Marcela-Matějková-story

9 * Ještě jednou Cerekvice - návraty

Jako většina rodin cukrovarských úředníků a techniků, stěhovala se i naše rodina na různá místa, vždycky do cukrovaru, kde tátu potřebovali. A tak jsme žili kromě Cerekvice taky v Chrudimi, v Ústí nad Labem a svou kariéru náš táta zakončil v Praze. Naši rodiče se tedy po více než dvaceti letech putování vrátili tam, odkud je i s dvěma malými dcerami, stěhovací vůz odvezl na východ Čech, do Cerekvice nad Loučnou.

Na všechna místa, kde jsme postupně zakotvili, mám samozřejmě vzpomínky, a to jak pěkné, tak i ty méně příjemné. Ostatně tak, jako každý. Většina lidí ale má jedno místo, kde prožili svůj život od útlého dětství přes pubertu, až třeba do svatby. A někdo dokonce zůstal bydlet v místě svého narození až do smrti.

V rodinách cukrovarníků je tomu často jinak. Tak i my, sourozenci Smetanovi, jsme prožili různé úseky života v různých prostředích. Já osobně považuji za krajinu svého dětství rovinu, ve které leží při řece Loučné obec Cerekvice nad Loučnou. Tam jsem žila od svých čtyř do deseti let. Na dobu předtím si v podstatě nepamatuji téměř nic, doba potom už patřila spíš dospívání, než dětství. Vzpomínky na život naší rodiny v Cerekvici jsem vtělila do črty „Už nikdy neuvidím čerty na vápence,“ která je uvedena na mých internetových stránkách v rubrice „Vochtlík je menší než kvantlík, ale víc rozveselí.“

Do Cerekvice se čas od času vracím. Jak už jsem vzpomínala v předchozí kapitole, prvně to bylo v roce 1967 se sestrou Dandou.

Příště jsme s rodiči putovali po východních Čechách někdy v polovině sedmdesátých let a nebylo možno nezastavit se v Cerekvici. Muselo to být až po roce 1975, protože cukrovar byl už v té době zrušený. Dům, ve kterém jsme kdysi bydleli, ještě stál; v našem bytě sídlilo snad zdravotní středisko a nad ním, v bytě po panu inženýrovi Vlčkovi, bydleli Kučerovi. Paní Kučerová byla v té době krátce po nějaké větší operaci.

Asi tak deset let poté jsme se s Dandou rozhodly, že musíme místo našeho dětství ukázat svým manželům a dětem. Bylo to prvního května, ovšem kterého přesně roku si už nepamatuji. Jen vím, že bylo tenkrát velké horko. Danda se na cestu do minulosti vypravila s manželem Zdeňkem a se svými dětmi, Janičkou a Míšou, já s manželem a s dcerou Andreou. Setkání s Kučerovými, kteří stále bydleli v bytě po panu Vlčkovi, bylo moc milé a od nich jsme získali adresy na obě jejich dcery, Božku a Jarču. Ještě tentýž den jsme je obě navštívili.

Božka se svou rodinou tenkrát bydlela a myslím, že jistě stále bydlí, ve vesnici nedaleko, název jsem, bohužel, už zapomněla. Shledání po letech bylo moc srdečné, seznámili jsme se i s manželem Božky a s jejich velice hezkou dcerou. Naše dávná kamarádka nedala jinak a tak na zpáteční cestě byla zadní okénka obou aut plná plat s vejci. Cestou do Prahy jsme se pak ještě krátce stavěli u Jarči ve Vysokém Mýtě. Mimochodem, náš Martin, který od revoluce pracuje ve firmě, dodávající vodohospodářské výrobky, je s Jarčou už dlouho profesně ve styku.

Před dvěma lety na jaře, jsem v rozhlase náhodou zachytila rozhovor se současnými majiteli zámku Nové Hrady. A okamžitě jsem se rozhodla - musíme se tam jet podívat! Hned příští neděli ráno jsme vyrazili s manželem z naší chalupy na Českomoravské Vysočině směrem na severovýchod přes Havlíčkův Brod a Hlinsko. Cestou jsem vyprávěla, jak jsme s rodiči a s panem Vlčkem do Nových Hradů chodili pěšky z Cerekvice a jak ve vstupní hale byl panský kočár. Ten mi tenkrát v dětství nejvíc učaroval. Jestlipak on tam ještě stále je, táhlo mi hlavou. A opravdu, kočár byl skutečně na svém místě. Sice to prý nebyl ten původní, na který jsem vzpomínala, byl to nějaký půjčený z Litomyšle. Ale to nevadilo, dojem byl stejný. Po prohlídce zámku se nám ještě nechtělo obrátit auto směrem na Prahu a já jsem nadhodila: „Nezajedeme ještě do Cerekvice?“

V Cerekvici jsme zaparkovali auto u cukrovaru, lépe řečeno u bývalého cukrovaru. S tím původním ten objekt neměl už vlastně nic společného. Nová vrátnice, ve které nás nevítal ani pan Zamastil ani pan Kopecký. Jen nějaký komisní muž vyšel ven, aby se podíval, kdo to tam zastavil a co tam vlastně pohledáváme. Náš dům byl přestavěný, Kučerovi v něm už zřejmě nebydleli. Kde je jim konec, pomyslela jsem si. Jen naproti přes silnici zůstala stará známá hospoda U Karských, kam jsme chodili tátovi pro cigarety Džunky.

Do vsi jsme se vydali pěšky podél Loučné. Řeka mi teď připadala se svými zákruty daleko krásnější a nějak idyličtější, než kdysi v dětství. Že by už se hlásila nostalgie stáří? Tady táta chytal pstruhy, vzpomínala jsem. A tady přes ten můstek jsme chodili se školou nad Pekla na šípky a taky sbírat mandelinku bramborovou. Támhle byla louka, kde bývaly kolotoče a houpačky. No jo, teď už tady žádná louka není, celá plocha je zastavěna úhlednými rodinnými domky. Co jich tady od té doby vyrostlo! Bobeš Kučera prý zůstal žít někde v Cerekvici, co když bydlí tady v tom domku, nebo snad v támhletom naproti? Došli jsme až na náves ke kostelu, tady jsem absolvovala v bílých šatech první svaté přijímání. Kolem řeky jsme se vrátili k autu a ještě jsme projeli kolem domku paní Skořepové, která nás děti vždycky stříhala, a kolem školy do Bučiny, kam jsme chodily s Dandou pro mléko k panu Janeckému. V mé paměti byla Bučina malá ves, ovšem teď na mne působila jako docela rozlehlá obec. Samozřejmě s novou výstavbou, tak jako ostatně dnes všude.

***

Krátce po naší poslední návštěvě Cerekvice jsme navštívili u nás na pražském Jižním Městě vernisáž obrazů v Chodovské tvrzi. Výstavy se zde obměňují každý měsíc a na vernisáže se vždycky těšíme, protože výběr uměleckých děl provádí kurátor výstavní síně velice fundovaně. Ale nejen to, příjemné je i setkávání se známými, na které jindy mnohdy nebývá čas. Tentokrát to nebylo jiné, po zahájení výstavy a prohlédnutí vystavených artefaktů došlo i na přátelské potlachání.

„Minulou neděli jsem byla v místě svého dětství, v Cerekvici nad Loučnou,“ vykládala jsem se sklenkou vína v ruce Erikovi Bezdíčkovi, v té době řediteli kulturního centra Zahrada, rovněž na Jižním Městě. „To je tedy náhoda, v Cerekvici já to dobře znám,“ překvapil mě Erik. Dozvěděla jsem se, že Erik jezdí ke kamarádovi do Bučiny a v Cerekvici pořádá dokonce i koncerty.

***

Na závěr svého cerekvického vyprávění, dříve než se pustím do vzpomínání na Chrudim, chtěla bych poděkovat pisatelce komentáře k 3. části Mého sladkého dětství. Její zájem mne víc než potěšil a jsem ráda, že mé memoáry v ní vyvolaly, stejně jako ve mně při jejich psaní, dávné vzpomínky. Ještě jednou děkuji za vlídná slova.