. Chodili tam spolužačky a spolužáci z naší střední školy, stálo tedy zato tu štrapác s přestupováním absolvovat.

Ústí pro mne bude už navždycky spojeno se šífy, plujícími po Labi směrem na Drážďany a dál do Hamburku. Československá plavba labsko oderská (ČSPLO) měla kanceláře nedaleko nás, na Pražské, přímo u stanice městského autobusu. Té stanici nikdo neřekl jinak, než u Čepsla.

Táta choval k šífařům velké sympatie a rád chodil na pivo do hospod, kde se  scházeli. Tam si taky oblíbil písničku „Hájku háječku, hájku zelený“, která k šífařům a vůbec k Ústí nevyhnutelně patřila. Když z hospody přišel domů v povznesené náladě, vzal housle a spustil „hájku háječku, hájku zelený, na mě se hněvá mý potěšení, na mě se hněvá, příčiny nemá, že jsem nepřišla včera zvečera.Vstávej má milá, už je den bílý, šífaři už maj šíf naložený...“.  Mámě bylo tátovo chození na pivo značně proti mysli, takže se hudební produkce nezúčastňovala, ačkoliv ji táta vyzýval, aby zasedla k piánu a doprovázela ho. My děti jsme ale s tátou nadšeně zpívaly, což ho povzbudilo a na řadu přišly jeho další oblíbené písničky, jako „Když jsem já šel tou Putimskou branou“, „Kdyby byl Bavorov“, nebo „Plavala husička po Dunaji“.